Ostrava - Kordony policistů se štíty a psy měly v pátek 26. srpna v Rumburku co dělat, aby zastavily pochod místních lidí, kteří pod okny domů obývaných Romy skandovali: "Cikáni do práce!"
"Neznám Roma, který by nechtěl pracovat," nesouhlasí s davem muž, který se Romům v českých ghettech věnuje už čtrnáct let. "Romové jsou pracovití," říká.
Ind Kumar Vishwanathan žije s Romy v Ostravě. Jako experta na romské problémy ho znají tmaví i bílí. Velmi často ho uznávají jak romské komunity, tak jejich sousedé z většinové společnosti, úřady, samospráva i policie.
Zřejmě také proto požádalo policejní prezidium Kumara Vishwanathana, aby pomohl řešit aktuální kritickou situaci ve městech Šluknovského výběžku, kde se vachrlatý vztah Romů a bílých obyvatel v posledních dnech hroutí a roste riziko hromadného násilí.
"Znám tyto situace," říká Vishwanathan v rozhovoru pro Aktuálně.cz. "V roce 1997 jsem přišel do Ostravy ve chvíli, kdy nebylo daleko ke střetům jak mezi obyvateli tmavé a světlé pleti, tak mezi Romy samotnými. Bylo po povodních a úřady stěhovaly lidi ze zničených částí města do čtvrtí, kam se voda nedostala."
Přesto nechce situaci v Rumburku a okolních městech hodnotit dříve, než ji uvidí na vlastní oči a vyslechne si místní lidi. "Rád pomůžu, jak budu moct. Žádná univerzální a rychlá řešení však nemám," sdělil Kumar Vishwanathan.
Žijete v Ostravě? Zajímá vás? Diskutujte s Aktuálně.cz na Facebooku!
A.cz: Kdyby redakce pod tímto rozhovorem povolila diskusi, jistě by ji zaplavila smršť nadávek a vulgárních textů na vaši adresu. Říkat, že Romové jsou pracovití, znamená přece formulovat názor, který dnes většina lidí v Česku zřejmě není schopna přijmout.
Kdybych se o tom stokrát nepřesvědčil, neříkal bych to. Znám mnoho rodin, jejichž otcové stojí o půl páté ráno na smluveném místě, až je naloží auto a odveze na stavbu, kde dřou za pár korun na hodinu, aby měli na jídlo a nájem.
Vzájemné soužití
- Rozhovor vznikl na dětském táboře v Beskydech, který pro děti z ostravských ghett pořádalo občanské sdružení Vzájemné soužití.
- Kumar Vishwanathan založil Vzájemné soužití se svými spolupracovníky v roce 1998.
- Dnes má tato profesionální organizace téměř padesát zaměstnanců.
- Pomáhá asi šesti tisícům lidí, převážně v nejchudších lokalitách Ostravy a dalších místech Moravskoslezského kraje.
A znám ty podnikatele, kteří je vykořisťují. Tohle by málokdo vydržel.
Část romské populace se dostala do situace, kterou bílí majitelé firem zneužívají a jednají téměř otrokářským způsobem. Kdyby Romové nebyli pracovití, nebylo by to možné, protože v takových podmínkách by prostě nepracovali.
A.cz: Policejní prezidium vás požádalo, abyste pomohl uklidnit situaci v Rumburku a dalších městech severozápadních Čech. Jak odhadujete, že vás tam rozhněvaná bílá většina s takovým názorem přivítá?
Myslíte, že kdybych říkal něco jiného, než o čem jsem přesvědčený, že bych něčemu pomohl? Problém Romů a bílých přece nespočívá v tom, co o něm říká Kumar Wishvanathan, ale v totální skepsi, která vládne tam, kde vznikají ghetta.
Tam nikdo nikomu nevěří. Bílí nevěří tmavým, že skutečně chtějí pracovat, tmaví nevěří bílým, že je nemají za méněcenné... A všichni společně nevěří státu, samosprávě a jejich institucím, že jim chtějí pomáhat v této těžké situaci.
