Praha - Jen chudoba a špatné bydlení nestačí. Stát musí mít pro odebrání dítěte z rodiny i jiné důvody. Tak před třemi lety rozhodl Nejvyšší soud. Řada dětí se proto začala vracet z ústavů zpátky domů.
Ovšem příliš rychle. Podle Věry Bechyňové, ředitelky Českého centra pro sanaci rodiny Střep, se do původní rodiny dostávají i ty děti, u kterých by to stát dovolit neměl.
"Je to paradoxní. Zmítáme se trošičku ode zdi ke zdi. Nejprve stát nechal lidem odebírat děti jen proto, že rodiče trpěli nedostatkem, nyní rodinám vrací děti bez ohledu na to, jestli v nich nevznikly jiné problémy," tvrdí Bechyňová.
Pětina dětí by zpátky neměla
V posledních dvou letech se prý setkala s celou řadou případů, kdy si sice rodiče dali do pořádku své ekonomické podmínky, absolutně ale nezapracovali na rodičovských dovednostech. "Děti se pak vrátily do rizikového prostředí - rodiče například začali ze zoufalství pít. Děti pak byly týrány," popisuje odbornice.
Podobnou zkušenost má i Marie Vodičková z Fondu ohrožených dětí. "Takových případů řešíme spousty. Děti zpátky mnohdy ani nechtějí, rodiče neprojevují příliš zájem, ale úřady tak jednoduše rozhodnou," potvrzuje.
K původní rodině se každoročně vrátí kolem pěti stovek dětí, jiné řešení by přitom podle ní potřebovala až pětina z nich.
Podvýživa a modřiny nestačily
Další děti podle Vodičkové nechávají orgány sociálně-právní ochrany bez pomoci od začátku.
"Třeba v loňském roce jsme se snažili upozornit na případ sedmileté holčičky z jižních Čech. Rodina neměla peníze, tak spala na zemi v prádelně bez vybavení. Jedla jen suchý chleba. Fond se jí snažil pomoci a zajistil alespoň bydlení na ubytovně. Holčička přesto neprospívala. Trpěla silnou podvýživou, parazity a častými angínami. Chybělo jí oblečení," popisuje Vodičková.
Příslušný orgán sociálně-právní ochrany přesto dítě rodičům nechal. Umístění do Klokánku zamítl.
"Shledal, že se věc bydlením na ubytovně vyřešila," popisuje Vodičková, jak zapůsobil verdikt soudu a následně novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí, podle které už jen chudoba k odebrání dítěte nestačí. S rodinou pak ale nikdo na vylepšení situace nepracoval.
Dva extrémy
Podle analytika pro rodinnou politiku z Agentury pro sociální začleňování Jana Hrubeše by se proto mělo ministerstvo práce a sociálních věcí zaměřit na to, jak jednotlivé sociální pracovnice fungují.
"Jak se ukazuje, upravit zákonné podmínky nestačí. To, že se děti nesmí odebírat jen kvůli materiálnímu nedostatku, je samozřejmě správné a běžné v celém civilizovaném světě. Jenomže to také předpokládá určitou snahu sociálních pracovnic zjistit, co za problémy vězí, a pak rodině v nesnázích pomoci," domnívá se Hrubeš.
A to se podle něj evidentně neděje. "Moje zkušenosti jsou takové, že si buď pracovník najde jakýkoliv nesmyslný pseudodůvod, když chce dítě umístit do ústavu, nebo naopak důvody pomíjí a situaci neřeší. Obojí je samozřejmě špatně," dodává Hrubeš.
Lze se odvolat
Postup sociálních pracovníků v loňském roce zkritizoval také tehdejší veřejný ochránce lidských práv Pavel Varvařovský. "Orgán sociálně-právní ochrany se mnohdy dostatečně nezabývá možnostmi terénní sociální služby," upozornil tehdy.
Ministerstvo práce a sociálních věcí ale připomíná: o odebrání dítěte i jeho návratu rozhodují soudy.
"Pokud by došlo k tomu, že se vyhodnocení situace zaměřilo pouze na jednu oblast, například ekonomickou situaci rodiny, jednalo by se o nesprávný postup konkrétního pracovníka. Proti podobným jevům se lze odvolat, obrátit se na příslušný krajský úřad," podotýká mluvčí úřadu Petr Habáň.
Jestliže o takových případech organizace vědí, měly by to podle něj rozhodně udělat.
Každý rok dva tisíce nových dětí
Česko se řadí mezi země s nejvyšším počtem dětí v ústavní péči. V ústavech žije kolem 20 tisíc dětí. Každoročně přibudou zhruba dva tisíce. Podle Anny Hofschneiderové z Ligy lidských práv dřív bývala až polovina z nich odebírána zbytečně - jen kvůli materiální nouzi rodičů.
"Nyní podobné statistiky chybějí, protože od roku 2011 platí novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí, podle které tento důvod už oficiálně k odebrání dítěte nestačí," říká Hofschneiderová. Situace se ale podle ní fakticky příliš nezměnila.
Kolem pětistovky odebraných dětí se za čas vrátí domů. Zhruba stejný počet míří do rodin náhradních.
