Praha - Týdenní hon na nejsilnějšího muže Věcí veřejných Víta Bártu má svůj šest let starý vzor.
V roce 2005 byl stejně pronásledován premiér Stanislav Gross (ČSSD). Vzdal se ovšem až po třech měsících.
Rychlejší předehra
Letmý pohled do nedávné historie ukazuje, že politici roku 2005 byli mnohem pomalejší, než ti dnešní. Od zveřejnění bytové aféry premiéra Grosse do první vážné roztržky koaličních stran uplynul celý měsíc.
Až koncem února 2005 vyzval předseda koaličních lidovců Miroslav Kalousek šéfa celé koalice Grosse k rezignaci.
Tentokrát stačily čtyři dny od zveřejnění prvního obvinění z rozdávání úplatků a Bárta podal sám demisi.
Gross před šesti lety odmítl odstoupit a trvalo další měsíc, než na protest podali demisi lidovečtí ministři.
Současnou krizi prohloubil během pouhých tří dnů premiér Petr Nečas (ODS), když navrhl odvolat další dva ministry Věcí veřejných, Radka Johna z vnitra a Josefa Dobeše ze školství. Obává se totiž, že jejich prostřednictvím bude Bárta dál řídit resorty vnitra a školství. Na podporu jejich odvolání nabídl svou funkci ministr obrany Alexandr Vondra.
Měsíc na hledání cesty
Krizovou předehru zvládla Nečasova koalice během týdne, předem však není jisté, jestli také východisko najde rychleji.
V roce 2005 trvalo přesně 25 dnů, než se našlo řešení rozkolu koaličních stran. Gross až za týden připustil, že premiérskou funkci složí. Přesto se ještě dalších deset dnů snažil vytvořit menšinovou vládu s podporou komunistů.
Celkem tehdy podalo demisi sedm ministrů a koalice se dohodla na dvou rekonstrukcích vlády. V první variantě měl být premiérem tehdejší nestraník Jan Kohout, ve druhé místopředseda ČSSD Jiří Paroubek, který nakonec opravdu Grosse nahradil.
Dnes je k rekonstrukci koaliční vlády nezbytná dohoda o novém obsazení funkce ministra vnitra. Věci veřejné se zatím resortu nechtějí vzdát a neustupují ani od požadavku, ať rezignuje také ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09).
Kdo dává pravidla
V obou případech je klíčová role prezidenta Václava Klause, který dnes opakuje šest let starý postup. Odmítá přijmout demise ministrů do doby, než se vyjasní další osud vlády. Před šesti lety s tím vydržel plných pětadvacet dnů a fakticky tak vyměřil období krize.
V roce 2005 nepřijal demise lidoveckých ministrů ani ve chvíli, kdy mu Gross jeden plán na vládní rekonstrukci představil. Klausovi se nelíbila varianta menšinové vlády, kterou chtěl Gross opřít o tichou podporu komunistů. Tím donutil Grosse k rezignaci. S obnovou tříčlenné koalice pod novým premiérem už byl prezident spokojen.
Tentokrát je Klausova pozice méně jistá, protože Nečas zvolil razantnější postup než jeho předchůdce. Gross pouze vyhrožoval, že navrhne ministry v demisi odvolat.
Před šesti lety se všichni smířili s tím, že při demisi může Klaus zdržovat, ústavní právníci se však tehdy shodovali, že odvolat ministry na návrh premiéra musí prezident okamžitě. Gross se nakonec pod tlakem spolustraníků neodvážil odvolání navrhnout.
Nečas po Bártově demisi ministry Johna i Dobeše rovnou navrhl odvolat. Klaus zatím nechal svého právníka argumentovat, že ministry nejde odvolat, pokud za ně není náhrada.
