Aktuálně.cz: Kdy jste se začal o středověk zajímat a kdy se tento zájem proměnil ve vášeň?
Petr Sommer: Vždycky to začíná ve škole. Když má člověk štěstí a potká zajímavé lidi, zajímavé učitele, tak ho nějak orientují. Pocházím z Rakovníka, chodil jsem tam na střední školu, na níž byl jeden pan profesor - klasický filolog a historik se širokým záběrem. A tak jsem se u něj začal učit latinu a řečtinu, abych uměl jazyky, ve kterých se vzdělaný středověk vyjadřoval. Do kontaktu jsem se dostal také s muzejnictvím. S místním panem muzejníkem Vojtěchem Fridrichem jsem začal pronikat do začátků archeologie. V okolí Rakovníka jsme jezdili na různé lokality a prováděli zde malé výzkumy. No prostě jsem si začal dávat dohromady, co je to historie a historické poznání a že to může být zajímavé.
A kdy jste se dostal k církevním dějinám?
Když jsem se na fakultě začal zajímat o to, jaké téma by bylo pro mě nosné, na němž bych se mohl profesionálně uplatnit. V rámci studia středověku se mi stále více zamlouvala oblast církevních dějin. Prostě církevní historie jako problém, který je nedílnou součástí mnoha dalších témat. Souvisí například se vznikem českého státu, jeho kultury, s formováním jeho společnosti.
Jako archeolog jsem se začal zabývat otázkou odrazu duchovních dějin společnosti ve hmotných pramenech. Duchovní kultura je téma často nesnadno přístupné, studovat je lze především z písemných pramenů, uměleckých děl nebo právě ze skupiny hmotných památek, které odrážejí duchovní prostředí doby. Zkrátka a dobře, církevní archeologie je můj osud, a je pro mne prostorem, ve kterém se mi pracuje dobře proto, že se v něm kříží výpověď více druhů pramenů a tato výpověď je relativně pevná a kontrolovatelná.
Vy jste uvedl, že společná duchovní kultura Evropy se dostává opět do popředí, což je tvrzení, s nímž by leckdo nemusel souhlasit. Mohl byste to vysvětlit?
Myslel jsem to tak, že pracujeme na pokusu o společnou Evropu v podobě Evropské unie. Důležité přitom je vědomí základu, který nás spojuje, což znamená především vědomí společného kulturního dědictví. Velkou roli přitom mají společenské vědy, které se od technických, přírodních nebo lékařských věd liší mimo jiné tím, že nemají přínos v podobě objevů přímočaře a efektivně se zúročujících v životě společnosti. Jsou ale schopné prospívat této společnosti jejím poznáváním, které ji stmeluje, třeba právě informacemi o tom, co je ten společný základ, čím jsme si podobni v historii i v současnosti. Máme totiž mnoho společného i dnes. V měřítku Evropy je to zatím sen, ale jsem přesvědčen, že základy tohoto díla jsou už položeny. Bohužel, informovanost o něm je mnohdy velmi slabá. Dnes často vidíte v televizi rozhovory s lidmi, zejména mladými, kteří ani nevědí, co se v Evropě i doma stalo třeba v roce 1918, natož co se dělo v desátém století.
Co tomu říkáte?
Je to docela tragické, protože tím se ztrácí jedna z důležitých možností, jak říct mladým lidem, proč a čím jsou ukotveni. A přitom si neuvědomují, že není samozřejmostí například to, že máme samostatný stát, jehož získání stálo mnoho životů a krve. Myslím, že jedna z hlavních rolí společenských věd a právě věd o historii je ve zdůrazňování a sdělování těchto kontextů lidem, kteří si pak mohou říct, kde je naše pevná základna a náš domov.
A domov není kdekoliv. Je spojen s naší velkou historickou zkušeností jako etnika Čechů. Samozřejmě přitom nejde o nějaké pseudovlastenecké vášně, ale o prostou lidskou identitu. Ta je tmelem, který ze skupiny lidí může tvořit tým, kterému jde o společné cíle, je akceschopnější a lépe obstojí ve světě, protože to, abychom byli konkurenceschopní, není jen otázka technologií. V tom smyslu bych obhajoval tvrzení, že se do popředí dostává to společné. V evropském měřítku se v tomto smyslu zdůrazňuje to, co souvisí se společnými křesťanskými, židovskými a antickými základy, z nichž má současná Evropa stále obrovské množství stavebních kamenů.
Jak hledíte na to, že v poslední době z vyjádření různých politiků často zaznívají odkazy na antickou a křesťanskou kulturu? Hlavně v souvislosti se strašením před jinými kulturami?
Zdůrazňování evropské výjimečnosti a tím odlišnosti od zbytku světa je dlouhodobým tématem. Jsou samozřejmě doby, kdy je to formulováno ostřeji a zneužívá se to. Mezi takové vyostřené situace patří třeba období před volbami, v nichž někteří lidé rádi poslouchají jednoduchá úderná hesla. Aby jim to moc nenamáhalo hlavu. A rádi věří, že před nimi stojí člověk, který je spasí a vyřeší všechny problémy. Je bohužel pravda, že ten, kdo se postaví před voliče a bude jim vyprávět, jak je všechno složité a že nelze počítat s tím, že se to během jednoho volebního období vyřeší, nejspíš nebude zvolen. Jak už jsem ale řekl, samotné odkazy na to, co nás spojuje, jsou pozitivní.
Nevadí vám takové zjednodušování a využívání hesel?
