Strojní četu tvoří strojvedoucí Jaroslav Konvalinka a topič Josef Kalabza. Mají před sebou sedmadvacetikilometrovou trasu přes Františkovy Lázně či Hazlov do nejzápadnější výspy Československa. Dál už je jen totalitním režimem střežená státní hranice a za ní Spolková republika Německo.
Strojvedoucí Konvalinka na svém domovském nádraží otočí těsně před odjezdem mašinu kotlem ve směru jízdy. To je neobvyklé. Na této trati do Aše totiž jezdí lokomotiva tendrem dopředu. Konvalinka ví, co dělá. Chce, aby vlak dosáhl co možná nejvyšší rychlosti. Proč? To se za necelou hodinu ukáže.
Ve 14 hodin a 12 minut se souprava dává do pohybu. Stejně tak se rozbíhají události, které zanedlouho radikálně změní osudy desítek lidí.
Právě Jaroslav Konvalinka je hrdinou tohoto příběhu. Zločinným aktérem pak zvrhlý komunistický režim, který se zejména na sklonku 40. let a v 50. letech urputně snažil zničit své skutečné i domnělé odpůrce. Tajná policie - Státní bezpečnost se na podzim roku 1951 chystala došlápnout nejen na strojvůdce Konvalinku, ale i na jeho dva komplice - někdejšího přednostu železniční stanice v Chebu Karla Truksu a ašského zubního lékaře Jaroslava Švece.
Všichni tři se zapojili do protikomunistického odboje, Konvalinka převážel lidi prchající před komunisty v tendru na uhlí, Truksa uprchlíkům pomáhal a skrýval je. Oba se kvůli odbojové činnosti již jednou ocitli ve vězení.
"Truksa měl za sebou pětiměsíční pobyt v pracovním táboře. Byl odsouzen za to, že poskytl útočiště dvěma mužům, kteří se skrývali před tajnou policií," popsal mi v roce 2011, tehdy do Mf Dnes, badatel Ladislav Nykl, který tuto pozoruhodnou událost zmapoval.
Ke Konvalinkovi StB později poznamenala:
"V červenci 1951, po vyhodnocení jedné akce, bylo zjištěno, že vlakvedoucí z Chebu Konvalinka je osoba, která pracuje špionážně pro zahraničí a převádí lidi do Západního Německa."
Estébáci na Kovalinku dokonce nasadili agenta. Sledovali ho. Nebylo tedy pochyb, že žalář či pracovní lágr nyní mužům hrozil znovu. Jediným řešením byl útěk za hranice.
A tak zmíněná trojice vymyslela neobvyklou akci. Únos vlaku.
Josef Holek v roce 2021 na webu Železničář popsal:
"Tento způsob útěku za hranice v sobě skrýval jednu obrovskou výhodu. Železniční dopravní cesta ještě nebyla důsledně uzavřená těžkými zátarasy, ale jen dřevěnou závorou. Do hospodářsky zničeného Německa totiž z Československa proudily nákladní vlaky s dřívím a uhlím. Jedinou faktickou překážkou by tak mohla být špatně postavená výhybka. Do vlaku bylo možné naložit velké množství materiálu, tajně dohodnutí emigranti se navíc mohli pohodlně maskovat coby cestující. Organizátoři akce počítali i s jistým momentem překvapení a bezchybnou předodjezdovou přípravou. Riziko bylo vysoké, jakékoliv zaváhání by mělo fatální následky."
Ale zkušení železničáři vše důkladně naplánovali. Ve Františkových Lázních nastoupí do vlaku rodiny hlavních aktérů. Truksa se veze již z Chebu. Do Aše v tu chvíli míří 110 cestujících, lidé vracející se z práce, studenti chebského gymnázia či pacienti z Františkových Lázní. Ale také dvanáct uniformovaných příslušníků Sboru národní bezpečnosti.
Epizodu si můžete pustit také jako podcast. Celou verzi najdete na HeroHero.
Na další stanici v Hazlově sestoupí Konvalinka z lokomotivy, předstírá technickou závadu na brzdách vagonů. Agilně mu jde pomoci Truksa, který je v tuto chvíli obyčejným cestujícím. Vlakvedoucí Alois Bém se podivuje, ale neudělá nic. Muži však místo toho odpojí potrubí ke vzduchovým brzdám a kladivy oťukávají brzdové špalíky, aby se nezasekly do kol. Odpojují i záchranné brzdy. Funkční tak zůstanou jen ruční brzdy ve vozech.
