Praha - Nový ministr zdravotnictví Leoš Heger si je vědom, že přichází na nejméně jistý post české politiky.
Z jeho čtrnácti předchůdců od listopadu 1989 na něm vydrželi nejdéle ministři Bohumil Fišer, Jan Stráský a Tomáš Julínek - ministry byli dva a půl roku.
„Když už jsem do toho vstoupil, chtěl bych se udržet co nejdéle," říká Luboš Heger, který všechny své předchůdce zblízka poznal, protože od roku 1996 řídil Fakultní nemocnici v Hradci Králové.
Heger věří, že před ním jsou přece jenom klidnější časy. "Naděje je v tom, že koalice má 118 hlasů, může se udržet, postupně korigovat své názory a dále je kultivovat," věří Heger. "Nebude se muset prosazovat silou za každou cenu, ale může své kroky připravit a na dva tři roky rozložit."
Ministr také v rozhovoru por Aktuálně.cz říká, že se poučil od chyb svých předchůdců. „Řada z nich odešla, protože vešli do konfliktu například s pražským zdravotnictvím. Nebo dělali věci, které byly příliš centralistické a příliš poručnické - pokud jde o ministry z levého spektra. Když vezmu pravé spektrum, dělali zase věci příliš tvrdě a necitlivě bez ohledu na sociální následky."
Kdo je Leoš Heger
- Jeden z bývalých sympatizantů ODS, kteří na sklonku éry Mirka Topolánka posílili politickou konkurenci z TOP 09.
- Letos mu bylo dvaašedesát let a většinu dosavadní politické a pracovní kariéry prožil v Hradci Králové.
- Je vystudovaný lékař a v životopise na svých stránkách píše, že čtyři roky lékařské kariéry strávil v cizině (v USA, v Kuvajtu a bývalé NDR).
- Posledních čtrnáct let byl ředitelem fakultní nemocnice v Hradci Králové a patři ke kritikům reforem, které v Topolánkově vládě připravoval ministr zdravotnictví Tomáš Julínek.
- Leoš Heger byl v roce 2002 zvolen na kandidátce ODS do královéhradeckého zastupitelstva a v roce 2008 v barvách stejné strany neúspěšně kandidoval do Senátu.
Začnu zvolna
A.cz: V nejbližších týdnech či měsících nebudete ohlašovat dramatické reformy?
Jako manažer vím, že první dva tři roky se člověk učí. Dostane se do atmosféry, která se chová úplně jinak, a musí se dobře rozhlédnout, jaká jsou rizika. Pak se teprve začne něco odehrávat. Ne všechny věci se dají dělat hned, musí se čekat na příležitosti. Teprve po dvou třech letech, když se to dělá dobře, začne člověk kolem sebe šířit jakousi důvěru.
Převzal jsem od novinářů, že tahle společnost trpí krizí důvěry a ta nedůvěra strašně moc ovlivňuje nálady lidí. Když teď řeknete, privatizujeme nebo odstátníme nemocnice, každý za tím vidí tunel a rozkrádání. Někdy ty myšlenky mohou být docela poctivé, ale musí je přinášet lidé, kteří už mají něco v tom systému za sebou a věří se jim.
Po patnácti letech v nemocnici jsem si mohl dovolit daleko méně demokratické postupy než na začátku. Poradnímu sboru jsem před pár lety mohl předkládat mnohem připravenější věci a jeho členové předpokládali, že to je připraveno v dobré víře.
A.cz: Dva tři roky chcete využít na seznámení s ministerstvem?
Vím, že to nejde. Některé věci se musí dělat rychle, běžná úřední agenda běží sama od sebe. Úhradová vyhláška se musí sepsat každým rokem, tak na ni už je nejvyšší čas.
