Aktuálně.cz: Proč podle vás děti potřebují trávit čas venku?
Petr Daniš: Podle mě je to jedna z věcí, která jim umožňuje být v pohodě. Různé děti mají různé potřeby, ale potřebují být vyběhané, hrát si volnou hrou, odehrávají si tam spoustu svých konfliktů, které prožívají, učí se být kreativní. Zároveň se ukazuje, že to přispívá k jejich psychickému zdraví, snižuje to stres. Třeba když jdou děti s ADHD (porucha soustředění s hyperaktivitou, pozn. red.) na procházku do parku, tak to snižuje symptomy jejich nesoustředění v podstatě úplně srovnatelně s medikací, která se dneska běžně používá.
Jsou věci, které my nevidíme, ale různé výzkumy ukazují, že dopad přírody na člověka je ohromný. Některé věci se pořád nevědí. Věda ještě není tak daleko, aby přesně popsala, co se tam děje. Ale co je už zcela evidentní, je, že příroda působí mnohem víc než třeba jenom sport. Sport a pohyb se doporučují, jasně. Děti jsou dneska obézní, tak by měly sportovat. Ale podle výzkumů, které srovnávají různé druhy pohybu, má pohyb v přírodě, byť není tak intenzivní, v některých aspektech větší efekt. A to zřejmě proto, že příroda nějak přímo působí na náš imunitní systém.
Jak často a na jak dlouho by podle vás měly děti chodit ven?
Je těžké říct, co je ideální stav. Když se podíváme, jak jsme žili před mnoha tisíci let, tak jsme vlastně byli pořád venku a děti měly svou tlupu, kde si bez dozoru dospělých hrály a měly obrovskou svobodu. Tím nechci říct, že bychom se tam měli vracet, že to byl ten ideální stav a že dneska je ten stav špatný. Prostě žijeme jiné životy. My neříkáme, co je úplně optimální, ale snažíme se, aby tam bylo nějaké minimum. Jako dobré minimum nám u dětí přijde hodina denně. Je to obrovské zjednodušení – proč zrovna hodina? Taky by to mohly být dvě. Ale už je to čas, který má nějaký efekt.
V průzkumu Nadace Proměny průměrný čas vyšel docela optimisticky. Vypadalo to, že české děti jsou venku v průměru dvě hodiny denně, tak není co řešit. Ale když se člověk podíval na to složení, ukázalo se, že třeba 10 procent dětí není venku vůbec. A skoro půlka dětí tam tráví méně než hodinu. Přijde mi hodně znepokojivé, že tu máme různé skupiny dětí a úplně různá dětství.
Mohou za to, že děti chodí málo ven, rodiče, nebo je to celkovým nastavením společnosti?
Myslím, že je to celkovým společenským nastavením. Rodiče na to určitě mají vliv, ale na druhou stranu, oni jsou spíš na straně toho, že je fajn, kdyby děti byly venku, a nevědí si rady, jak to zařídit. Dřív bylo hodně podstatné, že děti chodily svobodně ven a samy si tam couraly.
Před sto lety měly děti akční rádius 20 kilometrů od domova, protože chodily do školy přes les do vedlejší vesnice. Pak se postupně změnil na dva kilometry a najednou se blíží nule. Na spoustě míst rodič nepustí dítě bez dozoru nikam, pomalu do patnácti nebo osmnácti let. Míra svobody dětí už není venku. Dneska pravděpodobně zažívají svobodu v elektronických médiích. To je jejich okno do světa. Tam jsou v kontaktu s kamarády, se kterými si nehrají na plácku.
Mluvil jste o tom, že když jsou děti venku, tak jsou víc v pohodě. Ale já znám spoustu dětí, které jsou tak navyklé na tablety a počítače, že když je člověk má dostat ven, tak jsou naopak ve velké nepohodě.
Určitě to tak bude. Ale já si nemyslím, že je to buď, anebo. Nemá cenu bojovat proti tabletům. Je to prostě součást našeho života a součástí to bude. A je fajn, že se s tím děti setkávají, minimálně od nějakého věku. Tak to je, to nezměníme. Ale přijde mi dobré, aby v tom děti byly obojživelné. Jsou schopné být s tabletem, ale když jsou na to zvyklé, tak oceňují i hru venku a užijí si ji. A některé dokonce víc.
Myslíte si, že české děti jsou ve zmenšujícím se zájmu o přírodu specifické, nebo že je to celosvětový problém?
Myslím si, že ten trend je celosvětový. A pořád si myslím, že v Čechách máme trochu výhodu. Je tu pořád spousta lidí, kteří mají k přírodě docela vztah a jsou v ní celkem často. Jsme národ čundráků, spousta lidí jezdí o víkendu na kole, jezdí na vodu, chodí po horách. Když se v rámci mezinárodních sítí setkávám s dospělými, kteří se věnují vzdělávání o ochraně přírody, tak mě někdy až udivuje, že spousta z nich nemá velký kontakt s přírodou. Sami už se jí pomalu bojí.
Vy máte čtyři děti. Jak jsou staré?
My máme malé děti, ve věku sedm, pět, tři a půl roku.
A jak s nimi trávíte čas venku?