A ty hlídají další komplicové s ukrytými pistolemi. Jedním z nich je třiadvacetiletý Karel Ruml, skaut z Nymburka vyhozený komunisty ze studií práv, který pracoval v přádelně ve Frýdku-Místku. Zde se zapojil do protikomunistického odboje. Jak už v minulosti popsala Zuzana Hronová na Aktuálně.cz: Ruml se po tajném výcviku v sebeobraně a střelbě ze zbraně stal kurýrem zpráv došlých z Polska. Ze zříceniny na hranicích převážel v duté tužce mikrofilm do skrýše v lavičce na pražském Petříně.
Jenže kurýrní síť byla brzy prozrazena a StB spustila sérii zatýkání. V červnu 1951 Rumlovi dorazí pohlednice se vzkazem od vedoucího jeho odbojové buňky "Vzpomínám na společné dny." Tato zpráva podle dřívější dohody znamená, že má neprodleně utéct. Nakonec mu pomůže jeho životní láska Lada, která ho zavedla ke svému strýci Františku Šilhartovi, jenž byl do plánování únosu vlaku zapojen, ale samotné akce se přímo neúčastnil.
Trojici únosců se ozbrojený kluk, jenž by hlídal třetí ruční brzdu v posledním vagonu, hodí. A tak ho Šilhart do plánů zasvětí. "Ten vlak ale vyjíždí již zítra," dodá kvapně.
Rumla čeká zřejmě nejtěžší večer v jeho životě. Při večeři naposled pozoruje otce, matku a sestru. Snaží se jejich tváře vrýt do paměti. Tuší, že už se nikdy neuvidí. Mamince, která trpí rakovinou v pokročilém stádiu, se nakonec svěří a slíbí jí, že neprozradí své jméno a bude identitu rodiny za každou cenu krýt.
Do vlaku nastoupí druhého dne v Praze. O několik hodin později v Chebu je již připraven s pistolí pod kabátem u ruční brzdy.
V Hazlově do vlaku jako poslední nastoupí doktor Jaroslav Švec, který měl za úkol obhlédnout hraniční bod u Aše a zkontrolovat, zda dřevěná hraniční závora není přes trať a výhybka na ašském nádraží je postavená správným směrem do Německa.
Konvalinkovi a Truksovi, jenž využil nepozornosti ostatních a vyšvihl se za strojvedoucím do kabiny, dá posunkem znamení, že vše je v pořádku. Cesta je volná. Mašina s obrovskou rudou hvězdou na čelní straně kotle mohutně zadýmá z komínu a pomalu se rozjede. Až se příště zastaví, nebude již obyčejným osobním vlakem číslo 3717, ale Vlakem svobody.
Souprava se protáhne čtyřkilometrovým zářezem mezi Slatinným a Chebským lesem a vyjede na planinu před městem Aš. Místo, aby zde Konvalinka jako obvykle zpomaloval, naopak zrychlí. Karel Truksa ozbrojený pistolí v ten moment kvapně zpacifikuje topiče a donutí ho lehnout na zem obličejem k zemi. Vlak tažený mohutnou černou lokomotivou se prožene stanicí rychlostí sedmdesáti kilometrů za hodinu.
V cestě za svobodou v tu chvíli stojí už jen táhlý levotočivý oblouk trati, několik příslušníků SNB přítomných ve vlaku a kulometné střílny na hranicích. V okamžiku, kdy si zkoprnělý pohraničníci i policisté ve vagonech uvědomili, že je něco špatně, bylo již pozdě. Záchranné brzdy nefungovaly a u ručních stály připravení odbojáři.
"Tělnatý policajt, který se sápal po mé brzdě, zůstal bezradně stát, mou pistoli zabořenou do břicha, jen na mě nenávistně civěl. Z pusy mu smrdělo pivem, buřty a cibulí. Modlil jsem se k Bohu, abych nemusel stisknout spoušť… A tak jsem se dostal za hranice," líčil později již na Západě Karel Ruml. Střílet nemusel, esenbák se neodvážil pohnout. Při akci nepadl jediný výstřel.
Strojvůdce Konvalinka popsal:
"Stlačil jsem plyn úplně dopředu. Na trati nebyly žádné hraniční zátarasy. Na jedné straně bylo deset nebo dvanáct pohraničníků, ale byli naprosto překvapeni. Když jsme překročili hranici, spadl mi kámen ze srdce."
Jsou čtyři minuty po třetí hodině odpolední. Konvalinka vlak zastavuje po zhruba tři sta metrech v Německé spolkové republice u strážního domku číslo 30 západně od vesnice Wildenau nedaleko městečka Selb. Hlouběji do vnitrozemí se mu nechce, nezná profil tratě a s odpojenými brzdami u vagonu nemíní riskovat, že by se koleje spustily z kopce a lokomotiva by pak rozjetý kolos neubrzdila.
