Praha - Ten pozapomenutý příběh vznikl vlastně ze vzdoru. Asi stovka bývalých partyzánů brigády Jana Žižky se vzbouřila proti tomu, jak je i 68 let po válce líčen jejich podíl na osvobození Čech a Moravy.
Byli - a vlastně stále ještě jsou - popisováni jako opilci, dobrodruzi a nezřídka i banditi, kteří ohrožovali životy vesničanů i pasekářů a ještě je přitom okrádali o potraviny. Vybrali proto mezi sebou peníze na historickou práci, která zachycuje vítězství a prohry jejich někdejší legendární jednotky.
Když ji historička Marie Hrošová po pěti letech práce zpracovala a studii s titulem „Na každém kroku boj" vydala, dožila se toho z původní stovky pouhá polovina donátorů. Nedočkal se ani přerovský partyzán Antonín Hradílek, který do sbírky přispěl 10 000 korunami.
Neprávem pozapomenutý a v mnoha aspektech zcela neznámý příběh největší partyzánské jednotky na území protektorátu (celkem zde působilo asi 5000 partyzánů) je však na světě.
Z ponížení rozbili hospodu
Tak jako ze vzdoru vznikla sbírka, ze vzdoru a také ještě z ponížení začaly na Moravě vznikat i první partyzánské oddíly, které se později v brigádu Jana Žižky sloučily.
"V době mnichovské konference nám nebylo ještě dvacet a mnozí kluci překročili sotva osmnáctku," vzpomíná na to bývalý partyzán František Borýsek z Korytné u Uherského Brodu. „S kamarády jsme se sešli v hospodě a plakali vztekem a bezmocí. Naše zoufalství vyústilo v totální demolici krčmy. Kulturněji založený člověk může, pravda, namítnout, že jsme své rozhořčení mohli projevit i jiným způsobem, ale nás tehdy nic lepšího nenapadlo."
Hostinský peníze za způsobenou škodu odmítl. "Odbyl nás tím, že se rozbíjení také zúčastnil a že se po tom mnichovském svinstvu na živnost stejně vykašle. Hospodu sice nezavřel, ale peníze za škodu nevzal ani později."
Byly to děti
Mládež podle Marie Hošové tehdy dozrávala ve složitých podmínkách mnohem dříve. Pětadvacetiletý partyzán byl už veteránem jednotky. Dajanu Murzinovi bylo v době, kdy převzal velení brigády, třiadvacet. "Věkem to byl sice chlapec, ale životními a bojovými zkušenostmi rozhodně ne," říká autorka studie, která se s Murzinem několikrát při jeho návštěvách Moravy setkala.
Murzin měl za sebou předválečnou kariéru učitele, desítky partyzánských akcí v Litvě a v Moldavsku. „Když nás přijímal, byl dost skeptický a já se mu dnes ani nedivím: nejstarší byli osmnáctiletý Mirek s Ivanem, mně bylo sedmnáct a přidali se k nám ještě dva šestnáctiletí kluci," líčí skládání jednotky Emil Máčel ze Zlína.
Jaroslav Čvančara k tomu dodává: "Ti mladíci neměli ještě vlastní rodiny, takže je tolik nesvazoval strach o blízké... mnohem víc proto riskovali... a hlavně - fyzicky na tom byli lépe než střední a starší generace. I psychicky sebeodolnější partyzán byl předem odsouzen k smrti, pokud na to fyzicky neměl."
K dvacetiletým mladíkům patřil i Ladislav Mňačko, pozdější spisovatel, který zážitky z působení u brigády Jana Žižky zpracoval do románové podoby Smrt si říká Engelchen.
Stejně starý byl i nejvýznamnější partyzánský diverzant a vyučený elektromechanik (dnes již pozapomenutý) Karel Bartoněk. Ve výrobě elektricky odpalovaných náloží se mu nikdo nevyrovnal. Na jeho kontě jsou zničené mosty, trafostanice i vojenské železniční konvoje: "Přikládám rychle kousky drátů k sobě a vidím velký záblesk pod lokomotivou a následuje ohlušující rána. Vagony se valí na bok, lokomotiva je velmi poškozena. Několik vozů a trať v délce 120 metrů je poškozena. Píše se 2. leden 1945. Vracíme se s úspěchem na hory ke skupině. Mám radost z vykonané práce a velitel s námi," poznamenal si do deníku.
Achtung, Partisanen!
Brigáda Jana Žižky zatápěla nacistům ke konci války diverzními akcemi natolik, že se v protektorátu objevily vůbec poprvé tabule „Achtung, Partisanen!", které upozorňovaly jednotky wehrmachtu, SS či gestapo na hrozící nebezpečí. "V podmínkách protektorátu šlo o nový a do té doby zcela nevídaný jev," připomíná Marie Hrošová.
