Řeka Metuje se v kraji Náchodské vrchoviny v podhůří Orlických hor kroutí hluboce zaříznutým údolím mezi příkrými svahy. Z temných jedlových lesů a bučin tu a tam vykukují skalnaté vrcholky. Údolí opředenému strašidelnými pověstmi, které severovýchodně od Nového Města nad Metují tvoří jakési obrovské V, se od nepaměti říká Peklo. Uprostřed toho všeho leží vesnice Přibyslav.
Sobota 2. srpna 1952. V prostoru Pekla od čtyř hodin v noci pátrají jednotky Sboru národní bezpečnosti a vojska po pěti polských diverzantech. Údajně překročili státní hranici, jež se táhne asi pět kilometrů odsud. Vojáci a příslušníci SNB postupují od Přibyslavi podél údolí řeky přes planinu a lesík Sklopce směrem k Václavicím.
"V noci ještě před zahájením pročesávání byly do akce zapojeny další jednotky československé armády, jejichž příslušníci byli rozestavěni do terénu tak, aby tvořili hráz, kterou by polští zběhové nemohli proniknout," popisuje dobový dokument ministerstva vnitra.
Mezi desítkami ozbrojených mužů bezpečnostních složek je i čerstvě čtyřicetiletý štábní strážmistr Rudolf Vavřena. A také vojín základní služby Josef Karkoška. Jejich osudy se ten den tragicky protnou.
Jeden utonul a druhý se zabil na motorce
O šestnáct let později, 10. srpna 1968 dorazil na podatelnu ministerstva vnitra dopis od Vavřenovy dcery Blanky. Adresován je rehabilitační komisi.
"Žádám o vyšetření nejasností a záhadného úmrtí mého otce, který zahynul ve službě 2. srpna 1952 prý nešťastnou náhodou. Tomuto tvrzení jsem nikdy nevěřila, nevěřím a věřit nebudu, protože podle poznámek mého otce, které pronesl před nastoupením služby týž den, kdy přišel o život, byl jako nepohodlný a nebezpečný svědek, jako člověk naprosto poctivý a neúplatný, na příkaz vyšších míst zlikvidován," vylíčila Blanka.
Rudolf Vavřena, člen KSČ, byl osm měsíců po komunistickém puči dočasně zařazen ke zvláštní vyšetřovací komisi ministerstva vnitra u Krajského soudu v Hradci Králové a pak přeřazen k odboru BA ministerstva vnitra označovaném jako odbor Velitelství Státní bezpečnosti. Strmý kariérní růst.
Kádrový posudek chválou nešetří: "Politicky je vyspělý, zapojen aktivně do stranické práce a v masových organizacích. Politiku komunistické strany vždy a všude hájí. Ve výkonu služby je svědomitý a proti třídnímu nepříteli vykazoval značné úspěchy. Je povahy přímé, kamarádské, mírnější, se smyslem pro kolektiv. Politicky je na něho plné spolehnutí."
Podle Blanky se její otec při vyšetřování jednoho staršího případu v Hradci Králové, na němž měl eminentní zájem tehdejší mocný ministr Gottwaldovy vlády Alexej Čepička, dostal nedopatřením k tajným dokumentům, které mohly kompromitovat tehdejší vedoucí představitele komunistické strany.
"To mělo za následek jeho pozdější šikanování, stíhání a nakonec i likvidaci," uvedla Blanka v žádosti.
A ocitovala pasáže z deníku svého otce.
"Jednoho večera po 20. hodině v lednu 1949 jsem šel kolem naší budovy, ve které byly kanceláře ministerstva vnitra. Ve většině kanceláří bylo světlo a protože jsem věděl, že tak večer nikdo v budově již není, šel jsem dovnitř přesvědčiti se, kdo je uvnitř. Při kontrole jsem zjistil, že v kanceláři č. 13 byly otevřeny dveře, stejně tak v kanceláři č. 12 a 11, kde byly umístěny klíče od všech kanceláří a také spisovna a protokol."