Je evidentní, že zjednodušení pro předvolební propagandu je zapotřebí, ale nemělo by to být ohlupování, slibování věcí, které jsou nedosažitelné a rozdmýchávání nebezpečné nenávisti. To jsou ale všechno věci, které jsou tisíce let známé, jen se bohužel znovu a znovu vyskytují. A i v tom jsou společenské vědy a humanitní vzdělání důležité, protože díky nim mohou být lidé vyzbrojeni kritickým vědomím důležitým pro rozhodování.
Jsme opravdu v reálném nebezpečí, že by nás ohrožovaly jiné kultury, jak se často ve společnosti hlásá?
To nedokážu odhadnout. Doba není jednoduchá, zprávy o násilí z celého světa dosvědčují, že se dějí mnohdy strašné věci. Ale přesto si pořád myslím, že pokud jde o náš svět, je potenciál Evropy a Evropské unie tak velký, že díky němu lze uvažovat o přijatelné budoucnosti.
Váš obor zažíval od devatenáctého století rozkvět, za komunistů bylo bádání o církevních dějinách naopak potlačeno a po revoluci jste se zase zasloužil o jeho obrodu…
Nevím, jestli jsem se zasloužil, bylo to téma, které jsem uchopil. To, co se týkalo křesťanské kultury, bylo podezřelé a za socialismu to nebylo příliš žádoucí. Ale v různých směrech výzkum běžel, takže se po revoluci vůbec nezačínalo na zeleném drnu.
Z daleké minulosti zaznívá něco povědomého
Když se podíváte dopředu, jak vidíte budoucnost vašeho oboru? Je o něj mezi studenty zájem?
Bohužel sleduji u studentů odliv zájmu o středověk a nejsem sám. Jak jsem to odposlechl, mají dojem, že když už studovat historii, tak novověkou. Jednak je aktuální a pak nebudou muset umět latinu a nebudou muset absolvovat náročné speciální školení, které souvisí se studiem středověku. Velice se ale mýlí, protože ke studiu novověku také musíte umět řadu jazyků, umět číst nečitelné rukopisy různých autorů, zvládat velké množství archiválií a disponovat mnoha speciálními znalostmi. Je to prostě také velice náročné.
Sledujete společenský zájem o středověká témata?
Dá se říct, že u veřejnosti zájem o středověk trvá, lidi zajímá historie místa, ve kterém žijí, ale zajímají se i o historii českého státu a jeho postavení v Evropě. Když se točí pořady o svatém Václavovi nebo Ludmile, vždycky to má dobrý ohlas, lidi to zaujme. Jsou to zprávy z daleké minulosti, která se zdá být nedosažitelná a najednou se jim zdá, že z té minulosti zaznívá něco velmi povědomého.
Je to svědectví o lidech, kteří jsou podobní těm dnešním. Jsem optimista a rád bych věřil, že zájem o středověk bude trvat a že i studenti pochopi, že výzkum středověku je velice zajímavý.
Strávil jste hodně času výzkumem v klášterech. Jak si má člověk takový výzkum představit? Jak to probíhá na místě?
Když se někde ve filmu objevuje svědectví o archeologii, obvykle obsahuje žánrové snímky dívek v plavkách, které štětečky ometají kostru, ale to je spíš na okraji dění. Bývá to docela dřina a hlavní obor činnosti je práce s lopatou a krumpáčem a teprve jemné dočišťování je jen jedna část. Je to docela hezká, dobrodružná nádeničina, která souvisí s fyzickou prací a někdy i s velkým nasazením v nepříznivém počasí, v mrazu.
Vy ještě někdy vezmete lopatu do ruky, nebo na to máte své lidi?
Bohužel jsem musel pod tlakem jiných povinností terén opustit, ale rád na něj vzpomínám. Myslím, že každý archeolog považuje výzkumnou, poznávací fázi za ten nejhezčí segment svého vědeckého snažení.
A co považujete u výzkumu klášterů ze největší úspěchy, kterých jste byl svědkem?
Nejsou to přímo konkrétní jednotlivosti, spíš jde o narůstání znalostí. Jako příklad uvádím Sázavský klášter, který jsem zdědil - v roce 1980 mi zdejší výzkum předala paní doktorka Reichertová - a já jsem tam byl dalších patnáct sezón. Výsledkem výzkumů je, že můžeme důvěrně popsat, jak klášter fungoval už od své dřevěné fáze. To je také jedno z velkých zjištění, že začátky české středověké monumentální architektury nejsou jen kamenné, naopak se docela hodně stavělo ze dřeva.
Jednotlivé podoby Sázavského kláštera v průběhu časů známe a můžeme mluvit o jejich funkčnosti i podobě, o tom, kde žili mniši, kde se pohřbívalo, kde byl kostel, kde bylo hospodářské zázemí a tak dále.
Co máte momentálně v plánu? Nyní se zabýváte výzkumem žebravých řádů…
To je běžící projekt. Jde o kláštery vzniklé ve středověkém městě, které mají jinou historii, jinou podobu, poslání než benediktinská opatství. Pracujeme na projektu, který bude příští rok končit a vyjde monografie na téma role těchto klášterů a řádů, jako jsou dominikáni, minoriti, ženské větve řádů…
Chtěli prohloubit zejména poznání center, tedy klášterů samotných, které v městské komunitě hrály významnou roli. Jejich obyvatelé kázali, fungovali ve farní správě, působili na městské obyvatelstvo. Soubory klášterních staveb představovaly významné příklady soudobé architektury a umění. Ale můj největší a nejvýznamnější výzkum proběhl v Sázavě, takže hned, jak skončíme tento projekt, chci na základě jeho výsledků sepsat monografii.