K. H. Frank reagoval vyhlášením akce Tetřev. 3. listopadu 1944 podepsal rozkaz následujícího znění: "Jako odstrašující prostředek je nutno ihned podrobit krátkému řízení větší počet polapených banditů, jakož i jejich pomahačů... a veřejně je popravit v místech, ve kterých se bandité dopustili přepadu. Popravení zůstanou viset veřejně na šibenici 48 hodin a budou hlídáni českým četnictvem, aby se zabránilo jejich odříznutí."
Frankův Tetřev pak znamenal pro partyzány na východní Moravě katastrofu: štáb byl rozprášen, zahynul jeho velitel Ján Ušiak, náčelník štábu Dajan Murzin byl těžce zraněn... zničena byla i základna oddílu. Partyzáni navíc přišli o všechny zásoby i radiové spojení, bez něhož nemohli získat jakoukoliv pomoc zvenčí.
Jednotku se podařilo stabilizovat až s pomocí partyzánů - bývalých válečných zajatců, jejichž zkušenosti, ale i vytrvalost a hlavně schopnost přežít i v nejzoufalejších podmínkách měly podle Hrošové rozhodující vliv na záchraně partyzánské jednotky. A nešlo "překvapivě" jen o Rusy, Ukrajince či Bělorusy, ale i Němce, Rakušany, Poláky, Srby, Belgičany, Angličany, Rumuny, Maďary, Chorvaty, Tatary, Armény, Ázerbajdžánce, Gruzínce, Kazachy či Uzbeky.
Tragédie Alexandra Dolinova
Boj na každém kroku, neustálé pronásledování, únava vedoucí až k apatii a mnohdy i úspěšná infiltrace agenty gestapa vedly velitele partyzánské jednotky tvrdosti, kterou dnešníma očima těžko soudit. "Každý den jim šlo o život, takže v některých chvílích věřili jen sami sobě či jim nejbližším - v bojích osvědčeným - partyzánům," vysvětluje Jaroslav Čvančara z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Dokládá to i tragédie Alexandra Dolinova. Po jedné z úspěšných akcí se životem zaručil za svého někdejšího přítele, jehož našel mezi zajatými vlasovci. Přemluvil nedůvěřivé velitele, aby kamaráda ze sousední vsi nepopravili jako ostatní. Jenže opatrnost velitelů se vzápětí potvrdila a Dolinovův chráněnec zběhl.
Dolinov pak utíkal k veliteli Murzinovi do bunkru, kde byl ještě s několika dalšími partyzány. "Najednou se rozletěly dveře a do bunkru vběhl celý zadýchaný Saša Dolinov," popsal to ve studii jeden z přítomných, Jaroslav Ocásek. „Vrhl se na kolena a rozrušeně říká: ,Veliteli jsem vinen!' A oznamuje, co se stalo. Murzin nejdřív celý zkoprněl, takže nebyl schopen slova. A Dolinov opět opakuje: ,Jsem vinen veliteli, střílej.' A rve si na sobě kožich i košili. Murzin vytáhl pistoli, ale v rozrušení střelil vedle. ,Střílej, veliteli!' opakoval Dolinov a Murzin vystřelil."
Není zač se stydět
Když historička Miroslava Poláková dokončila nedávno disertační práci "Protifašistický odboj na Uherskobrodsku 1939-1945" (rovněž ona je průlomová a dosud ojedinělá), uvedla ji slovy: "Chci připomenout drobné lidské hrdinství těch, kteří nebyli ochotni snášet se skloněnou hlavou nástup nacismu, ačkoliv se mohli v klidu a relativním pohodlí dožít konce války. Lidí, kteří se rozhodli vyčlenit se z řad obyčejných lidí a stali se tím neobyčejnými... český národ vždycky měl, má a bude mít své skutečné hrdiny, byť se o nich nikdy nepsalo v knihách."
A dokládá to na jednom z oddílů partyzánské brigády Jana Žižky "Suchá Loz - Korytná" (známějšího pod názvem Kuriněnkův oddíl), jehož činnost probíhala za absolutní nevědomosti místního obyvatelstva. Proto se také odbojáři po válce žádných velkých poct nedočkali. Přitom se například partyzáni z Korytné s příchodem fronty setkali 26. 4. 1945 s předsunutými jednotkami Rudé armády a svými znalostmi lesnatého a hornatého terénu pomohli Rusům k rychlému průlomu i k jejich postupu do Korytné a Nivnice. V samotné Korytné se pak partyzáni účastnili osvobozovacích bojů.
Publicista Rostislav Matulík, jenž se zabývá druhým odbojem, připomíná ještě jeden méně známý fakt: "Ruští partyzáni byli po roce 1989 smeteni ze stolu coby předvoj stalinismu, ačkoliv se většinou jednalo o uprchlé válečné zajatce (to je i případ velitele oddílu Suchá Loz - Korytná Dmitrije Kuriněnka - pozn. red.). V brigádě se mimochodem nevytvořila žádná komunistická buňka a nikdo z přeživších Rusů neudělal poválečnou kariéru ve zpravodajských či mocenských strukturách. A Murzin? Ten byl nakonec rád, že ho nechali kvůli spolupráci s britskými parašutisty žít."
