Skuteční i domnělí odpůrci komunistů končili na šibenici, byli zastřeleni na hranicích, zemřeli v uranových lágrech - anebo nepřežili brutální výslechy. A to byl případ faráře z Číhoště Josefa Toufara, kterého ve vazbě utloukli vyšetřovatelé Státní bezpečnosti.
Šachta XVI, Zoukal Josef, 28. února 1950, č. 19. Právě pod tímto strohým sdělením a falešným jménem se ukrývá jeden z nejděsivějších zločinů komunistického režimu v Československu. Zápis je součástí seznamu pohřbených v jednom z hromadných ďáblických hrobů.
Tam, u oprýskané severní zdi, ve druhé vrstvě odspodu, spočinulo dva roky po komunistickém puči tělo oblíbeného faráře, který sice nebyl žádným výjimečným kazatelem nebo teologem, ale ryzím autentickým knězem, jehož každý skutek či gesto byly věrohodné a který se nedal přesvědčit či zlomit ke lži, jak kdysi Toufara popsal královéhradecký biskup Jan Vokál.
Hloubku bestiality odpudivého systému dokládá fakt, že z povědomí lidí měl zmizet zcela nevinný člověk, kterého komunistická zlovůle vyhmátla z jeho prosté každodennosti a během měsíce umučila.
Takzvaná polohová kniha mrtvých, z níž záznam o zahrabání Toufarova těla pochází, však byla v roce 1968 za záhadných okolností zničena. Někdo úmyslně zapálil hřbitovní domek a svazek shořel v něm. Nikdy se na pachatele nepřišlo, je však nepochybné, že šlo o práci tajných agentů, kteří chtěli znemožnit komukoliv, aby se přesné polohy těl někdy dopátral. Jak je ale možné, že se záhadný záznam desítky let po farářově smrti objevil?
Tragický konec Josefa Toufara se začal odvíjet o 3. adventní neděli 11. prosince 1949. Na konci kázání při dopolední bohoslužbě v číhošťském kostelíku Nanebevzetí Panny Marie pronesl maje pravou ruku položenou na hrudi: "Zde ve svatostánku je náš Spasitel, kde žije, bije a nás hříšníky čeká to milosrdné srdce Spasitelovo," a z malé dřevěné kazatelny bezděčně pokynul levou rukou směrem k hlavnímu oltáři.
V tom okamžiku se půlmetrový dřevěný oltářní kříž s Kristem nad svatostánkem několikrát zvolna zakymácel ze strany na stranu a zůstal stát nakloněn a zkroucen s mírným převisem tak, že Kristus již nehleděl ke dveřím kostela jako obvykle, ale směrem ke kazatelně s páterem Toufarem.
Záhadný úkaz, který vstoupil ve všeobecnou známost pod pojmem Číhošťský zázrak, viděly na dvě desítky svědků. Sám farář se o události dozvěděl od farníků až o několik dní poté.
Josef Toufar jev popsal 11. ledna 1950.
"Všichni, kteří se podívali směrem ruky, viděli, jak kříž na svatostánku se začal naklánět. Nejprve napravo, pak zase nalevo, zase zpět napravo a nalevo a pak se zastavil uprostřed. Také se vychýlil dopředu tolik, že za normálního vychýlení se musí zhroutit. Vidělo to devatenáct lidí, vesměs dospělých, z nichž řada mužů, všichni úplně zdraví a normální. Ti, kteří to viděli, pod přísahou to napsali do protokolu a ti, kteří byli vyšetřováni od SNB, to četníkům potvrdili, že to nebyla ani sugesce, ani zrakový klam. Je vyloučen i magnetismus nebo elektřina, neboť svatostánek i kříž jsou úplně ze dřeva a ani světlo na oltáři nebylo. Všichni v tom vidí nějaký zvláštní, nadpřirozený úkaz, který se přirozeným způsobem nemůže vysvětlit."
Epizodu si můžete pustit také jako podcast. Celou verzi najdete na HeroHero.
Událost v Číhošti se roznesla po celých Čechách a do zapadlé vesnice se sjížděly stovky poutníků i zvědavců. To samozřejmě neušlo pozornosti špiček stranického aparátu a obávané Státní bezpečnosti. Do obce poslali slídily, kteří vyzpovídali svědky. Režim se rozhodl nevysvětlitelný jev krutě zneužít v boji proti katolické církvi, která se odmítala podrobit marx-leninské ideologii a diktatuře.
