Lidé si vás z listopadu 1989 pamatují především jako mluvčího demonstrací proti policejní a komunistické zvůli. Co vás teď vedlo k napsání otevřeného dopisu ministru vnitra a šéfovi policie, v němž kritizujete až přílišnou horlivost policie?
Jsem občanem této republiky, který sleduje společenské dění a jemuž záleží na pořádku a slušných vztazích mezi lidmi. Vždy jsem se vyjadřoval k jevům, které ve mně vzbuzovaly znepokojivé otázky. Jedním z nich je jednání policie při různých příležitostech a akcích. Razance jejího postupu mnohdy neodpovídá vzniklé situaci, na kterou policisté reagují. A nemluvím tu o jednotlivostech.
Kdy se to podle vás naposledy projevilo?
Nejzřetelněji se to ukázalo při nedávné návštěvě čínského prezidenta nebo při nesmyslném a necitlivém policejním verdiktu, který zakazoval skautům zpěv české hymny v areálu Pražského hradu. Dotklo se mě i šikanování mladíka na nádraží Florenc jen proto, že měl dredy. A tak bych mohl ještě dlouho pokračovat. Všechny tyto akce mají společného jmenovatele: aroganci a sílu, které jsou použity proti lidem, kteří nic zločinného netropí. Nanejvýše v klidu vyjadřují svůj postoj či názor.
Každému z nás někdy ujedou nervy. Postrádám však hodnověrné vysvětlení důvodů takových "ujetí" policie. Z vysvětlení se naopak většinou nic nedozvím, policejní náčelníci jen mlží. Samozřejmě že se tak nechovají všichni policisté. Když ale budeme nad jejich chováním pokaždé jen mávat rukou, bude se měnit i povědomí policistů, že vlastně mohou kdykoliv překročit hranice zákona. A tato "epidemie" je velmi nebezpečná. Proto je důležité upozorňovat a kritizovat policejní excesy už od samotného počátku. Jednou bychom totiž mohli nakrásně zjistit, že už je pozdě.
Mohou tyto excesy škodit i policii?
Samozřejmě. Tyto excesy vždy snižují důvěru lidí v policii. A k čemu je policie, když jí lidé, jimž má "pomáhat a chránit je", nedůvěřují? V rostoucí atmosféře nedůvěry k politikům, bohatým lidem, nedůvěry v budoucnost, ale i vůči Evropské unii a koneckonců i strachu z migrační vlny (jakkoliv se nás až dosud netýká) může toto vše vytvářet podhoubí paniky, v níž se nedaří jakémukoliv rozumnému jednání. To jsou hlavní důvody, proč by policisté měli vždy pečlivě zvažovat adekvátnost svého zásahu, jakkoliv to bývá obtížné.
Tupost či nedostatek sociální inteligence?
Kritizujete nedostatek sociální inteligence policistů, či co vlastně?
Především jejich necitlivost vůči situacím, které řeší, a pak i nepřiměřenost jejich reakce. Nevyčítám policii ráznost zásahu vůči těm, kteří narušují veřejný pořádek, anebo vůči agresivním útočníkům či extremistům. Nemohu ale mlčet, když policie zakazuje zmíněným skautům zpívat na veřejnosti hymnu. Komu zpěvem státní hymny v areálu Hradu ti skauti ubližují? Co porušují? Chápe snad policie tento letitý zvyk skautů jako nezákonné srocování či přípravu k narušení veřejného pořádku?
Nazval bych to jedním slovem - tupost. Možná by to v podobných případech napravila obyčejná omluva příslušného šéfa policie. Zatím ale většinou slyšíme fráze o tom, jak si stojí za svými muži nebo že policie zakročila v mezích zákona.
K dnešní ne úplně dobré společenské atmosféře patří i zlozvyk, že se jen málokdo umí omluvit za své chyby. Neumí to ostatně ani politici či jiní veřejní činitelé. Uznat svou chybu, to překračuje jejich schopnosti. Policie pak neschopnost uznat chybu a omluvit se od politiků či společenských celebrit jen přebírá. Policejní šéfové paradoxně brání své muže, kteří to při zásahu zjevně přehnali.
Možná jste jako někdejší mluvčí demonstrací proti policejní brutalitě a komunistické totalitě na excesy a horlivost policie až příliš citlivý.
Mé zkušenosti z let totality, kdy jsem přicházel hojně do styku s tehdejšími represivními orgány, mě v mých názorech vůči jakýmkoliv excesům určitě ovlivňují. Surový policejní zásah na Národní třídě 17. listopadu 1989 toho byl vrcholem. Toto nebezpečí nám ale hrozí stále, a proto je tolik důležitá rozumná občanská kontrola nad policií či armádou. Proč bychom tedy po policejních šéfech neměli vyžadovat vysvětlení, když jejich podřízení zjevně selhali? Na druhé straně jsem kategoricky proti stížnostem za každou cenu. Snad se někdy dočkáme časů, kdy od policejních šéfů častěji uslyšíme ono "omlouváme se".
