Praha - Stovky rodin Čechů, Slováků či Rusínů se až dnes postupně dozvídají, kde a za jakých okolností zemřeli v sovětských pracovních táborech gulag jejich předci.
Čechoslováků (do roku 1945 k nim patřili i Rusíni), kteří na následky nelidského zacházení, otrocké práce či nezvykle drsných klimatických podmínek v gulazích zahynuli, přitom byly tisíce.
Adamu Hradilkovi a Janu Dvořákovi z Ústavu pro studium totalitních režimů se nedávno podařilo proniknout do ukrajinských archivů NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí a předchůdce KGB), v nichž objevili vyšetřovací spisy Čechoslováků s jejich zatýkacími protokoly, záznamy výslechů, vězeňské fotografie, úmrtní oznámení či dokumenty o propuštění... A propuštěni byli většinou až poté, co hitlerovské Německo napadlo Sovětský svaz a otroci z gulagu mohli být Sovětům najednou užiteční v boji proti nacismu.
Pro Čechy, Slováky a Rusíny to byla zároveň jediná možnost, jak se dostat ze Sibiře - k formujícímu se československému polnímu praporu v ruském Buzuluku.
Útěk před nacisty, avšak do sovětského zajetí
Po nacistické okupaci a rozbití Československa v roce 1939 uprchlo ze své zaniklé vlasti směrem na východ kolem 15 000 Čechoslováků (z toho asi 5000 Židů), kteří hledali záchranu před pronásledováním.
Útěkem se sice nacistické či maďarské fašistické perzekuci vyhnuli, většinou se ale stali obětí sovětských represí.
Stalinský režim je totiž obvinil ze špionáže a v tom lepším případě z nelegálního překročení hranic. Automaticky je pak posílal na tři až pět let do nápravně-pracovních táborů gulag (Glavnoje upravlenie lagerej), dislokovaných v nejodlehlejších a také klimaticky nejdrsnějších oblastech Sovětského svazu.
"Zvláště trpký osud měli vězni z prvních, nacisty organizovaných deportací evropských Židů," připomíná Adam Hradilek. Tito Židé pocházeli z Ostravy, Katovic či Vídně a většinu z nich nacistické stráže vyhnaly k nedaleké německo-sovětské hranici s rozkazem ji překročit.
Každého, kdo by se vrátil, čekala kulka. Po zadržení sovětskou pohraniční stráží byli Židé až na výjimky odesláni do gulagu či na nucené práce v kolchozech. A jak dodává historik Jan Dvořák, naděje na záchranu jim svitla až po útoku německých armád na Sovětský svaz a vzniku československého polního praporu v SSSR.
"Státní výbor obrany SSSR amnestoval v lednu 1942 vězněné Čechoslováky, aby jim umožnil vstup do jejich jednotky," upřesňuje Dvořák. Jiné cesty, jak uniknout katastrofálním životním podmínkám v gulagu - a tudíž i vysoké úmrtnosti -, v podstatě nebylo. Problém byl ale v tom, že mnozí zemřeli na následky vyčerpání už cestou, anebo krátce po příjezdu do výcvikového tábora v Buzuluku.
"V Sovětském svazu zmizely v prvních letech druhé světové války beze stopy tisíce Čechoslováků a my o nich téměř nic nevíme. Zvláště o těch, kteří nepřežili útrapy pracovních táborů. O většině z nich víme jediné: zahynuli kdesi na Sibiři," vysvětluje motivy ojedinělého pátrání historiků Adam Hradilek.
Zpráva o smrti bratra, ale až po 70 letech
Profesor Ludevít Végh se tak po analýze dokumentů z archivů NKVD dozvěděl, že jeho bratr Mikuláš zahynul v roce 1942 v pracovním táboru Solykamsk. "Každé setkání s lidmi, jejichž příbuzní zmizeli na Sibiři beze stopy a my jsme jejich osudy vypátrali, je pro nás velmi dojemné a povzbuzující. A snad má smysl i pro pozůstalé, které s výsledky své práce seznamujeme," říká Hradilek.
Cecilie (Vasilina) Slivková měla to štěstí, že v gulagu nezahynula. Osud její rodiny je ale neméně tragický.
Po propuštění z pracovního tábora v roce 1942 vstoupila do čs. polního praporu v Buzuluku. Později byla jako zdravotní sestra zraněna v tvrdých bojích o Dukelský průsmyk.
Krátce po válce se jí narodil syn Štěpán a Cecilie Slivková se rozhodla navštívit rodinu na Podkarpatské Rusi. Ta už ale nebyla součástí Československa, nýbrž Sovětského svazu. Cestou byla ovšem Cecilie okradena o všechny doklady, bez nichž se nemohla do Československa vrátit. A když se jí to až v roce 1948 podařilo, adoptovali už jejího syna manželé Rakovi a ti ho odmítli biologické matce vydat.