Komunistický tisk burcoval propagandistickými bláboly veřejnost s odkazem na rozhněvaného prezidenta Klementa Gottwalda.
"Církevní hierarchie, podněcovaná Vatikánem, sleduje všemi silami snahu rozvrátit pomocí nevybíravých prostředků konsolidaci a výstavbu našeho lidově-demokratického řádu a chtěla by stůj co stůj zabrzditi náš hospodářský rozvoj. Vysoký klerus pokračuje ve svých nenávistných a státu nepřátelských akcích. V poslední době používají formy vymyšlených zázraků a rozšiřování zpráv o těchto zázracích, aby rozrušili naši veřejnost a aby odváděli ji od plnění jejích povinností a úkolů socialistické výstavby. Nejvýraznějším dokladem tohoto jejich počínání je takzvaný zázrak v Číhošti u Ledče nad Sázavou. Předstíraný zázrak v Číhošti, podobně jako různé jiné stejné výmysly, jsou pochopitelně spojeny se štvavou kampaní, směřující k rozpoutání imperialistické války proti pokojným národům. Úřady vykonají vše, aby zabránily rozšiřování středověkých pověr a podvodů a odhalí jejich osnovatele."
Věřícím ve farnosti bylo brzy jasné, že se kolem jejich oblíbeného faráře začíná stahovat smyčka. Ostatně Toufar už byl jednou komunisty a jejich slouhy vyštípán - v dubnu 1948 ze svého předchozího působiště v nedalekém městečku Zahrádka u Humpolce.
Jeho životní osud detailně známe zejména díky mnohaleté práci novináře a básníka Miloše Doležala. A tato epizoda Podivných zločinů by bez jeho neúnavného úsilí nemohla vzniknout. Většinu poznatků bychom totiž ani neznali a s největší pravděpodobností by chybělo i zásadní rozuzlení celého příběhu.
Josef Toufar se narodil 14. července 1902 v Arnolci u Polné do typického venkovského prostředí. Jeho otec hospodařil na 33 hektarech půdy a provozoval hostinec. A jeho synové a nejmladší dcera již od dětství museli doma svědomitě pomáhat. Josef, narozen čtvrtý v pořadí, zastával těžkou práci na polích a v lese dobře zejména díky své robustní postavě a silným rukám. Volný čas, pokud nějaký zbyl, trávil při aktivitách s přáteli, zajímal se o děvčata, hrál na kontrabas v kapele.
Ale již od útlého věku toužil po jiné životní cestě. Chtěl se stát knězem a sloužit lidem. Sen si však mohl začít plnit až po smrti otce, kdy hospodářství převzala bratrova rodina. V šestadvaceti letech nastoupil na gymnázium v Německém Brodě. Mezi dvanáctiletými spolužáky dostal vlídnou přezdívku děda a i přes značný věkový odstup se účastnil všech školních aktivit. Po maturitě nastoupil v roce 1935 do kněžského biskupského semináře v Hradci Králové.
Josef Toufar knižně
Badatel Miloš Doležal napsal o osudu pátera Josefa Toufara několik knih. V roce 2012 publikaci Jako bychom dnes zemřít měli, na níž o čtyři roky později navázal dílem Krok do tmavé noci. V roce 2020 vyšla kniha Když není motorka, lépe chodit pěšky: po stopách P. Josefa Toufara.
Miloš Doležal dále popisuje, že po okupaci nacistickým Německem a po vypuknutí druhé světové války byl jáhen Josef Toufar 29. června 1940 na svátek sv. Petra a Pavla biskupem Mořicem Píchou vysvěcen v Hradci Králové na kněze. Slavná primice se konala v rodném Arnolci a zúčastnily se jí stovky občanů, Toufarových přátel, spolužáků a duchovních. Novosvěcenec Josef Toufar si nechal na primiční obrázek s podobenkou tehdy ještě blahoslavené Anežky České natisknout prosbu: "Za hlasem Tvým jsem, Pane, šel, dej sílu duši mé."