Vlakvedoucí Alois Bém vyskočí z vozu a nasupeně se hrne k lokomotivě, ale Konvalinka ho suše odbyde s tím, že už mu nemá co povídat. Uniformovaní příslušníci SNB vyskočí také, ale utíkají opačným směrem - zpět do komunistického Československa. Ten poslední si v obavách sundá blůzu stejnokroje a ukryje ji u ženy, která sedí poblíž.
"Tito hrdinové jistě věděli, že jsme za hranicemi, a zřejmě věřili, dle každodenní komunistické propagandy, že jim bude na Západě ublíženo," vzpomínal později pro americká média Karel Ruml.
Zanedlouho na místo dorazí džíp s udivenými vojáky americké a německé armády. Truksa ze strážního domku zavolá německému výpravčímu, který posléze vlaku povolí pomalou jízdu do stanice Selb-Plössberg. Tady již čekají kvapně povolaní důstojníci US Army.
Web Železničář připomíná, že odsud stačil telefonem podat zprávu do Československa i zdrcený vlakvedoucí, který se podle svědectví několika cestujících bál vězení a před nadřízenými se už při telefonátu kál za to, že mu nebylo podezřelé, když výpravčí Truksa se strojvůdcem Konvalinkou během cesty několikrát kontrolují brzdy.
Komunistický režim nejprve o události mlžil a tvrdil, že se vlak před hranicemi kvůli technickým problémům vymkl kontrole. Rychle však nastoupila propaganda. Úřední zpráva o únosu vlaku, kterou komunisté v upravené podobě poskytli ČTK a dnes je uložena v Archivu bezpečnostních složek, obsahuje ideologické bláboly a výmysly.
"Na druhé straně hranic byl vlak již očekáván agenty americké CIC, kteří se přivítali s teroristy Truksou a spol. V Selbu pak byl vlak očekáván silně ozbrojeným oddílem amerického vojska, který soupravu obklíčil a ohrožoval cestující namířenými těžkými kulomety. Československým občanům bylo zakázáno vystoupiti z vagonů a nebylo jim povoleno vzdalovati se ze svých míst. Takto byli drženi ve vlaku celé dva dny a dvě noci. Mimo teroristů, kteří únos již předem připravovali, ani jeden z československých občanů se ani po nátlaku amerických úřadů nedal přemluviti k tomu, aby se nevrátil do vlasti. Naopak s hrdostí, vlastní občanům lidově demokratického státu, odmítli po celý prvý den přijímati od Američanů potravu."
Ve skutečnosti se k životu vně hranic totalitního Československa nakonec rozhodlo jedenatřicet, podle jiných zdrojů čtyřiatřicet cestujících, kteří se většinou ocitli v Západním Německu nevědomky. Byli mezi nimi studenti chebského gymnázia, kteří se vraceli za rodiči do Aše, celé rodiny jedoucí na rekreaci, nebo také lidé jedoucí z práce.
Cestující čekaly administrativní úkony a výslechy na americké základně v Gafenwöhru. Po čtyřech dnech se vydalo zpět do Československa sedmasedmdesát lidí autobusem vypraveným hlavním stanem americké zpravodajské služby sídlící ve Straubingu. Vlak převzala americká okupační správa a do Československa ho vrátila neporušený o měsíc později.
"Skupina hrdinných československých občanů, kteří byli tak podlým způsobem zavlečeni do Američany okupované zóny Německa, si svým rozhodným stanoviskem, jak vůči Američanům, tak i vůči jejich hanebným přisluhovačům z řad zrádné emigrace, vynutili návrat do vlasti a dali tak pádnou odpověď nepřátelům a štváčům, pokoušejícím se brzdit a mařit mírovou socialistickou výstavbu naší země." soptí oficiální zpráva totalitního systému.
A zuří nejen špičky Komunistické strany Československa, ale své rozhořčení adresuje prezidentu Klementu Gottwaldovi i sovětský vůdce Stalin, který požaduje hlavu odpovědného ministra národní bezpečnosti Ladislava Kopřivy. Paradoxně konzervativního stalinisty nejhrubšího zrna, který se po únoru 1948 podílel na politických procesech.
Pravda je, že mnozí z cestujících, kteří se rozhodli vrátit, měli posléze nezaviněně problémy ve škole i v zaměstnání, sledovala je StB, protože se domnívala, že byli při svém krátkém pobytu za hranicemi zverbováni americkou výzvědnou službou. Sousedé a spolužáci se jim pak posmívali, že jsou zbabělci, když za čárou nezůstali.
