Aktuálně.cz: V čem spatřujete největší zádrhel rozhodnutí vrchního soudu?
Robert Pelikán: Ve třech bodech. V první řadě v samotném tvrzení vrchního soudu, že pokud prvostupňový soud při povolování odposlechů "nekriticky" převezme tvrzení navrhujícího státního zástupce, tak o té věci dostatečně nepřemýšlel a to rozhodnutí porušilo zákon. Popravdě nevím, co by vlastně měl prvostupňový soud psát jiného než to, co psal a co mu navrhuje státní zástupce. To platí obzvláště v případech rozhodování, kde není žádný odpůrce. Stejně pochybný je i z toho automaticky vyvozený závěr, že takto povolené odposlechy jsou protizákonné. I kdyby bylo povolování soudu vadné, je třeba zkoumat otázku, zda by soud odposlechy povolil, či nepovolil, jestliže by rozhodoval správně.
Za třetí, je otázkou, zda v našem trestním právu platí takzvaná teorie plodu otráveného stromu, protože dosavadní doktrína dospívala vždy k opačným závěrům. I kdyby snad teorie měla platit, musí se prosadit jen v extrémních případech, kdy by skutečný zájem na dodržování zákonnosti trestního řízení převažoval nad zájmem potrestání pachatele trestného činu. Vrchní soud v podstatě říká: my tu máme někoho, o kom víme, že spáchal závažnou trestnou činnost, a my bychom ho v konečném důsledku možná neodsoudili jenom proto, že možná nebylo dostatečně odůvodněné rozhodnutí o povolení odposlechů. To mi připadá jako dosti silný důsledek.
Považujete tedy argumenty vrchního soudu za zčásti příliš formalistické? Příliš lpějí na formalitách, a nikoli na podstatě problému?
Nejenom velmi formalistické, ale domnívám se, že i logicky vadné a v rozporu se zásadami, kterými je trestní řízení a procesní právo obecně ovládáno.
Mluvil jste o teorii plodu otráveného stromu. Můžete to prosím laikovi vysvětlit?
Teorie říká, že pokud nějaký důkaz je procesně nepoužitelný, pak se procesní nepoužitelnost vztáhne i na další důkazy, které získal vyšetřující orgán díky tomu nepoužitelnému důkazu. Když to ukážu na nějakém extrémním případu: Nějakým hrubým mučením dostanete z podezřelého informaci, kam ukryl kořist nebo oběť. Pak si tam dojdete, oběť najdete a řeknete soudu: Dobře, nemohu použít vynucené přiznání, ale mám tu oběť a ta sama mi umožňuje ukázat, že čin spáchal ten konkrétní člověk. Soud by ale řekl, že nemůžete použít ani informace o umístění oběti získané vynuceným přiznáním.
Třeba v Německu se tato teorie prosazuje jen u úmyslných porušení zákona ze strany vyšetřujících orgánů – to by byl případ mučením vynuceného přiznání. Rozhodně se nevztahuje na běžné procesní chyby – pokud to vůbec je procesní chyba, kterou navíc vůbec nespáchal státní zástupce.
Jak si postup soudu vysvětlujete? Máte vysvětlení, proč takové argumenty použil a nedržel se běžné praxe?
Spekulace o motivu nechám novinářům. Nepřísluší mi, abych se k tomu vyslovoval. Zákon mi dává pravomoc podat stížnost pro porušení zákona v případě, kdy jsem přesvědčený, že rozhodnutí nějakého soudu je v rozporu se zákonem. Využívám této možnosti a vysvětluji, proč si myslím, že je v rozporu se zákonem. Dál bych šel nerad.
Je běžná praxe, že se tímto způsobem v České republice povolují odposlechy?
Samozřejmě. Je to naprosto běžné. Moc si ani nedovedu představit, že by to bylo jinak. Opravdu nevím, co by soud ve fázi, ve které se odposlechy obvykle povolují, měl psát.
To znamená – teoreticky – může vrchní soud zpochybnit i jiná povolení odposlechů v jiných případech? A mohl by tedy zpochybnit mnoho verdiktů českých soudů?
Podle mého názoru a podle názoru vrchního státního zastupitelství to fakticky dělá. Dbáme na jednotnost rozhodování, takže rozhodnutí se netýká jen konkrétního případu, ale mělo by precedenční význam. I to je důvod, proč se snažím věc co nejrychleji dostat k Nejvyššímu soudu, aby měl možnost se k ní vyjádřit.
Považujete to za riziko pro jiná rozhodnutí soudů?
Samozřejmě.
Napadá vás nějaké konkrétní rozhodnutí, které by kvůli tomu mohlo být zpochybněno?
Z hlavy nevím, ale je to běžný způsob, kterým se tyto věci povolují.
Jaké by to mělo dopady? Týkalo by se pravomocně rozhodnutých nebo probíhajících kauz?
To říci neumím. Ale hlavně jsem hluboce přesvědčený, že to je rozhodovací exces a že Nejvyšší soud nepotvrdí názor vrchního soudu. Nechal bych si tedy katastrofické scénáře a spekulace nad precedenčními důsledky až na to, co řekne Nejvyšší soud.
Na druhou stranu riziko je veliké. Čistě teoreticky: kdyby Nejvyšší soud rozhodnutí potvrdil, mohlo by zpochybnit už pravomocně rozhodnuté případy, nebo jen ty aktuální, které jsou v běhu?
Domnívám se, že rozsudek by spíše zpochybnil jenom ty běžící věci a nebyl by to důvod pro obnovu řízení. Nejsem však odborník na tuto oblast.
Vrchní soud nezpochybnil místní příslušnost, ale jen způsob vysvětlení?
Vrchní soud odmítl celou řadu dalších námitek včetně námitky nezákonného soudce. Jediné, co vytýká, je pro něj nedostatečné odůvodnění povolení odposlechů. V procesním právu přitom máme zásadu, že nedostatek odůvodnění sám o sobě nemůže být důvodem pro zrušení rozhodnutí. Zkrátka – moc tomu nerozumím.
Není to signál pro soudy, v tomto případě pro soudce v Ústí nad Labem, že svou práci lidově řečeno odflákli, mohli odůvodnění napsat lépe a kvalitněji a pak by problém nenastal? Není to signál české justici, že by se v těchto věcech měla polepšit?
Pokud by vrchní soud chtěl vyslat signál justici, že má být podrobnější v odůvodňování rozhodnutí podobného typu, může to učinit jinak a rozhodně ne tak, že kvůli tomu zruší rozhodnutí, kterým byla odsouzená celá řada lidí k dosti dlouhým trestům za dosti závažné zločiny a po důkladném a dlouhém prvostupňovém a přípravném řízení.
Měl tedy využít jiný prostředek, pokud měl výhrady ke způsobu odůvodnění?
Jistě. Podobné signály se vysílají tak, že se napíše "jakkoli je odůvodnění na samé hraně dostatečnosti" nebo něco takového. Každý si to přečte a ví, že má odůvodnění příště napsat podrobněji. Rozhodně se to nedělá tak, že někoho, kdo má jít na osm a půl let do vězení, pustím na svobodu.