Kaplan Josef Toufar přišel na své první působiště do Zahrádky již jako zralý, vyrovnaný a motivovaný muž, aby tu upřímně žil své kněžské povolání. Ve velké farnosti o třech kostelích a sedmi školách, pomáhal lidsky a duchovně formovat mládež, za války byl oporou svým farníkům a kryl řadu protinacistických aktivit.
Svou rozsáhlou pastorační činnost mohl značně rozvinout po válce. A to až do komunistického puče v únoru 1948 dělal. I po nuceném přesunu do mnohem menší farnosti v Číhošti se ihned zapojil do dění v obci. Pustil se do oprav kostela a jeho okolí, pomáhal lidem při komunikaci s úřady, svou iniciativou přivedl do vesnice dentistu či zařídil pobočku pošty, organizoval společenské akce, neváhal přiložit ruku k dílu na poli při sezonních pracích, doučoval a připravoval žáky na zkoušky, zajímal se o jejich starosti.
Přesto po události s křížkem vstupoval do roku 1950 s obavami. Tlak komunistického režimu na církev vrcholil. Je to "krok do tmavé noci", kázal na Silvestra roku 1949. Z jeho dopisů přátelům vyplývá, že si možné důsledky Číhošťského zázraku úzkostně uvědomoval. "Buď zatknou devatenáct lidí, nebo mě. Se mnou to budou mít jednodušší," odkazoval v dopisech na svědky pohybu oltářního kříže, k němuž byl v zpočátku rezervovaný.
"Pane faráři, víte, co se stalo? Při vaší mši se kýval křížek," svěřoval se Toufarovi den po oné tajuplné bohoslužbě v pondělí 12. prosince se slzami v očích velmi rozrušený místní kovář. Skeptický farář ho tehdy poslal domů s tím, aby nebláznil a uklidnil se. Celý den pak učil ve škole. Postupně však nejen za ním začali chodit i další svědci. Vyprávění o zázraku se šířilo krajem a pohled sedmačtyřicetiletého faráře na - do dnešních dnů nevysvětlený - úkaz se postupně měnil. V závěru došel k přesvědčení, že šlo o nadpřirozený jev.
Z dochované korespondence vyplývá, že se pochybující číhošťský farář radil se zkušenými teology, například s ledečským děkanem Václavem Slavíčkem či opatem želivského kláštera Vítem Tajovským. I oni skončili špatně, jak autorovi tohoto textu před lety při psaní článku do Mladé fronty Dnes popsal Miloš Doležal.
"Opat Tajovský byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 20 let žaláře. Pan děkan Slavíček, za války statečný účastník domácího protinacistického odboje, byl rovněž zatčen. Při výsleších mu vyšetřovatelé ve Valdicích podávali drogy a on se z nich pomátl. Měl třeba šílené představy, že je papežem. Internovali ho v Želivě a poté byl léčen na psychiatrické klinice."
Toufar nemohl tušit, jakému běsnění bude muset zanedlouho čelit. A do jaké pozice ho míní vyšetřovatelé Státní bezpečnosti i vrcholní komunističtí pohlaváři v chystaném proticírkevním monstrprocesu vsunout. Měl se stát ústřední postavou vykonstruovaného spiknutí církevních hodnostářů proti lidu a republice.
Koncem ledna 1950 je farář estébáky unesen ze dvora své fary v Číhošti. Zbabělou léčkou, po setmění, aby ho nemohli věrní farníci bránit. Na poradě bezprostředně před akcí, kde se způsob zatčení plánoval, pronesl komunistický předseda Okresního národního výboru v Ledči nad Sázavou: "Do vesnice nesmí jezdit žádné auto, to by nás sedláci kopáčem vyhnali."
Zatýkací skupina zabušila na dveře číhošťské fary s legendou, že jsou novináři.
"Žádali jsme faráře, zda by nám něco pověděl o zázraku, který se zde stal. Když byl farář ochoten nám vše vysvětlit, požádali jsme ho, aby nám šel ukázat i místo, kde se to stalo. Farář Toufar vzal klíč od kostela a vyzval nás, aby jsme šli s ním. Po vyjití na dvůr jsme se mu představili jako orgánové StB a vyzvali jsme ho, aby šel s náma. Toufar odpověděl, že dá domů klíč od kostela, avšak to mu dovoleno nebylo, byl vzat do auta a odvezen asi jeden kilometr za Číhošť, kde byl předán soudruhům z Prahy, kteří s ním odjeli…," popsal ve zprávě jeden ze zasahujících estébáků.
