Poprava na Staroměstském náměstí z 21. června 1621 je jednou z událostí z českých dějin, o které slyšel asi každý a téměř každoročně si ji Češi připomínají. Jde opravdu o tak výjimečný moment naší historie?
Vždy je to otázka kontextu. Události, které mají tak silný emocionální náboj, což tato nepochybně má, mají tendenci čnít nad ostatní. Exekuce měla samozřejmě dalekosáhlé politické následky, je třeba si ale uvědomit, že tento typ událostí byl v minulosti silně politizován a zneužíván, a to zejména v 19. století, když se formovala moderní česká politická reprezentace. Objevují se tak například výklady, že šlo o likvidaci české politické a intelektuální elity.
Tou tedy staroměstská exekuce nebyla?
Je to nepřesné tvrzení. Když si vezmeme složení těch 27 popravených, tak tam skutečně najdeme několik velmi významných osobností, které by byly v učebnicích dějepisu, i kdyby je kat Mydlář nepopravil.
Například Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, o kterém Ladislav Smoljak hezky řekl, že to byl takový Jára Cimrman raného novověku. Dělal všechno možné, byl to spisovatel, cestovatel, dvořan, voják, hudební skladatel. Pak například Jan Jessenius, který byl rektorem tehdejší pražské univerzity a člověkem, který provedl první veřejnou pitvu v Praze, angažoval se také jako diplomat ve službách evangelických stavů.
Naprostá většina ale byli lidé, kteří se jednoduše ocitli ve špatnou chvíli na špatném místě. Kteří třeba neměli dostatečně mocné příbuzné, kteří by je zachránili od smrti na popravišti, nebo včas neemigrovali. Nebyl to nejelitnější výkvět z toho, co měl český národ k dispozici.
Jak tedy vnímání exekuce ovlivnily osobnosti 19. století?
František Palacký, Alois Jirásek a poté také Zdeněk Nejedlý bohužel hodně přispěli k představě, že tady byli hodní evangelíci a zlí katolíci. A my dnes máme pořád tendenci se na to dívat stejnou optikou tohoto zjednodušeného výkladu. Ač byli evangelíci ve většině, tak katolíci patří do českých dějin stejně jako nekatolíci. Na Staroměstské náměstí patří jak Jan Hus (sousoší), tak Mariánský sloup.
Samozřejmě se i v rámci této události opět objevuje, že máme tendenci se vztahovat spíše k těm prohraným bitvám a trošku tím omlouvat svá selhání v současnosti.
Existuje jeden vtip od Vladimíra Renčína, kde přijde někdo na návštěvu k lidem, kteří mají nepořádek na zahradě. A říká jim: "Ukliďte si tady ten bordel a nevymlouvejte se pořád na Bílou horu, Mnichov a Vítězný únor!" Diskutuje se o tom, zda je to podstata české národní povahy, já bych to tak asi úplně neřekla, ale samozřejmě to v tomto smyslu funguje pořád.
Rozsudek byl i na svou dobu šokující. Císař ale neměl na výběr
O události se často mluví také jako o "popravě 27 českých pánů". Toto označení ale není úplně fakticky přesné.
Ano, je takový oblíbený bonmot, že ne všichni Češi byli páni a ne všichni páni byli Češi. To označení není nijak závadné, slovo "pán" se používalo také jednoduše jako označení pro muže. Ale pokud se na to podíváme z hlediska stavů, tak samozřejmě tam byli páni jenom tři. Pak sedm rytířů a sedmnáct měšťanů.
Byla událost na svou dobu výjimečná, co se týče rozsahu popravených?
V té době běžně docházelo k tomu, že vítěz popravoval poražené. V Nizozemsku například popravili hraběte Egmonta a admirála Van Hoorna. To byli ale "jen" dva lidé. Když to vezmeme v rámci habsburské monarchie, tak mě napadá jediná paralela a to je poprava, která zlidověla pod názvem Prešovská jatka, poprava 24 měšťanů a zemanů, což se stalo v roce 1687 v Prešově na dnešním Slovensku.
Rozsah staroměstské exekuce je tak šokující i na tehdejší dobu. Během procesu z Vídně zazněl návrh na devět rozsudků smrti. Na rozsudku pak bylo 45 jmen. Ne všichni ale byli popraveni - někteří dostali milost, někteří byli souzeni v nepřítomnosti. Na popravišti jich skončilo 27, i když i toto číslo je trochu vachrlaté - jeden dostal milost na popravišti a jeden spáchal sebevraždu ještě před popravou (Martin Fruwein z Podolí se zabil pádem z okna vězení, pozn. red.).
