Postavy ve vašich knihách často debužírují a ani vy se netajíte tím, že máte rád dobré jídlo a pití. Co jí takový gurmán na Štědrý večer?
Možná bych řekl gurmet. Gurmán je přílišný konzument, který hodně žere. Gurmet rád jí dobře a to jsem já. U nás doma máme každý něco jiného. S mou paní míváme rybu, i když v tom nějakou velkou tradici nevidím. Ale ne kapra. Spíš mořskou štiku, samozřejmě klasicky v trojobalu s bramborovým salátem. To musí být. Moje děti si většinou dávají kuřecí řízky.
S Radimem Kopáčem jste napsal knihu Praha ožralá o historii pražských hostinců. V Mlýnu na mumie zase popisujete starou, skoro zapomenutou Prahu plnou hospod, výčepů i nevěstinců. Je skoro hmatatelné, jak vás fascinuje období, kdy byl "svět ještě v pořádku".
Obecně jsem konzervativec, který si myslí, že lépe už bylo. Praha je ale krásná stále. Měla obrovské štěstí, že nebyla hlavním městem v 19. století, protože v jeho druhé polovině evropské metropole přišly o svá historická jádra. Vezměte si Paříž, to je přece úplně ošklivé město. Taková jedna obrovská Pařížská ulice, která se točí kolem Vítězného oblouku. Praha zůstala svou uliční sítí zachovaná jako středověké město, i když samozřejmě některé domy jsou už přestavené, nebo dokonce zbourané.
Jen bývalé židovské ghetto a část Starého Města musela ustoupit.
To místo muselo být velmi krásné, byť asi ani já bych tam nedokázal bydlet. Život tam si vůbec nedokážeme představit - bez kanalizace, tekoucí vody… Na tyhle výdobytky civilizace si lze velmi snadno zvyknout, ale těžko se jim odvyká.
Spousta věcí v Praze zkrátka stále zůstává. I její specifická magie, kterou miloval už Gustav Meyrink a další spisovatelé, přetrvává kontinuálně od středověku přes novověk až dodnes.
I dnes se tedy člověk v Praze může jakoby vrátit do minulosti a zažít něco podobného jako vaše literární postavy?
Určitě. Osobně dávám přednost Malé Straně, kde jsem dlouhá léta bydlel. Tam se podle mě nachází hlavní energetický uzel - je to ta správná, chcete-li posvátná a královská strana Vltavy. Samozřejmě i ta druhá, profánní, má svůj půvab. Stačí být trochu citlivý, vyjít vstříc dobrodružství a můžete zažít to, co moje postavy.
Sedmá a definitivní ingredience pivního sýra
Jste velký milovník piva a české pivní kultury. Máte pocit, že o ni pečujeme dostatečně?
No, moc ne. Bohužel v poslední době se to vytrácí. Pivo je neprávem považováno za něco příliš lidového, obyčejného. Ostatně ve své nejnovější knize Zasvěcení temnotou se tomu věnuji. Pivo je nápoj zasvěcenců, pili ho stavitelé pyramid i katedrál. Pivo je nápoj kykeon, který byl používán při eleusinských mystériích. Jakmile se vznešený požitek stane obětí konzumu a globalizace, je z něj přinejlepším banalita. A to je škoda.
Za poslední roky mnoho starých osobitých hospod nahradily ty sterilní, nerezové, bez atmosféry a ducha.
Je to tak.
A co to o nás Češích, kteří milujeme pivo, vypovídá? Znamená to, že po starých hospodách není poptávka, nebo se z toho stal prachobyčejný byznys?
Každá kultura - stejně jako ta pivní - se vyvíjí ve vlnách nebo závitech spirály. A teď jsme asi v tom horším výkrutu. Snad se to zase zlepší.
Staré hospody jen tak vzniknout nemůžou. Když je jednou ztratíme, může to být nezvratné.
Je otázka, co je stará hospoda. Kritérium bývalo sto let. Teoreticky se dá otevřít i zrušená hospoda nebo téměř zrušená, ostatně to je osud hostince U Dvou slunců, který byl jeden čas snad zavřený a teď zase rozkvetl. Důležité je hlavně místo.
Petr Stančík
Patří mezi nejzajímavější současné české spisovatele. Originálním způsobem dokáže propojit humor, historické vyprávění a hluboké psychologické portréty. Stančík rád vytváří bohaté, jazykově invenční příběhy, v nichž se mísí realita s fikcí a ironií.
Narodil se v roce 1968 v Rychnově nad Kněžnou a do konce roku 2006 většinou publikoval pod pseudonymem Odillo Stradický ze Strdic. Za svou detektivku ze staré Prahy Mlýn na mumie získal před devíti lety cenu Magnesia litera, píše také pohádky pro děti o jezevci Chrujdovi. Nedávno mu vyšla nová kniha Zasvěcení temnotou, popisující svět v postapokalyptických kulisách pod nadvládou umělé inteligence.