První vůz, o němž mluvil, patřil jihlavské rezidentuře a nedaleko fary byl připraven již delší dobu. Akce byla zbrklá, zmatená a amatérská. Auto se zatčeným knězem odjelo tak ukvapeně, že člen zatýkacího komanda soudruh Pokorný zůstal překvapeně trčet na místě. Vyzvednout ho museli až pražští kolegové.
Příslušníci Státní bezpečnosti nebohého Toufara převezli do kriminálu ve Valdicích u Jičína, kterému z konspirativních důvodů říkali Stará Ves. A rozpoutalo se 672 hodin trvající nelidské utrpení, jemuž velela sadistická kreatura Ladislav Mácha. Odporné, bezcharakterní a bezcitné kariéristické stvoření.
Případ, o nějž se intenzivně zajímal jak prezident Klement Gottwald, tak jeho zeť, ministr národní obrany Alexej Čepička, dostal náhle prioritu. Příkaz samotného Gottwalda zněl: urychleně vyšetřit a exemplárně potrestat. Mafiánský komunistický aparát chtěl poukázat na prohnilost církve jako zavilého nepřítele pokrokového lidstva, a proto nutně potřeboval faráře Toufara donutit ke lživému doznání, že pohyb kříže sám inicioval.
StB přišla s trapnou smyšlenkou:
"Zázrak v Číhošti je kejklířským podvodem, provedeným v podstatě primitivním a jednoduchým mechanismem. Volně postavený nepřibitý křížek na plochém podstavci za tabernákulem byl zajištěn gumičkami tak, aby se nestáčel při výkyvech. Připevněním spirálového péra ke křížku z pravé strany byl tento stažen a držen ve vychýlení do prava. Slaboučkým ocelovým drátem, něco jako strunou, vedeným podél instalace elektrického osvětlení v kostele, které vede na povrchu, bylo možno přímo z kazatelny podle předem vyzkoušeného a natrénovaného způsobu držet kříž ve svislé poloze očkem tohoto drátu na hřebíku. Uvolněním o jednu smyčku bylo možno popustit křížek spirálovému péru, jež křížek vychýlilo doprava a zpětným tahem k další smyčce bylo možno křížek vychýlit doleva."
Ani nejšikovnější technici Státní bezpečnosti však nedokázali popisované zařízení v číhošťském kostelíku sestrojit. I přes jejich sebevětší snahu zkrátka nefungovalo. A když už se křížek přece jen zavrtěl, působilo to směšně toporně. Navíc museli podstavec oltářního kříže zakrýt umělými květinami, protože upevnění pružiny a gum bylo tak viditelné, že by si ho museli všimnou snad i ti, kteří při mši svaté seděli v poslední lavici.
Jeden z tehdy zainteresovaných vyšetřovatelů major Bohumil Košař v dubnu 1951 vypověděl:
"Soudruh Mácha přikročil k násilnému výslechu, během kterého používal zejména bití a v některých momentech bil Toufara takovým způsobem, že soudruzi museli ho od něj odtrhnout, a v těchto okamžicích měli orgánové, kteří tam s ním byli, dojem, že soudruh Mácha není normální, neboť se s nimi začal hádat a obviňovat je, že jsou oportunisty a že nevidí případ správně politicky a že naším úkolem je nepřítele ničit, a ne mu pomáhat."
Ani po nezměrném násilí se nedařilo Toufara přimět k přesvědčivému doznání, které by obstálo v chystaném soudním řízení, přesněji řečeno při zinscenovaném procesu. Když už se deviantnímu sadistovi Máchovi a jeho kolegům číhošťského faráře podařilo v bolestném utrpení zlomit, vynucené částečné přiznání záhy odvolal.