Čím to tedy je, že habsburský císař Ferdinand II. sáhl k tak šokujícímu trestu?
Rozsudek plyne ze situace, že si císař nemohl dovolit projevit slabost. V Evropě byla válka na spadnutí, ta situace byla stejně vyhrocená jako před první světovou válkou. Kdyby projevil milost, hrozilo by mu, že by se mu monarchie rozpadla pod rukama. To si nemohl dovolit. Rozhodl se tak, že nejlepší cestou bude povstalce i celou Evropu pořádně zastrašit.
Od nejbohatšího po nejméně významného
O popravě se často mluví jako o divadlu nebo "velikém theatru". Bylo to skutečně tak?
Určitě ano. Mělo to aranžmá divadelního představení. Bylo tam pódium - přes dva metry vysoké, 16 krát 16 metrů velké. Takže všichni, kdo byli na náměstí, viděli, co se tam děje. Byla tam tribuna pro soudce, diváci. Byl také předem daný program, například co se týče toho, kdy půjde kdo na popravu. Tehdejší doba velmi vnímala sociální rozdíly, takže šli v tom pořadí, v jakém by šli na jakoukoli jinou událost, od nejbohatšího šlechtice až po nejméně významného měšťana. Nejprve jsou popraveni páni, poté rytíři a poté měšťané.
Bylo náměstí opravdu zcela zaplněné?
Toto dnes nedokážeme odhadnout. Tehdy vypadalo trochu jinak, byl tam blok domů, který tam už dnes není. Pokud se ale podíváme na dobová vyobrazení, tak je náměstí opravdu kompletně zaplněné. Každý se chtěl přijít podívat, že se to opravdu děje. Lidé byli zvyklí dívat se na popravy, ale vidět popravu 27 lidí, a ještě k tomu šlechticů a měšťanů, ne obyčejných zločinců, to nebylo jen tak.
Jak na exekuci přítomní Pražané reagovali?
Tuto otázku si kladli umělci v 19. století, když událost vyobrazovali - spíš než na popravu se zaměřovali na přihlížející a zachycovali jejich výrazy. Někdo je zděšen, někdo si zacpává uši. Poté jsou tam lidé, kteří se na to dívají se zřetelným potěšením, což mají být pravděpodobně katolíci, a jezuita, který je velmi pobaven, ovšem nedívá se na popravu, ale na to, jak reagují lidé kolem něj.
Jak to lidé skutečně vnímali, je otázkou. Pro katolíky to bylo samozřejmě vítězství, pro nekatolíky to byla hrůzná podívaná. Ale je třeba si uvědomit, že lidé uvažovali jinak než dnes. Oni si uvědomovali, že nejsou politicky plnoprávní, nebylo to tak, že by si ve volbách mohli zvolit někoho jiného a zařídit, aby se toto nedělo. Brali to tak, že se narodili do určitého sociálního postavení a něco prostě ovlivnit nemohou.
Shakespearovský příběh Kryštofa Haranta
Víme alespoň, co se dělo na popravišti?
To víme velmi dobře. Odsouzence doprovázeli kněží a jeden z nich, Jan Rocasius, popsal, kdo se jak choval, co chtěl vzkázat. Určitě bych opět zmínila Kryštofa Haranta. Ten měl smůlu. Byl po většinu života katolík, věrně sloužil několika Habsburkům a konvertoval až na začátku stavovského povstání z kariérních důvodů. Když šel na smrt, tak byl velice smutný. Přišlo mu to absurdní, že procestoval východní Středomoří, kde přežil řadu nebezpečných situací, přežil písečnou bouři a nakonec zemřel v rodné zemi na popravišti potupnou smrtí.
Také měl obavy, že jeho manželka konvertuje po jeho smrti ke katolictví a že nechá svěřit děti do výchovy jezuitů. A přesně to se nakonec stalo. Navíc se vdala za Harantova přítele Heřmana Černína z Chudenic, muže, který byl jedním ze soudců a přihlížel té popravě. To je takový až shakespearovský příběh. Navíc byl také bratrem Diviše Černína, jediného popraveného katolíka.
Další odsouzení do poslední chvíle doufali, že dostanou milost.
Tu jako jediný dostal první z měšťanů, Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu, a to přímo na popravišti.
Ano, tak jako byl mezi popravenými jeden katolík, aby se ukázalo, že platí "padni komu padni", tak přece jenom jedna milost se při tak velkém počtu popravených slušela.
Za Sixta se přimluvili jeho synovci, bratři Platejsové. S těmi se znal také jeden z popravených Václav Maštěřovský, a tak si říkal, že se za něj také přimluví. Došlo to tak daleko, že mu ti, kdo šli na popravu po něm, říkali, ať se po popravě postará o jejich vdovy a sirotky.
