Aktuálně.cz: Když otec vyhrál zlatou olympijskou medaili, byly vám dva měsíce. Kdy jste si začal uvědomovat, že tatínek je slavný sportovec, legenda?
Jiří Raška mladší: Asi když jsem měl pět, šest roků. Tehdy bylo mistrovství světa ve Vysokých Tatrách v roce 1973, tak to už jsem vnímal, díval jsem se na tátu na televizi a on tehdy získal stříbrnou medaili. Na to už si matně vzpomínám.
Kde jsou vlastně jeho medaile?
Všechny poháry a další předměty jako čísla, lyže, jeho oblečení a mnoho fotografií, mají v muzeu, i když všechny poháry ani nevystavují, jen ty nejdůležitější. My máme právě jen medaile, jsou u nás v domě, kde bydlím s rodinou a maminkou.
Otec a syn Raškové
Jiří Raška (zemřel v roce 2012) - Držitel zlaté a stříbrné olympijské medaile z Grenoblu 1968, stříbrný a bronzový z mistrovství světa, vítěz Turné čtyř můstků z roku 1971, na témže podniku dvakrát druhý. V letech 1994-1996 byl společně s Medalem a poté Malcem trenérem české reprezentace. V devadesátých letech působil i jako trenér české reprezentace, mládeže a místopředseda Svazu lyžařů ČR. V anketě Svazu byl zvolen českým lyžařem století, od Českého klubu fair play dostal za rok 2005 hlavní cenu za celoživotní činnost. Dne 28. října 2011 mu prezident Václav Klaus udělil Medaili Za zásluhy.
Jiří Raška junior (50 let) - Čtyři roky člen vrcholového týmu Dukla Liberec, reprezentant, 10. na MS Juniorů, několikrát medailista Kontinentálního poháru, člen výpravy na olympiádě v Albertville. Civilním povoláním vyučený automechanik, pracoval v továrně MEZ Frenštát, nyní má firmu na pokrývačské a klempířské práce a sádrokartony a je zároveň městským radním.
Jaké bylo nést tak slavné jméno?
Pro mě to bylo těžké. Každý čekal, že budu mít výsledky jak on, ale ty bohužel nepřišly. Můj největší úspěch bylo desáté místo na mistrovství světa juniorů, pódiová umístění v Kontinentálním poháru, což bylo něco jako taková evropská liga. V roce 1992 jsem se nominoval na olympiádu do Albertville, kdy jsem z nominace vyřadil dokonce legendu Pavla Ploce, který byl tenkrát z formy, ale jen jsem tam trénoval a na závody mě nepostavili, přestože jsem byl mezi našimi třetí, čtvrtý. Což jsem tehdy samozřejmě cítil jako křivdu a obrečel jsem to. A za dva roky do Lillehameru už jsem se nedostal, tak jsem tehdy chtěl skončit, ale otec mě přemluvil, ať pokračuju. Nakonec jsem končil v roce 1996 v 28 letech. Naplno jsem se tak skákání věnoval 18 let.
Otec vás trénoval jak dlouho?
Než jsem šel na vojnu do Liberce, tak mě měl na starosti. Tam čtyři roky trenér Zbyněk Hubač a pak jsem měl zase otce.
Byl tvrdý trenér?
Určitě, byl hodně náročný a na mě bohužel ze všech nejvíc. Mně neodpustil vůbec nic. Kluci se na něco mohli občas vymluvit, ale já s ním byl doma, on všechno věděl, takže já neměl šanci se z ničeho ulít.
A jako otec, když nebyl v roli trenéra?
Byl přísný, on se s námi, se mnou a sestrou, nemazlil.
Oba synové vaší sestry, bratři Mazochové, také skákali. Jan to dotáhl do reprezentace a skončil nějaký čas po těžkém pádu. Co vaše děti?
Já mám dvě dcery a ty jsem na skákání opravdu nedal, podle mě to není sport pro děvčata. Jedna se věnovala tanci, baletu, druhá jízdě na koni.