Co dalšího musí hospoda mít, aby se mohla právem nazývat "legendární" a mohla se ocitnout v novém vydání Prahy ožralé třeba za sto let?
Budu mluvit o své oblíbené hospodě U Kocoura. Leží na úžasném místě a má krásnou historii i genius loci. Od středověku tam bývala lékárna U Černého orla, kde se vyráběly léky pro císaře Rudolfa II. Je tam spousta věcí, které mě fascinují: například když jdete čím dál hlouběji do té hospody, tím víc stoupáte, protože trochu kopíruje do svahu táhnoucí se Thunovskou ulici.
A pak ještě jedna úžasná zajímavost. Kolem roku 1929 - nikdo neví přesně, jak to bylo, protože onu hvězdnou hodinu lidstva nikdo nezaznamenal - tam místní výčepní vynalezl sedmou a definitivní ingredienci pivního sýra. Tím se vše uzavřelo a pivní sýr byl dotvořen do své jedinečné uzavřenosti a nezdokonalitelnosti. Byla to ančovička. Dnes se do něj dává spíš kdejaká sardinka, ale správně má být ančovička.
V jednom z rozhovorů jste říkal, že v hospodách občas píšete. Úplně si představuju, jak jíte ten pivní sýr… To ale do hospody nosíte notebook? Nebo píšete rukou?
Obojí je možné. Ne vždycky si tam ale notebook nesu, a když mě něco napadne, tak píšu hezky postaru na papíry. Nosím si s sebou většinou volební lístky, kterých se nashromáždí hodně.
Inspirujete se od kandidátů na těch volebních lístcích? Vaše postavy mívají libozvučná česká jména.
Inspirace z volebních lístků, pokud vím, žádná nepřišla. Příjmení ale sbírám a myslím si, že pokud se někdo jmenuje Novák, nemůže - bez urážky - zažít žádný příběh. Jméno nějakým způsobem předurčuje vaše činy. Česká příjmení jsou nádherná. Ač nejsem fanoušek olympijských her, které považuji za největší konzum a komerci, zrovna v našem týmu bylo jedno jméno lepší než druhé. Třeba Prskavec. Politici se jmenují fádně.
A navíc si rádi píšou na volební lístky spousty titulů.
Ano, jak je na lístcích přetitulováno, vypadá to jako nějaká muší hovínka.
Z knihy Praha ožralá vyčnívá příběh Jedové chýše, hospody, která fungovala od 13. století do roku 1933. Jakou dobu byste tam za těch 600 let chtěl zažít?
Jedová chýše musela mít nesmírný půvab za první republiky, ale zažít bych tam chtěl spíš dobu krále Václava IV., když ji navštěvoval v převleku se svým katem a pražským krysaříkem. Nakonec tam byl otráven, a proto se Jedová chýše prý takto jmenuje. Následkem toho trpěl neuhasitelnou žízní a získal trochu nespravedlivý přídomek alkoholik, přitom až hluboko do 19. století pili alkohol všichni. Byl to spíš mystik.
Na co byste se v době Václava IV. zeptal v Jedové chýši výčepního?
Strašně by mě zajímalo, jak chutnalo pivo a jídlo. Pivo bylo zřejmě kalné a teplé. Až do 19. století nebyl způsob, jak ho v létě chladit. Až pak se rozřezávaly kry ledu z Vltavy a začaly se používat na chlazení. Od výčepního by mě jako historika také zajímalo, jak to bylo s Bratrstvem obruče s kladivem, kterým se zabývám (středověké posvátné společenství, založené dvořany a důvěrníky krále Václava IV., pozn. red.). V hospodě se člověk dozvěděl vždycky všechno. A to platí dodnes.
Pištící ježci v hliněné krustě
Vaším nejznámějším a nejoceňovanějším románem je už zmíněný Mlýn na mumie. Hned si vybavím pasáž, jak kočovní Romové pohostili komisaře Leopolda Durmana ježky v ohni obalenými v hlíně, kterou po upečení strhli i s bodlinami, aby se dostali ke šťavnatému masíčku. Kam na takové nápady chodíte?
Něco si vymýšlím a něco občas najdu v literatuře. Tito ježci jsou taková výpůjčka. Jako dítě jsem četl knížku Ježourek a Pišta, kterou ilustroval Ondřej Sekora. A ty obrázky byly hrůzné. Byl to takový pohádkový horor o ježečkovi, který zažívá různá dobrodružství, spočívající v tom, že ho chtějí všichni sežrat.