"Všechny kanceláře jsem zajistil a budovu až do rána neopustil. Ze služební povinnosti jsem o případu informoval přednostu úřadu. Když jsem odcházel z jeho kanceláře, tak ve vedlejší místnosti byl vězeň, uklízečka, dozorce vězňů a jeden úředník, který začal najednou mi nadávati, že jsem denunciant. Později přišel za mnou do kanceláře, kde mi říkal, že takové případy se ve službě stanou často a že já jsem ještě mladý služebník a že chci-li mezi nimi zůstat, budu musiti ze své horlivosti něco sleviti."
Po pádu komunistického režimu pak dcera Blanka pro Paměť národa doplnila, že hned po této události jejímu otci kdosi naznačil, že do roka skončí u soudu a ve vězení. Následně se prý také dozvěděli o nenadálých úmrtích jeho dvou spolupracovníků. Jeden utonul a druhý se zabil na motorce.
V lednu 1950 byla jejímu otci nařízena nucená dovolená, byl obžalován za pokus zločinu násilného smilstva a za zločin zneužití úřední moci. Podle rodiny Rudolfa Vavřeny byla žaloba uměle vykonstruovaná a svědectví tří údajně poškozených žen nepravdivá. Rovněž podle pozdějších výpovědí kolegů šlo o vyfabulovaná obvinění. I soudce ho žaloby ze znásilnění zprostil. Nicméně Vavřena byl v říjnu 1950 Vrchním vojenským soudem v Praze odsouzen za přečin proti kázni a pořádku k trestu vězení v trvání dvou měsíců podmíněně na dva roky.
"Jest vinen, že se v noci ze 3. na 4. února 1949 v Hradci Králové podnapil mimo službu a pak se choval nevhodným nemístným způsobem vůči Anastasii K., s níž se dopouštěl smilných skutků na ulici," praví rozsudek.
Dcera Blanka vypověděla, že na začátku následujícího roku, v lednu 1951, přišli do jejich bytu dva jim neznámí příslušníci Sboru národní bezpečnosti a oznámili otci, že se příští den musí hlásit v Praze u ministra národní bezpečnosti Ladislava Kopřivy. Dům pak byl celou noc hlídán. Ministr následně Vavřenovi sdělil, že se musí vrátit do služby a nastoupit na okresní služebnu SNB v Náchodě. V té době se otec svěřil své tchyni, že mu jde o život.
Ve čtvrtek 31. července 1952 byla v česko-polském pohraničí v okolí Náchoda vyhlášena pohotovost. Přes hranici mělo přejít několik polských zběhů. "Maminko, to není honba na diverzanty, ale na mě," utrousil Vavřena. Druhý den odpoledne přijel domů na motorce z nezvyklé strany po velmi prudké a nebezpečné stezce, a když dostal vynadáno, že takhle riskuje, jen sklesle odsekl: "Kdybych si zlomil nohu, to by mě možná zachránilo."
Kolem 15. hodiny odjel znovu do služby. Bylo to naposledy, co ho blízcí viděli živého.
"Doposavad jsem se marně snažila dozvěděti se pravdu o skutečné příčině náhlé smrti mého otce. Jsem přesvědčena, že šlo o promyšlenou, chladnokrevnou a záměrnou likvidaci zastřelením ze zálohy. Vlastním otcovu služební košili, která je důkazem, že byl zastřelen zezadu, a to celou dávkou ze samopalu, nikoliv jedním výstřelem, jak praví vyšetřování," popsala Blanka ve zmiňované stížnosti o šestnáct let později.
A doplnila: "Také jsme se nikdy nedozvěděli, kdo otce zastřelil a zda byl alespoň za hrubou nedbalost ve službě potrestán."
Co přesně se onu osudovou noc z 1. na 2. srpna 1952 v prostoru Peklo stalo, lze vyčíst ze spisu vojína Josefa Karkošky, který se dochoval v Archivu bezpečnostních složek.
Jeho jednotka měla při akci za úkol obsadit Přibyslav, cestu do údolí Peklo a kousek od vesnice Vrchoviny i rozcestí okresní silnice mezi Novým Městem nad Metují a Náchodem. Vojáci byli v přidělených úsecích rozestaveni ve vzdálenosti zhruba 70 metrů od sebe.