Když přišel na popraviště a odnímali mu plášť, tak nastavoval uši a čekal, kdy mu někdo pošeptá, že dostává milost. Nakonec ji ovšem nedostal. Je tak jediným popraveným, kterého Mydlář sťal ještě během modlitby. U ostatních Mydlář čekal, až se domodlí, a až pak je teprve setnul, ale tady to vypadá tak, že Maštěřovský klečel, ale nemodlil se, protože pořád čekal, kdy přijde milost. A Mydlář mu ten stres zkrátil.
Milost ovšem nabídli nejstaršímu popravenému, Kašparu Kaplířovi ze Sulevic, kterému údajně bylo 86 let, s tím, že dožije ve vězení. On to odmítl. Nedovedl si představit, co by ještě v tomto věku ve vězení dělal. To mohlo být ještě horší než poprava.
Traduje se, že Habsburkové udělili Sixtovi milost, aby dali falešnou naději těm, kdo šli po něm. Je to pravda?
Úplně bych Habsburky nepodezírala z toho, že to byli takoví sadisté. Samozřejmě Ferdinand II. byl bigotní katolík, byl to ale také věřící člověk, který měl s tím, že podepíše rozsudek nad 27 lidmi, velký problém. Dlouze to řešil se svým zpovědníkem, jestli to není moc. Také je třeba zmínit, že původně měly být rozsudky ještě daleko krutější, řadu lidí měli čtvrtit zaživa, což se zmírnilo. Pouze Jesseniovi byl vyříznut jazyk ještě před stětím.
Zajímavou postavou je také "osmadvacátá" oběť, Martin Fruwein z Podolí, který před exekucí zemřel po pádu do Jeleního příkopu.
To je zajímavý příběh. Někteří z měšťanů k trestu přišli jako slepí k houslím, on ale ne. Byl velmi aktivní v povstání, jeho hlavní propagandista. Byl skutečně u všeho, takový Forrest Gump začátku 17. století. Hned po Bílé hoře byl zajat ve svém domě a vystaven velkému mučení a on se při představě, že bude mučen znovu, provlékl vikýřem v Bílé věži a skočil do Jeleního příkopu. Byla to jednoznačně bilanční sebevražda. Poprava pak byla provedena na jeho mrtvém těle.
Pojí se k němu ještě jedna událost z roku 2011, kdy skupina Ztohoven vytrhala část dlažby na Staroměstském náměstí a umístila tam do dlažby osmadvacátý kříž. Když se tam 21. června odehrávala pieta, tak si toho nikdo nevšiml. Ztohoven se k tomu přihlásili a Technická správa komunikací to nechala předláždit.
Useknutá pravice, trest pro křivopřísežníka
Mezi popravenými se lišil způsob popravy. Čím to?
Promítá se tam charakter provinění. Tato doba uvažuje v symbolech. I negramotný člověk dokázal pochopit symboliku popravy, třeba když penězokaz byl potrestán tím, že mu usekli ruce. Ruce se v případech některých odsouzených po stětí sekaly i při staroměstské exekuci, ale pouze pravice, což byl trest pro křivopřísežníka.
Jesseniovi byl zase ještě před smrtí vyříznut jazyk, protože "zradil jazykem". Jako diplomat ve službách stavů se účastnil několika misí do zahraničí, kde se snažil pro povstalce vyjednat podporu.
A podle čeho se určovalo, čí tělo bude po popravě vystaveno na veřejnosti?
To bylo také podle toho, kdo se nejvíce provinil, ale i tím, kdo byl jak veřejně známý. Například hlavy primátorů Kutné Hory a Žatce byly poslány do těchto měst a tam byly vystaveny. Jedna z těch hlav tam vydržela hodně hluboko do 18. století.
Vystavovala se takto těla popravených běžně?
Dělalo se běžně, že se odsouzenec nechal viset na šibenici, dokud se nerozpadl, ale to bylo opravdu za kriminální delikty. Vystavit v centru města hlavy na ochoz věže výjimečné je.
Po schodech z prken popraviště už se neprojdete
Kolem téměř každé významné události českých dějin kolují mýty, šíří se nějaké i o staroměstské exekuci?
Staroměstská exekuce byla několikrát literárně zpracována, takže některé věci z knih druhotně přešly do zažitých obrazů a představ o popravě. Josef Svátek napsal Paměti kata Mydláře a spousta lidí si dodnes myslí, že Mydlář napsal nějaké paměti, ze kterých on to převyprávěl do románu. Tak to samozřejmě není.