Liška měla takovou metodu, že věděla, že když se ježek schoulí do klubíčka, tak se na něj nedostane, ale když ho čumákem srazí do potoka, musí se rozbalit, aby neutonul, a odhalí chutné měkké bříško. Ježourkovi se sice podařilo uplavat, ale chytili ho Romové a oplácali ho hlínou. Já jsem si k tomu přidal pištění. Když jsem si tu scénu představoval, hned jsem věděl, že hliněné koule by měly pištět.
Komisař Durman je jedna z nejosobitějších postav české soudobé literatury. Požitkář, který má rád pivo, jídlo i ženy. Dal jste mu něco ze sebe?
Určitě. Každý autor dává do svých postav něco ze sebe. Komisař Leopold Durman jsem já, ale spíš takový, jaký bych chtěl být. Tím nemyslím jenom idealizovaný, on má samozřejmě i svoje záporné vlastnosti.
Chtěl byste mít jako komisař Durman nějaké alter ego, které mu vždycky geniálně poradí, jak vyřešit případ?
Takové alter ego jsem měl. To byl Odillo Stradický ze Strdic, což je, dejme tomu, literární pseudonym. Ale bral jsem ho skutečně jako ideálnější verzi svého já. Bývaly časy, kdy jsem si s ním i povídal.
Až tak?
No, až tak. Ale Odillo Stradický ze Strdic zemřel, jak si sám předpověděl, 26. prosince 2006, a od té doby jsem sám. U dětí je běžné, že mají třeba neviditelné kamarády. Horší je, když to přetrvá do dospělosti, to pak bývá příznakem schizofrenie. Ale já myslím, že jsem velmi odolný proti duševním chorobám. Přiznám se, že jsem se toho celý život bál, protože jsem vždycky hodně experimentoval s takovými krajními mezemi, včetně lucidního snění, což je poměrně nebezpečné. Taky bývaly časy, kdy jsem se aktivně zabýval magií. Mluvím o tom jen proto, že když jsem se nezbláznil doteď, tak už se to asi nestane.
Co vám lucidní snění dalo?
Lucidní snění je takový téměř marketingový název pro snění, kdy víte o tom, že sníte. Jsou na to metody, jak se to naučit. A je to velmi zábavné. Používám to jako takový literární trenažér. Když vymýšlím nějaké zápletky nebo příběhy, často si je dám do snu a tam si ten příběh žije trochu jiným způsobem než v realitě. Ne vždycky to je použitelné, ale někdy to má znamenité výsledky.
Ve snění vás napadají konkrétní dialogy nebo si v nich vytváříte základní děj vašich děl?
Je to něco mezi. Základní děj vymýšlím většinou v bdělém stavu, ale dejme tomu, že je tam nějaká situace, kdy třeba chci, aby hrdina ukázal nějakou svou vlastnost. A tak ho nechám v tom snu procházet různými příhodami a tu, která funguje nejlépe, potom použiju.
Nejenže se věnujete lucidnímu snění, ale také nosorožcům. Dokonce jste vymyslel svérázný plán na jejich záchranu. Pochlubíte se?
Nosorožce jsem měl vždycky strašně rád. Velmi těžce nesu, že jsou na pokraji vyhubení jenom proto, že jejich rohy bohatí Číňané používají jako afrodiziakum. To je přece vůči těm krásným zvířatům hrozně nespravedlivé. Jejich takzvané rohy jsou kožní deriváty, tedy něco jako velký nehet, který dorůstá. Napadlo mě, že kdyby nosorožci měli speciální dietu, hodně vitaminu B a látek na podporu růstu kůže, rostly by jim rohy třeba desetkrát rychleji a pak by se mohly bezbolestně pilovat a prášek z nich prodávat. Měl jsem už vymyšlené logo, název i marketing okolo. Nechtěl jsem na tom zbohatnout, šlo mi o záchranu nosorožců.
Takže to nebylo jen nějaké prosté přemýšlení doma.
Byl to plán, pro nějž jsem dokonce hledal investora, který nakonec projevil zájem. Ale ztroskotalo to na tom, že podle světové, evropské i české legislativy je nemožné chovat divoká zvířata. I kdybyste se rozkrájeli, tyhle zákony prostě nezměníte. Nakonec z toho sešlo, já jsem to trochu těžce nesl a vypsal se z toho v románu Nulorožec. Třeba se to povede někomu zrealizovat. Veřejně prohlašuji, že ten nápad klidně přenechám někomu jinému, kdo ho dokáže prolobbovat. A klidně ať na tom i zbohatne, hlavně když to zachrání ty krásné nosorožce. Vždyť to jsou vlastně jednorožci.