Násilí ze strachu?
Policejní prezident Tuhý se ale například omluvil za zásah policie vůči FAMU, na jejíž budově se při návštěvě čínského prezidenta objevily vlajky Tibetu.
To je pravda. Ocenil jsem to. Zatím jde ale o výjimku. Podobné příklady velkorysosti a slušnosti vždy vedou k uklidnění již tak vybičovaných společenských emocí. Znovu říkám: nedůvěry společnosti v policii, která nám má pomáhat a chránit nás, se velmi obávám.
Na druhé straně Tomáš Tuhý vaši veřejnou kritiku způsobů policie odmítá i tím, jak ji bagatelizuje. Nebylo by od vás přece jen diplomatičtější mu výhrady sdělit mezi čtyřma očima? Možná by pak byl k vašim argumentům vstřícnější.
Jsem už zvyklý říkat své názory veřejně. Avšak ne abych poškozoval pověst adresátů, nýbrž abych je upozornil na chyby. Tady navíc jde o vážnou situaci, takže nevylučuji ani případný osobní rozhovor s panem Tuhým.
Pokud by čeští vojáci v Afghánistánu či Mali a před léty i v Bosně reagovali v riskantních situacích podobně horlivě jako policie, pak bychom se asi jejich obětí nedopočítali.
Zajímavá a pravdivá poznámka. Jakkoliv to nechci zobecňovat, avšak ti vojáci se ocitají v mnohem stresovějších situacích, v nichž jde často o život, než policisté v Česku, kterým při demonstracích různí extremisté většinou jen nadávají. Vím, co je to strach. Důležité ale je, že si ho člověk přizná a že racionálně zhodnotí, zda jeho strach nemá přece jen až příliš velké oči.
Velké (možná zbabělé) oči měli možná policisté loni při tvrdém zásahu proti sedícím studentům v centru Prahy, když je přitom míjeli lidé s šibenicemi a extrémními výzvami na adresu politiků. Lze z toho snad usoudit, že někteří policisté sympatizují s pravicovými extremisty?
Nemám k tomu důkazy, ale někdy je to až podezřelé. Zdá se mi, že policie zasahuje častěji vůči různým vlasáčům či mladíkům s dredy než proti holým lebkám. Vadí mi však i policejní doprovod fotbalových fanoušků, kteří zjevně narušují veřejný pořádek. A jen se přitom čeká na provokaci některého z nich. Podobná tolerance policie není na místě.
Podobné je to při demonstracích extremistů, kteří procházejí Prahou. Tito lidé by neměli být pouštěni dál. Stačit by měl už fakt, že útočí proti určité skupině obyvatel tím, že vůči nim šíří nenávist. V takových případech je nutné říci dost. K demokracii patří i její ochrana a ochrana práv jiných.
Inspirace Petrem Torákem
Jaké máte doporučení pro horlivé policisty a jejich šéfy, kteří je omlouvají?
Policisté by si měli pěstovat osobní svědomí. Samozřejmě že musí plnit rozkazy. To ale neznamená, že o nich nebudou uvažovat. Z vojny si pamatuji, jak je to někdy těžké. Ale proč se nezeptat představeného, zda jeho rozkaz je ten nejvhodnější? Zejména když mám pochyby, že by to mohlo vést ke špatnosti. V takových případech bychom měli reagovat. Smyslem policie přece není jen dril, kázeň a stát vždy v šiku.
Inspirativním příkladem je policista Petr Torák, Čech, jenž slouží v britském městě Peterborough. Královna Alžběta II. ocenila tohoto romského policistu Řádem britského impéria i kvůli tomu, jak pomáhá lidem, a ne jak se ohání obuškem.
Velmi si Petra Toráka cením. Jde o skvělý příklad, jak může policista sloužit lidem.
V Česku jsou ovšem i špičkové policejní útvary, v jejichž čele stojí zkušení manažeři se selským rozumem. Z čeho tedy pramení onen rozpor: na jedné straně kvalita s rozvahou a na straně druhé policejní tupost v rozhodování a konání?
Možná to už vyzní jako fráze, ale znovu říkám: práce v policii, to je především služba lidem - přesně podle vzoru Petra Toráka. Jakkoliv je policie mocenským aparátem, nejde v její službě o ukazování moci a převahy nad lidmi. Ona moc má sloužit jen k udržení klidu a pokoje ve společnosti. A neznamená to, že když mám moc, tak mi budou prominuty výstřelky v úkonech, jimiž tu moc projevuji. Práce v policii je jen a jen služba lidem. Málo se to akcentuje.
A říkám to s vědomím, jak je práce v policii velmi těžká, a s velkou úctou k ní. Také se musím ve své práci často velmi ovládat, když se například lidé neodbytně domáhají něčeho zcela nesplnitelného. Vře to ve mně, ale dávám si pozor, abych nezačal hartusit či neřekl něco neslušného. V takovém případě bych prohrál. Nakonec většinou stojí za to, když člověk vztek ovládne a emoce udrží na uzdě.
