Praha - Když se zoolog Milan Řezáč probíral před deseti lety sbírkou pavouků v Národním muzeu, narazil na zvláštnost, která ho překvapila. Poté, co vedle sebe položil jedince stejného druhu, všiml si u nich drobných rozdílů. Napadlo ho, že může jít o nového, zatím nepopsaného pavouka. Aby to ale ověřil, musel se dát do téměř detektivního pátrání - včetně cestování, hledání v knihovnách, studia muzejních exponátů i "lovu" v terénu.
Na jeho konci stojí objev nového pavouka žijícího na českém území, šestiočky vidlozubé, kterou Milan Řezáč nedávno popsal. Nese latinské pojmenování cechica, tedy česká. Je tak vůbec prvním organismem nesoucím v názvu toto jméno naší země.
Nenápadný, kaštanově hnědě zbarvený pavouk dorůstá velikosti 6 až 12 milimetrů, žije v prosluněných lesích středních a východních Čech a Moravy a živí se drobnými korýši - stínkami a svinkami, které zpracovává svými mohutnými kusadly. Přestože nejde o prvního pavouka, kterého Milan Řezáč objevil - na kontě už jich má přes dvacet -, byl bezesporu tím, jehož popis mu dal nejvíc práce.
Na začátku stál zmíněný objev, že se pavouci navzájem liší tvarem kopulačních orgánů, a jde tedy o dva druhy. "Na kopulačních orgánech se vyřádil fenomén, kterému se říká pohlavní výběr. Na základě tvaru těchto orgánů může samice posoudit kvalitu samce, zároveň může orgán sloužit jako zbraň v boji o otcovství - může odstranit sperma předešlého samce nebo jej umístit na taková místa v těle, že zajistí větší pravděpodobnost, že budou vajíčka oplozena právě jeho spermiemi," vysvětluje Milan Řezáč. Samice pavouků si totiž ukládají sperma od různých samců do zásoby, jelikož možnosti potkání pohlavních partnerů nejsou příliš časté.
Když zjistil, že existují dva druhy, musel vyřešit jejich názvy. "Věděl jsem, že francouzský badatel Eugen Simon popsal v devatenáctém století další tři blízce příbuzné druhy, a potřeboval jsem vědět, jaký z nich to je. Jenomže tehdy byly ty popisy strašně stručné a pro mě nepoužitelné, napsal třeba, že byl pavouk tmavší. Takže jsem se vydal na lokality, kde svůj materiál sbíral," říká Řezáč.
Z cest do Francie a Španělska si vozil pavouky ke zkoumání a z původních čtyř domnělých druhů skončil s dvaceti druhy, z toho šestnácti novými.
"Byla to relativně frustrující práce. Chtěl jsem vyřešit něco jednoduchého - dva druhy tady ve střední Evropě. Jelikož jsem ale potřeboval vyřešit jejich názvosloví, musel jsem jej řešit i v oblastech, kde sbíral Eugen Simon, protože práce starších autorů je v zoologii potřeba brát na zřetel, i když jsou z dnešního pohledu zastaralé. Ve Středomoří je diverzita mnohem větší, topíte se v druzích," vysvětluje zoolog.
Přestože nepopsaných pavoučích druhů je na světě poměrně mnoho, objevit nového pavouka ve střední Evropě je vzácné - popisná zoologie sahá do 18. století a naše zvířata popsali především němečtí, francouzští a britští odborníci.
Řezáčovi se to přesto povedlo už poněkolikáté, před deseti lety například popsal jedovatého pavouka stepníka moravského, a přiřadil ho tak k necelým devíti stovkám pavouků, kteří v Česku žijí. Svým zbarvením připomínají jeho samečci slunéčko sedmitečné, ale jedem dokáže člověka potrápit podobně, jako třeba citliví lidé reagují na bodnutí vosy nebo včely, což Řezáč poznal na vlastní kůži.
"Jde o vzácný druh pavouka, který žije v norách a na povrchu půdy se objevuje jen v krátkém období v roce, navíc vylézají jen samečci, když hledají pohlavní partnerky. Jeho nalezení byl zhmotněný sen. Když jsem četl článek jednoho německého biologa o tom, že ve střední Evropě jsou dva druhy stepníků, říkal jsem si, že by bylo skvělé takového stepníka najít," popisuje biolog.
Úspěch i díky kolegům
Díky tomu, že se o tom zmínil při posezení s kamarádem botanikem, jej nakonec našel. "Volal mi z terénu a říká: Leze mi tady stepník, vezmu ti ho. Přinesl mi ho v plastové lahvi a nestačil jsem se divit. Když jsem tedy tento druh našel, potřeboval jsem se podívat na jeho rozšíření v celém Česku. Revidoval jsem veškeré sběry, které dělali mí kolegové, a podíval jsem se na jedince, kteří leží v muzeích v lihu," vzpomíná Řezáč.