Jeden z výslechů popsal vyšetřovatel Krajského velitelství StB v Brně vrchní strážmistr Miloš Hrabina:
"Navečer si Mácha nechal od strážných přinést gumový obušek a předvést Toufara do sklepa, kde jej surově zbil. Já sám jsem tam zašel asi po jedné hodině, a když jsem viděl, že Mácha má Toufara položeného na lavici se zavázanýma očima a nemilosrdně jej tluče hlava nehlava, tohoto jsem upozorňoval na to, že jmenovanému může způsobit takové zranění, že jej nebudem moci postavit před soud. Během této doby, co jsem se tam zdržel - a bylo to asi 10 až 15 minut -, jsem na Máchovi pozoroval, že bije Toufara se sadistickou rozkoší. S kolegou jsme se pak shodli na názoru, že Mácha je kariérista a člověk, který je pro svoji kariéru schopen i zabít."
Tento konkrétní výslech nešťastného Toufara trval tři hodiny. Skončil až ve chvíli, kdy Máchovi a jeho podřízeným došly fyzické síly. Nervozita vyšetřovatelů se stupňovala s tím, jak rostl tlak Gottwalda a dalších špiček stranického aparátu.
"Bylo nám řečeno, že soudruh Gottwald chce, aby na tom zasedání ÚV KSČ už mohl říci jasně, jak to je… ten zázrak. Prostě jsem na nich žádal, aby to šetření nějak rychle skončili. Oni mu dali nakládačku a najednou mě volali, že se přiznal, že už to všechno mají… Já tam přijel a kde ho máte. Je prý v cele…" vylíčil velitel II. sektoru StB Josef Čech s odkazem na zasedání komunistické strany konané u příležitosti druhého výročí státního převratu, takzvaného Vítězného února.
K doznání Toufara, na které poukazoval soudruh Čech, došlo ve čtvrtek 23. února 1950. A bylo rozhodnuto, že se v kostelíku v Číhošti za účasti zatčeného kněze natočí pro účely propagandy film, v němž měl farář ukázat, jak z kazatelny pomocí táhel ovládal pohyb kříže. Jedno velké divadlo.
Estébák Bohumil Košař patnáct měsíců po Toufarově zatčení vypověděl:
"Celé této akce jsem se zúčastnil a po příjezdu do Valdic a po spatření faráře Toufara jsme se rozhodli provést celou rekonstrukci na místě činu, neboť Toufar byl v hrozném stavu. Celé jeho tělo bylo od chodidel až přes stehna na záda, ramena a ruce samá podlitina od bití."
V noci na 24. února 1950 kostel v Číhošti obšancuje Státní bezpečnost.
Toufarův životopisec Miloš Doležal před lety popisoval, že vyšetřovatelé chtěli využít situace, kdy po téměř měsíčním mučení při výsleších měli dojem, že je Toufar zlomen, naprosto vyčerpán a nechá se zmanipulovat k nesmyslnému doznání. On se však tehdy koncem února již ocitl na hranici života a smrti.
Farář onu noc trpěl takovými bolestmi, že ani nemohl chodit. Černobílý dvouminutový film zachycuje, jak se na kazatelně potácí, až ho musí zezadu podpírat. Dokonce to vypadá, že jeho tělo zpevňuje jakási konstrukce, aby se vůbec udržel ve vzpřímené poloze. Působí jako hadrová panenka. Přítomní estébáci ho instruují, jak má jimi připravené lanko uchopit. Jak za něj tahat. To se mu však nedaří, protože nemůže ani pořádně hýbat rukou. Natáčení podle představ StB se nevede. Přesto je jasné, že je to poslední šance. Vyšetřovatelé potřebují natočit doznání, obávají se, že Toufar bude zase vzdorovat.
"Měli s tím zkušenost. Ve vězení ho mlátili tak dlouho, až slíbil, že podepíše přiznání. Ale pak se ještě dokázal zmátořit a dál odolával té brutalitě. Film je nesmírně surovým důkazem, jak totalitní režim sešrotoval nevinného člověka. Ve filmu ani nezamaskovali jeho dezolátní stav. Obličej je plný otoků a modřin, připomíná vyděšené zvíře zahnané ke zdi," vylíčil badatel Doležal.
Do propagandistického snímku, který se pod názvem Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení bude v následujících týdnech promítat v kinech po celé republice, použijí filmaři pouhé tři vteřiny. Autentické záběry Josefa Toufara jsou tak děsivé, že je raději vystřihnou.