Cecilie Slivková klečela a prosila u jejich domu několik dnů. Nakonec se vrátila na Podkarpatskou Rus, kde založila novou rodinu.
Z jejího syna Štěpána Raka je dnes světoznámý kytarista, profesor na Akademii múzických umění. A jak říká, nová zjištění historiků mají pro něho nesmírnou cenu.
"Beru to jako další odkrývání svých rodinných kořenů, bez nichž se jen těžko žije. A já o vykořenění něco vím, takže tak rozhodně už žít nechci. Vždyť jak skončí strom, když ho vytrhnete ze země a zbavíte kořenů? Proto jsem rád za jakékoliv poznatky o mé rodině ještě z dob, než mě maminka přivedla na svět. Byť mohou být velmi tragické," svěřuje se Štěpán Rak.
Na Ukrajině dnes žije jeho nevlastní bratr Volodymyr, jehož Cecilie Slivková přivedla na svět už jako sovětská občanka, kterou vlastně nikdy ani nechtěla být.
17 let v táborech gulagu
K nejdrsnějším příběhům patří osud Karla Goliatha. A je o to paradoxnější, že Goliath patřil k zakládajícím členům KSČ v roce 1921, aby z ní po její bolševizaci v roce 1927 vystoupil.
Možná i proto byl po útěku před nacisty a přechodu sovětské hranice v září 1939 oddělen od ostatních Čechoslováků a umístěn do moskevské věznice Lubljanka. Než mohl odjet k čs. polnímu praporu, prošel několika pracovními tábory, odkud si ho československá vojenská mise v SSSR jako absolventa tří vysokých škol vyžádala do Kujbyševa. Tam ho však znovu zatklo NKVD a obvinilo za "protisovětskou činnost a trockismus".
Goliatha odsoudili na dalších pět let nucených prací, aby ho v roce 1949 soudili už potřetí - tentokrát dostat deset let, které prožil v táborech gulagu Karlag, Tagillag či Abez. Celkem strávil v sovětských pracovních táborech 17 let.
Když se Karel Goliath konečně vrátil v listopadu 1955 do Československa, pustil se do odvážné kritiky poměrů v Sovětském svazu. Až do konce života (1985) proto ovšem žil v permanentním konfliktu s totalitním režimem, za což byl dokonce na několik měsíců protizákonně držen v psychiatrické léčebně.
Režim se mu pomstil i tak, že mu nepřiznal ani starobní důchod, natož aby ho odškodnil za léta strávená na Sibiři.
Jediná šance Židů - útěk
Pokud chtěli bratři Goldflamové Rudolf, Bedřich, Viktor a Otto (otec českého divadelníka a spisovatele Arnošta Goldflama) přežít nacistický holokaust, museli i oni poslechnout stráž SS, která je odvedla se stovkou dalších židovských mužů k řece San na sovětské hranici a nařídila jim jít na území Sovětského svazu s tím, že kdo se vrátí, bude zastřelen.
Většinu členů Goldflamovy rodiny nacisté později zatkli a zplynovali. Čtyři bratři se dožili Stalinovy amnestie, narukovali k čs. polnímu praporu v SSSR a nehledě na kruté boje na východní frontě (Otto byl dvakrát raněn) se dožili konce války.
Podobné štěstí neměl ovšem Čechoslovák Michal Vološin, jenž utekl před maďarskými fašisty v sedmnácti i s několika kamarády a také on překročil nelegálně hranice Sovětského svazu. Když byl z gulagu propuštěn, narukoval na poslední chvíli a bez výcviku k čs. polnímu praporu, který odjížděl na frontu. Zcela nevycvičený a zmatený Vološin padl hned v prvním boji Čechoslováků v bitvě u Sokolova 8. března 1943.
Adam Hradilek podotýká, že jsou s Janem Dvořákem teprve na začátku ztotožňování Čechoslováků, kteří prošli gulagy, s donedávna nepřístupnými "přísně utajovanými" dokumenty NKVD. Před oběma historiky se tak otevírá jedna z nejhrůznějších kapitol o konci lidí, kteří prchli před nacismem do Sovětského svazu.
Dozorci a vyšetřovatelé NKVD skoncovali například v ukrajinském Lvově se svými vězni před rychle postupujícím wehrmachtem tak, že je buď postříleli, anebo naházeli do přeplněných vězeňských cel odjištěné ruční granáty. "Ukrajinský (dříve sovětský) Lvov? Jde o město prosycené krví... Čechoslováků nevyjímaje," konstatuje Adam Hradilek.
