Praha - Nový ministr zdravotnictví Leoš Heger pochybuje o tom, že se podaří přesně popsat, na co mají pacienti v nemocnicích a ambulancích nárok.
Příslušné standardy toho, nač má mít pacient nárok, přitom slibuje koaliční smlouva jako hlavní nástroj reformy zdravotnictví, která má v příštích čtyřech letech proběhnout.
„V tom jsem trochu skeptický," řekl Heger v rozhovoru pro Aktuálně.cz. „Koaliční smlouva obsahuje vytvoření standardů a bude se na nich pracovat, ale je to už pátá vlna pokusů je zavést. Vypsalo se na to mnoho projektů i seriózním skupinám, jako je lékařská komora, Česká lékařská společnost a různé privátní subjekty. Podařilo se napsat dvacet nebo čtyřicet standardů, ale nikdy úplně do detailů. Aby tento nástroj dohledu sloužil jako finanční regulace, je velmi málo účinný," zdůraznil nový ministr.
Kdo je Leoš Heger
- Jeden z bývalých sympatizantů ODS, kteří na sklonku éry Mirka Topolánka posílili politickou konkurenci z TOP 09.
- Letos mu bylo dvaašedesát let a většinu dosavadní politické a pracovní kariéry prožil v Hradci Králové.
- Je vystudovaný lékař a v životopise na svých stránkách píše, že čtyři roky lékařské kariéry strávil v cizině (v USA, v Kuvajtu a bývalé NDR).
- Posledních čtrnáct let byl ředitelem fakultní nemocnice v Hradci Králové a patři ke kritikům reforem, které v Topolánkově vládě připravoval ministr zdravotnictví Tomáš Julínek.
- Leoš Heger byl v roce 2002 zvolen na kandidátce ODS do královéhradeckého zastupitelstva a v roce 2008 v barvách stejné strany neúspěšně kandidoval do Senátu.
Robot za spoluúčast
A.cz: Bez standardů ale nebude možné zavést spoluúčast, která by přinesla do zdravotnictví další peníze. S tím počítáte?
Jestli v něčem bude možná spoluúčast, tak v materiálech při kloubní substituci. Bude možné zaplatit celou operaci, připlatit na lepší kyčelní kloub, na lepší sádru. Také je možnost, že se regulace dostanou do sféry nových technologií. U výkonů, kde je vyzkoušeno, že fungují, tak je v našem politickém a kulturním milieu velmi obtížné nedat pacientovi péči zadarmo a nechat ho, aby si připlácel.
Spoluúčast je možné zavést administrativním nařízením, že se na každý výkon bude paušálně připlácet deset procent s nějakým limitem. Ale vymyslet seznam operací, na které se bude připlácet a na které nebude, je velmi těžké. Když nebude spoluúčast u všeho, pak už můžete vybrat jenom nezachraňující zákroky. Těch je velmi málo a ta hranice není nikdy úplně ostrá.
Ale u nových technologií by to nějak šlo.
A.cz: Kde například?
Řeknu to na příkladu, který je už dnes passé. Před deseti lety začal velký boom endoskopické operativy. Pomocí laparoskopie se udělal žlučník, apendix. Nejde to udělat u každého, ale když pacient netrpí nějakými vedlejšími morbiditami, tak je to pro výhodnější, rychlejší a také příjemnější. Ale je to dražší. Ono se říká, že se ušetří na těch pár dnech v nemocnici, ale v našem ekonomickém prostředí jsou daleko dražší ty přístroje, kterými se to operuje a které jsou hojně na jedno použití. Kdyby se to teď zavádělo, tak by se dalo říct: klasická operace je zadarmo, kdo chce laparoskopickou, ten si připlatí.
Teď se dělá laparoskopie jako standard a už to nejde vzít zpátky. To by byla politická bouře. Ale medicína se rozvíjí poměrně rychle a dala by se najít řada podobných případů.
Systém nadstandardů ale musí být dynamický. Když se výkony dostanou do rutinní polohy a jsou na ně peníze, tak se doplácení přesune někam jinam.
Příkladem může být operační robot. Kdo by chtěl být operován robotem, ať si připlatí. On ten výsledek kromě výjimečných indikací není o nic lepší, ale může to být někdy pohodlnější.
Nepsaná pravidla veřejného sektoru
A.cz: Bude tedy možné si připlatit za lepší protézu a možná i za něco jiného. Pokud bych se na to chtěl připojistit, bude stát připojištění regulovat, anebo to prostě nechá na soukromých nabídkách finančních ústavů?
Nedávno jsem některým novinářům řekl, že si myslím, že to je zóna pro komerční pojištění.
A.cz: Takže by si to mohly založit zdravotní pojišťovny, ale třeba i ústavy typu Česká pojišťovna?
Třeba. Ale pak jsem nad tím přemýšlel a několik lidí mě za to kritizovalo, asi oprávněně. Podobně jako zdravotní pojišťovny poskytují zdravotní pojištění pro zahraničí, tak by tohle mohly dělat také.
Ale to není ta nejdůležitější otázka. Podstatné je, aby se to pojišťovenskému byznysu vyplatilo. Placených výkonů musí být určitý objem, aby se mohly nasadit pojistné sazby, a vypočítat nějaká pravděpodobnost, aby se tím pojišťovna uživila. Dokud nebude připlácení dostatečně velké, tak to nebude mít smysl.
A.cz: Proč je tak obtížné určit nějaký zdravotnický sektor, kde se bude připlácet jako u zubařů?
Právě u masových výkonů to je obtížné. Když vám třeba bude selhávat srdce, tak na co se máte připojistit? Snad jen abyste ležel na jednolůžkovém pokoji. Tu základní péči prostě musíte dostat.
Velmi obtížná oblast, jak finančně tak eticky, je sféra umírání. Ví se, že když umírá významná osobnost, třeba prezident, má péči, která se protahuje a je daleko dražší, než má běžný občan. To je v nějakých zemích mlčenlivá výjimka ze zavedených standardů.
Ale u běžného pacienta je prodlužování umírání na jednotce intenzivní péče z etického pohledu nepředstavitelné, i když se připlatí. Tam medicína udělala kus pokroku, vznikly standardy, kdy je rozumné tu péči poskytovat a kdy už to začíná být boj s marností proti přírodě. Nedokážu si představit, že si pacient může připlatit, i když se léčení dostává na úroveň nesmyslu. Pokud to nebude v soukromém ústavu, ale ve sféře veřejného pojištění, tak to asi nikdy nepůjde, i kdyby si člověk zaplatil všechno sám.