Po nočním natáčení kněze, který má na nohou bačkory, protože má tak oteklé nohy, že se do bot nevejde, vezou zpět do sto kilometrů vzdáleného valdického vězení. V tu chvíli mu praská žaludeční vřed. V pátek ještě před svítáním je umírající farář zpátky ve své cele. Čekají ho hodiny v nesmírných bolestech. Bez pomoci.
Poslední hodiny života pátera Josefa Toufara zmapoval Miloš Doležal, na základě jeho poznatků je autor tohoto textu popsal v roce 2016 v Mladé frontě Dnes.
Toufar se v agónickém stavu křečovitě choulí, přerývavě dýchá, břicho má abnormálně nateklé, všude jsou modřiny po bití. Až v sobotu ráno 25. února 1950 pohled na zmučené tělo vyděsí dozorce, který má zrovna službu. Zburcuje velitele i vězeňského lékaře. Z kriminálu volají do Prahy. Toufar nám umírá, to nesmíme dopustit, děsí se velitelé Státní bezpečnosti i představitelé komunistické strany.
Totalitní režim ztrácí hlavní postavu pro své justiční divadlo. Z mučeného vězně se náhle stává prominentní pacient. Pokud zemře, nebude koho soudit. Rychle musí do Prahy na operaci. StB posílá do Valdic letadlo. Jenže sobotní dopoledne je mlhavé. Navíc pole u Jičína, kde má stroj přistát, je plné bláta. Letadlo se proto otáčí a vrací se zpátky bez Toufara. V tu chvíli vyráží z Prahy sanitka. Řítí se prázdnými silnicemi i ulicemi měst, která se připravují na oslavu druhého výročí Vítězného února.
Odpoledne konečně přivážejí Toufara do luxusního sanatoria pro komunistické papaláše v Legerově ulici na pražských Vinohradech. Zdravotníci na příjmu jsou vyděšeni. Takhle zbídačeného člověka tady ještě neviděli.
"Vše bylo ve strašném zmatku. Toufar byl přijat anonymně a stále hlídán třemi estébáky. Dvěma muži a jednou ženou, která se převlékla za zdravotní sestru. Když mu lékaři brali krev, zjistili, že jeho krevní skupinu nemají. Proto pro ni kvapem odjíždí další příslušník Státní bezpečnosti do nedaleké vinohradské nemocnice," vyprávěl Doležal.
V Legerově ulici je přítomen pouze doktor František Maurer. "Pacient byl nahý, protože mám před očima dodnes celé jeho tělo. Viděl jsem, že je pokryto modřinami velikosti tak za polovic dlaně. Na prsou, na břiše, na nohách, na pažích… všade. Neostýchám se použít slova vražda!" vypoví později.
Přítomný personál čeká na příjezd špičkového chirurga Bohumila Špačka. Když dorazí, Toufar se probere z agónie a zašeptá pár slov latinsky. Z toho chirurg usoudí, že před ním leží buď lékař, profesor či kněz. Dohlížející estébák však ihned zasáhne a pacienta hlasitě okřikne.
V půl třetí odpoledne Toufarovi vpichují první infuzi. Kolísá mu tlak. Transfuze krve skupiny 0 RH+ se pacient dočká až v šest večer. O čtvrt hodiny později se mu lékaři snaží organismus posílit další infuzí. Když ho chvíli nato odvážejí na operační sál, z posledních sil zašeptá sestře: "Jsem nevinen… Pomozte mi, chci žít."
V sále je patrné napětí. Na bíle potažené operační posteli leží nateklé nahé tělo pokryté velkými modřinami. Chirurg Špaček vidí, že má před sebou člověka, kterého nebude snadné zachránit. Diagnostikuje pokročilý zánět pobřišnice.
Když otevře dutinu břišní, vytryskne ven obrovské množství kalné žlutavé tekutiny. Lékař pak postřehne velkou perforaci žaludku v těsné blízkosti dvanácterníku. Instrumentářka počítá roušky, které použije k vysoušení. Je jich neuvěřitelných sedmadvacet.
Po dlouhých letech pak Doležalovi poslední okamžiky Toufarova života popíše:
"Atmosféra při operaci byla napjatá, nemluvilo se, což bylo neobvyklé. Všimla jsem si, že pacientovy končetiny byly plné podlitin, jako kdyby byly přivazovány či utahovány škrtidly. Operace na mě působila strašným dojmem."