Po revoluci to ale nějaký čas vypadalo, že skokanský sport ve Frenštátu skončí.
V devadesátých letech byl skutečně útlum, ale nějaké děti tady trénovaly a závodily stále. Nyní se zdá, že to jde zase nahoru, mají tu dva dobré mladé kluky: Vaverku a Selcera.
Kdy přišlo oživení?
Pomohlo pořádání Memoriálu Jiřího Rašky od roku 2012, protože do té doby už tady od roku 1997, kdy skončilo Grand Prix Frenštát, žádné kvalitní závody pro dospělé nebyly. Mládež se daří přitáhnout Raškovinami, závody pro děti od tří do zhruba deseti let.
Co říkáte na letošní připomínky 50. výročí zisku zlaté olympijské medaile vašeho otce? Čepice, takzvaná Raškovka, vyrobená podle té, se kterou skákal v Grenoblu, se dokonce stala součástí oficiálního oblečení českého týmu a téměř jeho symbolem. Lidé si ji mohou koupit v obchodech.
Je to samozřejmě fajn, zvyšuje to zájem o náš sport, lidi v té čepici už jsem viděl i tady, bohužel ale prý byla hrozně rychle vyprodaná, jsou už jen nejmenší velikosti.
Zisk zlaté medaile, navíc první v historii ze zimních her, je samozřejmě nezapomenutelný úspěch. Z hlediska dnešního diváka skoků na lyžích ale byly tehdejší vítězné skoky vašeho otce poměrně krátké. 79 metrů v prvním kole, 72 ve druhém, na můstku s kritickým bodem devadesát metrů. Čím to bylo, že se tehdy skákalo o tolik méně?
Zejména tím, že tehdy se můstky konstruovaly trochu jinak. Létalo se výš nad terénem, takže to bylo nebezpečnější, ale dopadalo se dříve. Dnes jsou střední můstky K 90 ale i velké K 120 stavěny tak, že se na nich skáče převážně daleko více, než je kritický bod. Lidé to tak chtějí, je to atraktivnější.
Tehdy to bylo spíše naopak, roli samozřejmě hrálo i oblečení a výbava, tehdy nebyly žádné aerodynamické kombinézy. Samozřejmě i systém tréninků a výkonnost je dnes na jiné úrovni než v šedesátých letech. Změnil se i styl, táta i my jsme skákali s lyžemi vedenými paralelně, u sebe, od devadesátých let se skáče takzvaným véčkem, kdy jsou špičky lyží od sebe.
Starosta Trojanovic, na jehož katastru můstek leží, říkal, že frenštátský největší můstek má staré parametry nájezdu a bude se muset kvůli regulím mezinárodní federace přestavět. Nájezd má prý špatný úhel.
Úhel ne, ale radius je trochu kratší, ostřejší, oblouk by měl být delší, pozvolnější. Kvůli tomu nám sem nyní nedají závody mužů ve Světovém poháru, myslím samozřejmě letní, na umělé hmotě, na zimní už není vůbec šance, to stojí moc peněz a chtějí i větší můstky. Chtěli jsme ale, aby se právě Memoriál Jiřího Rašky stal součástí Světového poháru, ale zatím to nejde.
A co říkáte na plány na rekonstrukci věže a zřízení expozice o vašem otci přímo v ní?
To se mi samozřejmě líbí, to pomůže, mohlo by to přilákat lidi. Hlavně, ať už se věž spraví, ale zatím na to nejsou peníze.
Platit by to prý měl krajský úřad. Město Frenštát něco nepřidá?
Město dává dost, dalo milion na rekonstrukci lanovky, 400 tisíc na každý memoriál. Věž je na katastru Trojanovic, oni si to vytkli jako cíl, to opravit. Zda se na tom bude město finančně podílet, zatím nevím, ale myslím si, že určitě.