Absolutní volnost? Nemožná
A.cz: V posledních letech se ve zdravotnické politice všechno točí okolo regulace. Měla zařídit, aby zdravotní péče byla na jedné straně co nejdostupnější, na druhé straně co nejefektivnější, aby se neplýtvalo. Levicoví ministři se snažili omezit péči byrokratickými zásahy, třeba omezením volby lékaře nebo přísnými limity na předepisování léků. Tomáš Julínek naopak chtěl zajistit efektivní zdravotnictví konkurencí mezi pojišťovnami. Jak budete vy regulovat?
Pro pravici jsou regulace nepříjemné slovo, ale musí přiznat, že tady jsou. Julínkova garnitura prosazovala regulaci trhem, a když není regulace trhem, musí být nějaká jiná. Jinak se systém chová chaoticky, zdravotníci si dělají co chtějí, pacienti si dělají co chtějí. Ale absolutní volnost není možná.
V tom zdravotnické systémy velmi liší. Některé jsou volnější a s menším stupněm regulace umožňují pacientům hledat lepší typ péče. Ale ten systém je pak dražší. Srovnal bych to se stravováním. Když se chcete stravovat levně, tak chodíte do závodní jídelny, kde máte na výběr dvě tři jídla. Všechno je unifikováno, ale také podstatně levnější, než když jdete do restaurace neřkuli do nějakého nóbl podniku.
A.cz: Byrokratická omezení jsou doménou levice, regulovat trhem se zatím nedaří. Jaké máte další možnosti?
Už dnes se užívají finanční regulace. U nás se v posledních letech veškeré vášně okolo regulování vrhly na otázku poplatků. Poplatky nebo obecně spoluúčast mohou pacienta odrazovat od příliš vysoké konzumace péče. Jsou však velmi citlivé společensky, politicky a sociálně. Vystavují pacienta určitému riziku, že bude přeregulován a že si pro péči radši nepůjde. Může to ohrozit také jeho zdraví.
Když nepůjde k zubaři, tak se mu nic nestane a bude třeba poučovat další generace, aby si pořádně čistily zuby. Když si nepůjde spravit kýlu nebo křečové žíly, tak je v nebezpečí, že za deset let bude mít bércový vřed, nebo se kýla uskřine. To je potom šetření na nepravém místě.
Deset zázračných bodů
A.cz: S poplatky se tedy zdravotnictví nezachrání. Můžete vůbec něco dělat?
Ale těch regulačních metod je mnoho, třeba omezení nabídky. Pak konkrétní služby čerpají ti opravdu potřební a nepotřební čekají.
Dalším způsobem mohou být různé pobídkové mechanismy pro lékaře ze strany plátců. U nás vznikl počátkem devadesátých let experiment s přímou platbou za výkon. Ukázalo se, že jakmile dostanou poskytovatelé zaplaceno za každý výkon, jejich služby ohromným způsobem expandují a jejich objem se zvýší až nad hranici racionálna. Je to příliš drahé.
Pak jsou přímé fiskální mechanismy, jako jsou práce se seznamem výkonů a bodovými hodnotami za výkon. Pokud jsou některé výkony atraktivní a některé chudé, tak se tomu zdravotnictví velice rychle přizpůsobí. Tak proběhla expanze dialýz po revoluci, protože dialýzy byly velice přeplaceny. Negativním příkladem jsou léčebny dlouhodobě nemocných, které se dodnes pořádně neuživí. Platby od pojišťoven jim nestačí, a proto musí dostávat dotaci od místních samospráv, taky to nikdo nechce dělat a nikdo z nemocnic si nezprivatizoval vlastní oddělení LDN.
A.cz: Jaké regulaci dáváte přednost vy osobně?
Byl jsem ve volební kampani, která nutí politické strany, aby vystavovaly své řešení v trochu laciné formě. Musíte napsat do volebního programu deset zázračných bodů, které změní svět, ale tak to nefunguje. Když nemáte nějakou děsivou krizi, žádné revoluční opatření nepomůže. Musíte dělat tisíc drobných kroků a strašně dlouho čekat na příležitost, co půjde změnit. Je třeba pracovat se všemi prostředky, které jsou k dispozici.