Nám známý příslušník StB major Košař, který je operaci osobně přítomen, později vypoví:
"Tekutina, která se nacházela v jeho dutině břišní, se zdála lékařům podezřelá. Proto jsme provedli její chemický rozbor. Bylo zjištěno, že tekutina obsahuje mimořádně silné procento louhovatých látek. Nepodařilo se vůbec zjistit, jakým způsobem by se Toufar k takovýmto látkám dostal. Lékaři, kteří prováděli jeho operaci, byli dále zaraženi zvláštní modrozelenou barvou, kterou měl Toufar na zubech a jazyku. Po sdělení orgánů StB, že měl dostat před odjezdem z věznice od ošetřujícího lékaře nějaký lék, který toto zbarvení zapříčinil, jsme to tlumočili operujícím lékařům. Ti nad tím ale kroutili hlavou a říkali, že neznají lék, který by takovýmto silným modrozeleným povlakem potáhl téměř celou dutinu ústní."
Co bylo příčinou neobvyklého zbarvení i přítomnosti zvláštních látek v těle Josefa Toufara, se nepodařilo nikdy věrohodně vysvětlit.
Farář, jenž se po operaci na chvíli probouzí z narkózy, se zoufale ptá sestry: "Budu žít?" Odpověď, ať už je jakákoliv, však už zřejmě nevnímá. Je převezen o patro níž. Na dvoulůžkový pokoj číslo 312. Stísněná úzká místnost má okno do dvora, v rohu pod ním stojí židle a naproti u dveří skříň. V bíle vykachlíčkovaném koutě visí na zdi umyvadlo.
Tady Josef Toufar, autentický kněz, který si vždy přál sloužit lidem, v půl deváté večer umírá.
To se nemělo stát, zmatkují estébáci i stranické orgány. V noci do dvora sanatoria nacouvá nákladní auto z krajského velitelství StB. Mrtvé Toufarovo tělo, oblečené do bílé nemocniční košile a přikryté vězeňským mundúrem a černou klerikou, je na korbě převezeno k pitvě do Ústavu soudního lékařství na Albertově. V pondělí dopoledne se uskuteční pitva. Soudní lékař na nátlak StB pitevní protokol následně retušuje. O následcích mučení nesmí napsat ani slovo.
I mrtvé tělo by totiž mohlo být důkazem brutality. Musí být spáleno. Estébáci se proto ihned vydávají do nedaleké Vyšehradské ulice, kde má pobočku pohřební služba. Jenže pražská krematoria mají zrovna plno. První volný termín připadá až na 3. březen.
Že by se tělo spálilo přednostně, nepřipadá v úvahu. Hlavně nepoutat žádnou pozornost, zní rozkaz. Zapečetíme rakev a budeme ji do té doby hlídat, přemítají estébáci. Ale na velitelství o tom nechtějí ani slyšet. Je to moc velké riziko. Pak si někdo vzpomene, že na hřbitově v Ďáblicích, které tehdy ležely vně hranic Prahy, je zrovna vyhloubená jáma, kam se zakopávají lidské ostatky z nemocnic.
Je úterý ráno 27. února 1950 a dřevěná bedna s tělem umučeného faráře končí v hrobové šachtě č. XVI.
Soudruzi si ještě několik týdnů po Toufarově smrti vzájemně lhali, že je naživu. Že prý má jen zápal plic a léčí se v Nemocnici na Bulovce. Zkrátka nevěděli, co mají dělat. Dokonce uvažovali nad tím, že do světa vyšlou zprávu, jak pacient při převozu utekl eskortě a zmizel v USA. Ale bylo to moc nápadné.
Příbuzní Josefa Toufara se o jeho smrti dozvědí až po čtyřech letech. Je to šok. Do té doby žili v přesvědčení, že je ve vězení s přísným režimem a nekompromisní ostrahou.
Procesy s kněžími se o několik týdnů později přece jen konají. I bez uvažované hlavní postavy. Výsledkem tažení komunistů proti církvi v Československu bylo téměř dva a půl tisíce internovaných řeholníků k dubnu 1950. K srpnu téhož roku bylo v internaci na pět tisíc českých a slovenských řádových sester. Přes čtyři sta třicet kněží a studentů teologie se podle zpráv ministerstva vnitra nacházelo na jaře 1956 ve vězení. Přitom celkový počet katolických duchovních byl v této době v Československu mezi pěti a šesti tisíci.