Díky detailnímu zkoumání v muzeích a sběrům pavouků měl před sebou najednou tři škatulky: dva již popsané a jeden neznámý druh. Pak začalo jít spíš o historickou mravenčí práci než o zoologii.
"Když máte nový druh a nevíte, jak se jmenuje, nemůžete ho rovnou popsat. Musíte vyloučit, že se nejedná o žádný dosud popsaný druh. To mi trvalo několik let," vysvětluje Milan Řezáč, který se musel probírat i popisy pavouků z osmnáctého století, luštit staré písmo a překládat jej z latiny nebo francouzštiny. "Řada popisů byla z dnešního pohledu úsměvná, ale ignorovat je nelze, zjednodušeně řečeno někteří autoři nakreslili pavouka a připsali k němu: Toto je červený pavouček s černými tečkami," popisuje.
První byla šestiočka sadistická
Přestože je zoologie exaktní věda, v jednom připouští kreativitu. "Ve vymýšlení názvů si můžete pustit fantazii na špacír a navrhnout téměř cokoliv. Jen vám to musí recenzent schválit," říká Řezáč. Sám měl jednou problém jméno nového pavouka prosadit - když před deseti lety popisoval šestiočku sadistickou. Pavouka, kterého našel v izraelských středomořských lesích a který se vyznačuje svým agresivním způsobem rozmnožování, kdy samec svým kopulačním orgánem bodá samici po celém těle.
Řezáč později toto chování jako první popsal. "Přišlo mi škoda nevyužít takového charakteristického chování ve vymýšlení pojmenování. Německý recenzent měl problém s tím, že jsem přisuzoval lidskou charakteristiku zvířeti," vzpomíná zoolog.
Když má možnost, rád vetkne pavoukům do názvu jejich český nebo moravský původ. "Bylo mi vždycky líto, že druhů, které se jmenují po naší vlasti, není moc. To je dáno tím, že němečtí, francouzští či britští taxonomové byli vždycky o krok napřed," vysvětluje Řezáč a přiznává, že roli hraje i motivace přitáhnout tím k pavoukům pozornost veřejnosti.
"Líbilo by se mi, kdyby pavouci nebyli braní jen jako ošklivá zvířata, která někde číhají a chtějí někoho kousnout. Ale tak, že jsou to organismy, na které můžeme být hrdí a které něco vypovídají o přírodě. Když vidíte na Pálavě na informačních cedulích stepníka, řeknete si, že je to opravdu něco, co zasluhuje ochranu," popisuje muž, který působí ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby v pražské Ruzyni.
Například nedávno objevená šestiočka vidlozubá přirozeně žije v prosvětlených lesích, kterých v Česku ubývá. Díky tomu, že ji Řezáč popsal, mohl upozornit právě na to, že je třeba toto prostředí chránit.
Záliba z dětství
K vášni pro pavouky se dostal vlastně náhodou. Jako desetiletý chlapec potkal na dovolené v Tatrách muže, který v okolní přírodě sbíral pavouky a zkoumal je. "Běhal tam se zkumavkami a hledal pavouky. To mě tehdy zaujalo, takže jsem ho následoval, pořád jsem za ním chodil a na něco se ho ptal," vzpomíná zoolog, který si s ním potom jako student vyměňoval dopisy.
Když pak nastoupil na Univerzitu Karlovu na studium biologie, měl za to, že se stane botanikem. Zaujalo ho však, jak jeho spolužáci sbírali brouky nebo motýly, aby je mohli zkoumat, a tehdy si vzpomněl na setkání z dětství. "Ukázalo se, že onen pán, s nímž jsem si dopisoval, byl profesor Jan Buchar z Univerzity Karlovy. Požádal jsem ho proto, zda bych u něj nemohl psát svou diplomovou práci," popisuje Řezáč.
Později jej vědecky formoval profesor Stanislav Pekár, přední evropský etolog a ekolog z Masarykovy univerzity, u nějž působil na svém postgraduálním studiu.
S objevováním nových druhů Řezáč nekončí. Svůj poslední objev získal díky sběrům z pískoven. Právě do těchto postindustriálních lokalit se často stahují různé druhy jako do svého "náhradního" prostředí, když o své přirozené přijdou. "Mám tady malého pavoučka z Třeboňska, měří asi 1,5 milimetru. Je to příklad velmi vzácného zvířete, které žije na málo místech a zřejmě to bude také nový druh. Ještě nevím, jaké jméno mu dát, jestli už nějaké nemá," říká vědec.