Mám doma třeba vydání Pamětí kata Mydláře s ilustracemi, kde popravuje tím způsobem, že stíná sice mečem, ale na špalku. U nás se stínalo mečem, ale bez použití špalku - to by ani nebylo technicky možné. Na špalku se utínaly jen ruce, zpravidla sekerou nebo sekáčem, na který se udeřilo dřevěnou palicí. Pokud jde o stínání hlavy, tak odsouzenec klečel se vzpřímenou hlavou, kat ho sťal většinou zezadu mečem. Na špalku sekerou se popravovalo v Anglii. Ale kdyby se někdo pokusil popravovat mečem na špalku, tak ten meč mu utrhne ruce, už z hlediska toho, kde má popravčí meč těžiště. Takže toto vyobrazení je nesmyslné i z fyzikálního hlediska.
Co se hodně traduje, je to, že byli Jessenius a Mydlář přátelé. To je věc nedoložitelná a nepravděpodobná. O Mydlářovi se také říká, že byl studentem medicíny, což nebyl, ono to ani nešlo, protože v té době pražská univerzita neměla funkční lékařskou fakultu.
Často se také říká, že prkna popraviště později posloužila při stavbě schodů v Nemocnici Na Františku a dodnes se tam šlape po dřevě z pódia. Je to pravda?
Pokud tam někdy byla, tak už tam nejsou. Opravdu se to říkalo, nicméně v roce 1970 tam schody vyměnili, a jestli ty staré nebyly náhodou z popraviště, už dnes nezjistíme. Dodnes ale někteří lidé, kteří se na populární úrovni věnují dějinám Prahy, stále dokola omílají, že tam pořád jsou. To je mýtus. Ale co se dochovalo, je krucifix s motivem Panny Marie z popraviště, který je v Muzeu hlavního města Prahy.
Krutost přinášela výsledky
Vyplatila se nakonec Habsburkům poprava?
Oni ani nemohli jednat jinak. A vyplatilo se jim to, zafungoval tam odstrašovací efekt. V roce 1627 pak vydali Obnovené zřízení zemské a velmi silně upevnili moc v rámci Čech i Moravy. Byla to cesta k tomu, jak udržet pohromadě stát, který v některých ohledech velmi efektivně fungoval. Třeba jako hráz proti osmanské rozpínavosti. Protože jestli někdo proti Osmanům dokázal účinně bojovat, tak to byli Habsburkové. Krutost přinášela výsledky v tom, že se střední Evropa úplně nerozdrolila, ať už pod osmanským náporem, nebo pod čímkoli dalším.
Velmi významně se také změnila mapa českého království v tom, komu patří který majetek. Významnou část dostali císaři věrní katolíci, vznikaly územní enklávy. Ale nedá se říct, že by to byla nějaká cizácká šlechta. Během velmi krátké doby si vytvořili vztah k majetku a k zemi a pokládali se za české pány, ačkoli třeba neuměli česky.
Jak by si měli Češi 400. výročí popravy připomenout?
Dnes je velmi těžké se k této události nějak vztahovat. Ti lidé se do stavovského povstání pustili hlavně kvůli obraně víry. To už dnes není téma. Na pietních shromážděních tak politici moc nevědí, co říkat. Asi takové nejvkusnější bývá, že je tam věnec, na kterém je stuha s nápisem "památce popravených za svobodu".
Občas tam ale zaznívají neuvěřitelné projevy o tom, že to tehdy byla jen jiná forma totality, že tenkrát byli Češi pod černou totalitou katolické církve, tak jako my jsme úpěli pod rudou totalitou komunistů. To jsou ovšem hloupé příměry, které nedokážou vůbec pochopit realitu a rozdíly 17. a 20. století.
Není tedy možné v 21. století přemýšlet tak, že je období Bílé hory buď vítězství, když se ztotožníme s katolíky, nebo prohra, když se ztotožníme s evangelíky. Obojí je špatně. Myslím si, že dospělý národ by už to měl pochopit. Nemůžeme si donekonečna z národního příběhu vybírat jen něco a to, co se nám zrovna nehodí do krámu, zavrhovat. Do našich dějin patři katolíci, evangelíci, Češi, Němci, Židé, zkrátka všichni, kdo tu kdy žili a svým úsilím spoluvytvářeli tuhle zem a její historii. Čím dříve to pochopíme, tím rychleji se staneme dospělým a sebevědomým společenstvím.
Francouzi se dokážou vztahovat jak k francouzské revoluci, tak ke své royalistické minulosti. Obojí je součástí jejich dějin a je na čase, abychom to jako Češi měli podobně.