Na začátku října pak území Československa zasypaly dva miliony letáků, které přiletěly v balonech z Německa a vysvětlovaly lidem za střeženou hranicí pohnutky organizátorů únosu.
Později se ukáže, že strojvůdce Konvalinka nejprve přemýšlel, že se svou rodinou přejede státní hranice u Aše do svobodné části světa pouze lokomotivou. Když ale zjistil, že zmizet před komunisty chtějí i jeho kamarádi, rozhodli se pro celý vlak. V podstatě jen stačilo do soupravy číslo 3717 onoho 11. září 1951 nastoupit.
Což se podle dochovaných spisů povedlo třeba i Konvalinkovu někdejšímu spolupracovníkovi, bývalému příslušníkovi Sboru národní bezpečnosti Václavu Truhlovi, který byl po komunistickém puči z února 1948 od policie vyhozen. Několik týdnů před útěkem skončil ve spárech tajné policie a estébáci ho v domnění, že ho přiměli ke spolupráci, nasadili právě na Konvalinku. Zmizeli spolu.
Československé orgány spustily masivní vyšetřování, které dostalo krycí název Akce Selb. Ve vazbě skončily bezmála čtyři desítky lidí, často příbuzných organizátorů útěku i obyčejných cestujících, kteří se rozhodli zůstat v Západním Německu. Další čekají tvrdé výslechy a šikana.
Následuje velký soudní proces, rozdělený do tří částí. Web Železničář zmiňuje, že je při něm souzeno sedmdesát osob, které mnohdy čekají drakonické tresty. František Šilhart, který byl do plánování únosu vlaku zapojen, ale zůstal v Československu, byl nejdříve odsouzen k smrti, později mu byl trest zmírněn na doživotí. Další odbojáři nakonec odešli s tresty v délce od 15 do 25 let, ostatní dostali nižší tresty.
Na hranicích zatím, jako reakce na podařený útěk, režim instaluje těžké závory, výkolejky a další překážky. Koleje později železničáři zcela vytrhají.
"Třídní boj se zostřuje, soudruzi. Připomeňme si gangsterský únos vlaku. Je možné, abychom v době, kdy nepřítel zesiluje svůj nástup, měli sebeméně oslabenou národní bezpečnost? Ne, to není možné! A já pevně věřím, že s pomocí všech komunistů dokážeme se zbavit nedostatků lidí, kteří nesmýšlejí poctivě ani s komunistickou stranou, ani s naší národní bezpečností," prohlásí při projevu zmiňovaný ministr národní bezpečnosti Ladislav Kopřiva.
Je to v okamžiku, kdy na podzim roku 1951 obhajuje zákon o ochraně státních hranic, který umožní výstavbu neprostupné železné opony s několika liniemi hlídaných zátarasů, vysokými bariérami, dráty pod elektrickým proudem či různými pastmi a nástražnými zařízeními.
Během čtyřiceti let komunistické vlády zahynou na hranicích téměř tři stovky lidí prchajících z Československa.
Jeden z nejvýznačnějších představitelů českého protikomunistického exilu, spisovatel Pavel Tigrid půl století po událostech napsal:
"Vlak svobody byl událostí, která tehdy, na podzim roku 1951, mediálně oběhla svět. Ten se zřídka kdy zajímal o tu zemičku v srdci Evropy, z níž vyjel, šedivé komunistické Československo, trapný satelit velmocenského Sovětského svazu, zemi se západním světem sousedící, třikrát dokola obehnanou ostnatým drátem, posetou minovými poli, hlídanou ve dne v noci ostrými střelci a ostrozubými vlčáky. Neprůchodná, neprůjezdná, smrtonosná. A přece se podařilo - doslova a do písmene - ji prorazit. Vlakem svobody."
A jaké jsou osudy těch, kteří se do vlasti zmítané komunistickým terorem nevrátili? Jedenáct uprchlíků dostalo azyl v Kanadě, několik mladých mužů z rychlíku 3717 po čase vstoupilo do francouzské cizinecké legie, se kterou se účastnili bojů v Indočíně. Karel Ruml v Severní Americe dokončil studia práv a stal se expertem v pojišťovnictví. A Jaroslav Konvalinka s Karlem Truksou, kteří se dostali i na stránky časopisu Life, se s rodinami usadili v americkém New Jersey. Tam oba získali práci v továrně firmy Lionel. V továrně, která vyráběla vláčky pro děti.