Karkoška zaujal stanoviště u okraje lesa na lesní cestě do Přibyslavi. "Na tomto místě se zdržoval až do osmé hodiny ranní, kdy byla podávána snídaně. Protože měl z uvedeného stanoviště velmi špatný výhled, přesunul se po dohodě se svým sousedem vojínem Mollerem na samý okraj lesa, odkud byl výhled na posečenou louku a na dvacet metrů vzdálené nepokosené ječné pole," stojí v dokumentu prokuratury.
Dvaadvacetiletý vojín Karkoška zalehl v přítmí lesa u silnějšího stromu a samopal si připravil k palbě směrem k ječnému poli. Asi za půl hodiny znenadání spatřil kousek od sebe neznámého muže, který volně kráčel po louce přímo k němu. Měl na sobě světle hnědou košili a byl opásán řemenem, na němž visela kožená brašna. V ruce držel samopal.
"Vojína nenadálé objevení se neznámého v bezprostřední blízkosti tak překvapilo, že měl za to, že před ním stojí jeden ze stíhaných Poláků. V důsledku toho bez jakékoliv výzvy na něho vystřelil dávku ze samopalu. Muž klesl k zemi tak, že byl k vojínovi otočen zadní částí těla. V této poloze pohyboval pravou rukou po boku svého těla. Karkoška se domníval, že se snaží použít střelné zbraně nebo granátu, a proto vypálil další dávku ze samopalu a opět neznámého zasáhl," líčí tragický okamžik obžaloba.
Po druhé dávce zůstal muž nehybně ležet. Už mu nebylo pomoci. Byl jím šstržm. Rudolf Vavřena, který při pročesávání terénu postupoval na levém okraji rojnice tvořené příslušníky SNB. V jednu chvíli se od ostatních vzdálil, prošel ječným polem a po louce směřoval k lesu. Tam na něj číhala smrt.
Nezkušený vojín základní služby Karkoška při výslechu přiznal, že měl z polských zběhů strach, a tak změnil původní stanoviště, kde podle svého soudu nebyl dobře krytý. A zalehl v naprosto nevhodném místě. Výhled mu zakrývaly stromy a silné větve. Když se pak deset metrů od něj náhle zjevil nešťastný Vavřena, zazmatkoval a ukvapeně zmáčkl spoušť.
Vyšetřovatelé zjistili, že společná akce příslušníků SNB a československé armády byla naprosto diletantsky připravena, řízena a skončila fiaskem. Nejenže žádní diverzanti chyceni nebyli, ale vojáci například o nasazení esenbáků v civilním ošacení vůbec nevěděli. Zároveň prakticky neexistovala koordinace mezi rozestavěnými jednotkami, i když bylo k dispozici radiové spojení.
"Za tento stav odpovídá důstojník SNB, který akci řídil. Velitel Karkoškovy jednotky nebyl řádně instruován, a nemohl proto podrobně poučit své podřízené. Nejzávažnější příčiny smrti šstržm. Vavřeny však nutno přičíst vojínu Karkoškovi. Kdyby se byl řídil poučením nadřízeného a i jinak řádně plnil svůj úkol, nemuselo i při celé řadě nedostatků, jež akce měla, k ničemu dojít," zhodnotil vojenský prokurátor, který Josefa Karkošku obžaloval z ublížení na zdraví z nedbalosti.
Nižší vojenský soud v Pardubicích ho v prosinci 1952 odsoudil k měsíčnímu vězení podmíněně na jeden rok. Trest mu byl za čtyři a půl měsíce amnestován.
Dcera Blanka závěrům vyšetřování nikdy neuvěřila. Po pádu komunistického režimu požádala o prošetření smrti otce Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Poukazovala na několik podezřelých okolností. Například proč policie odmítla vydat oblečení otce? Zezadu prostřílená košile měla být spálena, ale rodině ji tajně přinesla uklízečka z okresní úřadovny SNB. Vyšetřovatelé také neumožnili matce identifikaci těla a zvláštní podle Blanky byla i nepřirozená předčasná smrt dvou otcových spolupracovníků či jeho podivná prohlášení před akcí, že mu jde o život.
Nicméně ÚDV v roce 2016 dospěl k závěru, že se skutečně jednalo o nešťastnou náhodu. V dubnu 2017 Okresní státní zastupitelství v Náchodě věc odložilo s dovětkem, že se proti tomuto usnesení nelze odvolat. Blanka takový verdikt nikdy nepřijala.
