Praha - Končící prezident Václav Klaus se ostře pustil do svého předchůdce Václava Havla. V únorovém rozhovoru pro polský týdeník Do Rzeczy jej označil za extrémního levičáka, který bořil existující lidský řád.
"Václav Havel (a jeho specifická ideologie, pro kterou nemám lepší název než havlismus) byl absolutně jiný svět," prohlásil například Klaus a přirovnal Havlovu éru k jakobínské krutovládě ve Francii. Přitom v prosinci 2011 během smutečního projevu ve Vladislavském sále o něm hovořil jako o člověku, "který se jako nikdo jiný zasloužil o mezinárodní postavení, prestiž a autoritu České republiky ve světě".
V citovaném rozhovoru z února 2013 říká, že "místo demokracie chtěl elitářskou postdemokracii, místo konzervatismu a tradičních hodnot prosazoval modernistické boření existujícího lidského řádu".
Ještě v prosinci 2011 to viděl trochu jinak: "S jeho jménem navždy zůstane spojena naše sametová revoluce i éra obnovy svobody a demokracie. (…) byl natolik uznávanou osobností, že se stal symbolem boje za demokracii a lidská práva."
Tuto zimu nicméně hovoří o Havlovi jako o extrémním levičákovi. "Byla to spíše ozvěna francouzského jakobínství než britský konzervativní princip klasického liberalismu. Bylo to extrémní levičáctví," řekl polským žurnalistům.
Exministr Vondra to označil za nesmysl. "Kdyby byl Havel jakobín, skončil by Klaus na popravišti. To se nestalo, Klaus naopak pod Havlovým prezidentstvím politicky vzkvétal," napsal Vondra ČTK. Na tom podle něj nic nezmění fakt, že oba byli často v názorových sporech. Ty však řešili demokraticky, ne revolučně.
Jakobíni se dostali k moci v určité fázi francouzské revoluce, parlamentní způsob vlády s několika stranami vystřídala diktatura, kterou provázel mimořádný teror.
Výbojné intervence vs. obhájce humanity
V interview pro polský týdeník Klaus rovněž pranýřoval Havlův "výbojný zahraničně-politický intervencionismus (a humanitární bombardování) místo respektu ke kterékoli zemi světa".
O rok a měsíc dříve přitom nad jeho rakví pronesl tato slova: "Byl přesvědčeným zastáncem a obhájcem hodnot humanity, demokracie a lidských práv a těžce nesl jejich nerespektování některými diktátorskými režimy současného světa. Stal se mimořádně váženou a respektovanou osobností, jíž bylo nasloucháno a jejíž hlas měl význam a váhu."
Zatímco dnes aplauduje knize svého vicekancléře Petra Hájka Smrt v sametu a jeho tezím, že Havel "šířil lež a nenávist", v prosinci 2011 to viděl opět trochu jinak: "Je možné, že se, tak jako každý z nás, i v lecčems mýlil, i to je ale přirozenou součástí života velkých osobností."
Proti Klausovým tezím se v pondělí ohradil někdejší Havlův tajemník Vladimír Hanzel.
"Člověk, který je stále ještě prezidentem našeho státu, se chová jako utržený z řetězu. Úplně ztratil soudnost," napsal Hanzel.
Klausovi je podle něj jasné, že se zakrátko změní v zapomenutou epizodní figurku, kdežto Havel bude stále víc považován za jednu z největších osobností novodobé české historie. Žárlivost na Havla je tak Klausovým největším hnacím motorem, který jej ale "plnou parou žene do propadliště dějin", míní Hanzel.
Hledá Klaus poučení a inspiraci?
Při zmiňovaném smutečním projevu Klaus říkal, že "teprve s odstupem času budeme mít opravdovou možnost zhodnotit celek jeho přínosu a jeho odkazu".
S odstupem času přitom jeho přínos i odkaz bagatelizuje a zpochybňuje, ačkoliv před oním rokem a měsícem o Havlovi prohlašoval: "Jeho dílo, jeho myšlenky, jeho odkaz a jeho příklad s námi zůstávají. Je na nás všech, abychom v nich hledali poučení a inspiraci, abychom se s nimi uměli vyrovnávat a využít je jak pro sebe samé, tak pro celou naši zemi a její budoucnost."
Tím posledním, co zatím Václav Klaus ze svého smutečního projevu nezpochybnil, zůstává Havlovo renomé v zahraničí.
Historie Klausových kotrmelců
V listopadu 1989 přitom spolu oba muži stáli na jedné lodi a šlo jim o stejnou věc - pád komunismu a přechod k demokracii. Jejich vztahy se postupně ochlazovaly, nejvážnější trhliny dostaly zejména v neslučitelnosti jejich postojů ke kuponové privatizaci a k rozdělení republiky (Václav Klaus je prosazoval, Václav Havel byl k oběma těmto dějinným událostem velmi skeptický).
Na bodu mrazu se pak vzájemné vztahy ocitly v prosinci 1997, kdy tehdejší prezident Václav Havel v projevu k oběma komorám Parlamentu v pražském Rudolfinu otevřeně kritizoval slabou důvěryhodnost politiků a poltických stran, včetně jejich neprůhledného financování, zapochyboval i o ekonomických reformách. Pro tehdejšího premiéra Václava Klause v první řadě síně to znamenalo "hotová muka".
Další zlom nastal v prosinci 2011. Když 18. prosince Václav Havel zemřel, Václav Klaus přednesl ve Vladislavském sále smuteční projev plný obdivu, úcty a respektu k Havlovi.
Neuplynul ani rok a v říjnu 2012 vychválil knihu svého poradce Petra Hájka "Smrt v sametu". Měla by to prý být povinná četba. Vřele souhlasil i s Hájkovými urážlivými postoji k Havlovi.
"Václav Havel - ať vědomě, či bezděčně, ale v každém případě aktivně - byl nástrojem sil lži a nenávisti. Ve své misi byl úspěšný. A přesto prohrál. Václav Klaus - ať vědomě, či bezděčně, ale v každém případě aktivně - byl nástroj pravdy a lásky. Ve své misi byl neúspěšný. A přesto zvítězil," napsal mimo jiné Klausův vicekancléř. Krom toho prý Havel sloužil Satanovi a směřoval k fašistickému státu.
Další nepřímý střet Klause s Havlovými idejemi přišel na konci ledna 2013, když výhru Miloše Zemana nad Karlem Schwarzenbergem v prezidentské volbě označil navzdory Zemanově kampani za "vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí". Poražený finalista to tehdy glosoval smířlivě a s nadhledem: Klaus si prý již pamatuje některá Havlova slova a to je pokrok.