Máme určitě tu výhodu, že rodiče mají chalupu s velkou zahradou a my také máme chalupu u lesa. Je zajímavé, že tam i děti z okolí pořád chodí samy ven, nikdo je nekontroluje. Jdou do lesa a rodiče neví, kde jsou. Partička se shromáždí a naše děti, byť jsou nejmladší, tak do toho vplouvají.
Když jsme v Praze, tak aspoň chodíme do botanické zahrady, kterou máme kousek, nebo do parků a tak. Ale stejně sledujeme, že v Praze je pro nás těžší to nastavit. Bydlíme v paneláku. Děti jsou tam spokojené, ale trochu je to klec. Nechceme, aby doma moc řádily, protože pak se sousedům nelíbí, že jim tam duní podlaha. Takže tam děti omezujeme mnohem víc, než by nám bylo milé.
Co se s tím dá dělat? Je spousta lidí, kteří mají jenom ten panelák.
Já myslím, že i tam to jde, akorát je to prostě náročnější. Trochu se bojím toho, že dřív to možná bylo naopak. Dřív nejchudší děti byly venku nejvíc, celkem přirozeně. Dneska to jsou spíš vzdělaní rodiče, kteří se snaží, aby děti byly venku. A ty chudší rodiny to, řekněme, neřeší. Tam se mnohem snáz stane, že děti nechodí ven vůbec. Na tablet, telefon nebo hru na počítač má kdekdo.
Podobný fenomén jsou lesní školky. Minimum z nich je státních, takže si musí o nějaké peníze říct, i když na tom nikdo nevydělává. Dělají to úžasně, za co nejméně peněz, ale stejně to stojí 10 až 20 tisíc měsíčně. To jsou obrovské peníze a dovolit si to může jen nejbohatší část populace. Ostatní děti jsou v normální školce, tam taky asi chodí ven, ale třeba o hodně méně.
Jakou roli by v tomto měly hrát školy a školky?
Bylo by skvělé dosáhnout nějakou osvětou na všechny rodiče, aby to dělali oni. Na to bychom podle mě neměli rezignovat a fakt se o to snažit. Na druhou stranu si myslím, že se nám to nikdy úplně nepovede. A že pokud se snažíme ovlivnit všechny děti, tak nakonec v tom zásadní roli bude hrát škola a školka, která tohle do jisté míry může zajistit, protože tam skoro všechny děti chodí.
Je zajímavé, že děti ve škole chodí málo ven ve výuce. Asi nás to nepřekvapí, protože my sami jsme moc nechodili ven. Ale ono to tak vůbec nemusí být. Nejvíc absurdní mi to přijde u předmětů, jako je přírodopis. Mám poznávat zvířata, rostliny a to, jak funguje příroda, a poznávám to zavřený ve třídě z učebnic a výkladu. To nemá nic společného se smysluplným učením. Navíc nejde jen o přírodopis. Venku se dá stejně dobře psát a počítat jako vevnitř.
O to, aby se výuka častěji odehrávala i venku, se snaží i vaše neziskovka. Můžete popsat v čem spočívá váš program Les ve škole?
Snažíme se motivovat učitele, aby víc chodili ven a učili tam. Máme vymyšlenou metodiku, roční plán aktivit, jak s konkrétním ročníkem na základní škole dělat něco venku. My v tom zatím nejsme moc radikální. Máme pro třídu navržený plán aktivit, deset až šestnáct lekcí. Chceme, aby aspoň některé se odehrávaly venku. Minimum je, že učitel musí jít s dětmi ven asi dvakrát za rok. To je vlastně strašně málo, ale chceme, aby se to ti učitelé naučili a aspoň párkrát si zorganizovali výlet.
Snažíme se lekce zřetězit do většího příběhu. Prvňáčci si třeba z vlastní ponožky vyrobí skřítka a s ním chodí ven. Druháci poznávají lesní skřítky a ti jim představují přírodu. Třeťáci zachraňují les od vodomorů a díky tomu poznávají, jak probíhá koloběh vody v přírodě. Učitelé během lekcí odučí látku, kterou v daném ročníku mají odučit – byť to dneska už tak přísné není, tak pořád to tak často bývá – ale nějakou zajímavou, hravou formou.
S kolika školami spolupracujete?
Myslím, že je to kolem 300 škol. Ale my nevíme, co se přesně kde děje. Nedokážeme 300 škol objet. Některé přijdou na seminář, někam zajedeme na konzultaci, některé mohou usilovat o certifikát Lesní třída, když udělají nějaké aktivity a pošlou nám výstup. Pak máme zpětnou vazbu a víme, že se to tam stalo a jak se to tam stalo. Ale ve spoustě škol nevíme, jak s tím naložili.
Už se ví, jaké důsledky má v dospělosti to, že člověk v dětství nechodil moc ven?
Ukazuje se, že lidé, kteří chodili ven jako děti, tam pak rádi chodí i jako dospělí. A je to pro ně nějaká psychohygiena. Pak se taky ukazuje, že děti, které chodí ven, pak mají vztah k přírodě a že se to dokonce trochu promítá i do toho, jak se k ní chovají v dospělosti. Dneska je potřeba, aby lidé chránili přírodu nebo ji aspoň nepoškozovali. Tohle je jeden z dílků skládačky. Určitě může být člověk, který bude celý život vevnitř a bude spokojený, ale myslím si, že na úrovni celé populace je to prostě něco, co lidem pomáhá ke spokojenému životu.