Při uvolnění poměrů v Československu v 60. letech se případ Toufarovy násilné smrti prošetřoval. Ale bez závažnějších výsledků. Přesto byl sadistický vyšetřovatel Ladislav Mácha v roce 1963 potrestán stranickou důtkou za mučení a propuštěn ze služeb ministerstva vnitra, v roce 1968 byl vzat do vazby pro podezření z trestného činu vraždy a zneužití pravomoci veřejného činitele. Okresní soud v Příbrami mu však vraždu neprokázal a zneužití bylo promlčeno.
Snahy o nové prošetření kauzy faráře Toufara Mácha bedlivě sledoval a označoval je za systematické pronásledování a šikanu své osoby. Zodpovědnost za smrt nevinného kněze odmítal, sami jeho tehdejší spolupracovníci však dosvědčili, že největší podíl na Toufarově týrání měl právě on.
V roce 1998, již po pádu komunistického režimu, Ladislava Máchu Obvodní soud pro Prahu 6 uznal vinným ze zneužití úřední moci a těžkého poškození na těle a odsoudil jej na pět let nepodmíněně. O rok později Městský soud v Praze potvrdil jeho vinu, ale snížil trest odnětí svobody na dva roky. Někdejší vyšetřovatel StB nastoupil do vězení po zbabělých výmluvách a odkladech až v lednu 2002. O rok později byl po uplynutí poloviny trestu podmíněně propuštěn.
Z lidí, kteří se mezi lety 1948 a 1989 dopustili politicky motivovaného jednání, které bylo trestné už podle tehdejších zákonů, bylo po pádu komunismu odsouzeno k trestu odnětí svobody zhruba jen padesát.
Komunistům se nepodařilo i přes houževnatou snahu vraždu oblíbeného faráře z Číhošti ututlat a utajit i místo jeho posledního spočinutí. Ačkoliv polohová kniha mrtvých skutečně v roce 1968 při zahlazování stop shořela, těsně předtím jednu dvoustranu týkající se právě šachty XVI okopíroval příslušník StB František Machar a přiložil ji k Toufarovu spisu. Současně zaznamenal i výpovědi hrobařů, kteří tam v 50. letech pracovali, a navíc existuje nákres estébáka Roberta Skerla, jenž u zahrabávání Toufarova těla přímo byl.
Šachta, v níž po zločinu skončily pozůstatky faráře, má čtyři patra, v každém leží deset beden. V některých jsou kosterní pozůstatky jednoho člověka, v jiných popel i více než dvaceti lidí. Toufarovo tělo bylo v truhle samotné. V jámě nejsou zahrabány jen oběti režimu. Leží zde i pozůstatky z patologie, lidé, kteří zemřeli v nemocnicích a k nimž se nikdo nehlásil, předčasně narozené a zemřelé děti, lidské plody.
Ďáblický hřbitov je nejen místem národní paměti, ale rovněž neuvěřitelně absurdní skutečnosti. Leží tu popravení z procesů 50. let a další oběti komunistického režimu. Mezi nimi i novorozeňata vězeňkyň, která obvykle kvůli nelidským podmínkám nepřežila více než několik dní. O kus dál leží nacisty zavraždění odbojáři, parašutisté, kteří po likvidaci zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha padli v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje, ale i popravený německý státní ministr K. H. Frank či kladenští gestapáci, kteří nesli vinu za vyhlazení Lidic.
I přesto, že je příběh umučeného faráře Josefa Toufara děsivým svědectvím o zločinnosti komunistického režimu, přináší naději, že zlo nemá poslední slovo. Mnohdy to však trvá nekonečně dlouho. Třeba i tři čtvrtě století. Krajský soud v Hradci Králové rehabilitoval Toufara za nezákonné zatčení a vazební stíhání až na podzim 2024.
A díky pátrání Miloše Doležala bylo v roce 2014 Toufarovo tělo nalezeno a exhumováno. V neděli 12. července 2015 jej převezli do Číhošti a důstojně pohřbili do hrobky v hlavní lodi zdejšího kostelíku. Kněz se po pětašedesáti letech konečně vrátil domů.
Tak, jak si vždy přál.