A.cz: S jakým receptem vyrážíte z Ostravy do nejsevernějšího regionu České republiky?
Žádné univerzální recepty nemám. A jsem si téměř jistý, že ani neexistují. Na to je ten problém příliš složitý.
Vím, že se tam lidé, včetně některých místních politiků, radikalizují a žádají okamžité řešení. To ale není možné. Ideální cesta z jednoho bodu do druhého většinou nevede po té nejkratší spojnici.
Podobně vypjaté situace jsem zažil několikrát a zatím se vždy osvědčilo být v co nejtěsnějším kontaktu se všemi, kterých se to týká. Já ten kraj podrobně neznám, a potřebuji proto nejdříve pochopit, jaké tam mají lidé trápení. Rád bych s nimi mluvil co nejkonkrétněji. Ne jenom obecně o nezaměstnanosti, kriminalitě, bydlení a tak dál, ale do posledního detailu.
Chtěl bych mluvit s rodinami Romů i jejich bílých sousedů, se samosprávou, s neziskovými organizacemi. Věřím, že je tam hodně ochotných lidí, kteří se v situaci perfektně orientují, a že se společně pokusíme zlomit tu nedůvěru, o které jsem se už zmínil. Že zkusíme překonat tu skepsi.
A.cz: Den před pochodem v Rumburku se starostové Šluknovského výběžku sešli na společném jednání s ministrem vnitra, policejním prezidentem, vládní zmocněnkyní pro lidská práva. Bylo tam nejméně dvacet lidí, ale ani jeden Rom.
Co mám k tomu dodat? Pokud policejní prezidium skutečně stojí o to, abych v severozápadních Čechách trochu pomohl, tak to na příští podobné schůzce už bude jinak.
A.cz: V Rumburku, Šluknově, Varnsdorfu se teď mluví hlavně o tom, že se v lokalitách obývaných Romy objevují noví přistěhovalci. Romové, které tam nikdo nezná. A vůči těm panuje největší nedůvěra. Ti údajně nejvíce kradou, přepadávají a loupí.
Je možné, že ti nově příchozí se chovají jinak než starousedlíci. Nemají vazbu k tomu místu, nikoho tam neznají.
Před několika lety se v Ostravě v osadě na Liščině také objevili noví Romové a za krátkou dobu uříznul někdo trubku plynové přípojky. Chybělo málo a celá Liščina vylítla do vzduchu. A staří byli rozzlobení na nové.
Lidé z našeho sdružení tam o tom uspořádali několik setkání s diskusemi a nakonec to dopadlo tak, že se ten člověk přiznal. Sám se nabídnul, že bude zadarmo pomáhat při opravě té přípojky.
A.cz: To zní idylicky. Část samotných Romů v Rumburku si však pochvaluje nasazení speciálních policejních jednotek, které tam teď hlídkují v ulicích. Říkají, že by těžkooděnci měli zůstat napořád. Že by bylo po problému.
V tuto chvíli to bylo zřejmě nutné. Ale lidé se přece nestanou lepšími díky tomu, že v ulicích hlídkují zvláštní jednotky a všude vás sledují kamery. Zásadní je změnit atmosféru v té komunitě. Postupně vytvářet kolektivní vědomí o tom, co se může a co ne.
U jedné bytovky obývané převážně Romy, myslím, že v Bohumíně, se nebylo kam posadit. Staří lidé zůstávali proto doma, mladí se scházeli na schodech a rušili ty staré.
Navrhli jsme koupit lavičku, ale všichni byli proti. Romové za mnou chodili a přesvědčovali mě, že to budou vyhozené peníze, že během první noci skončí ve sběrně.
"A kdo ji tam odnese? Ty?" ptal jsem se každého. „Já ne, já ne. Ale určitě se to stane." Lavičku jsme koupili a je tam v pořádku dodnes. Každý by se najednou styděl sám před sebou, kdyby ji ukradl.
A.cz: To asi ano. A některé obce se teď rozhodly, že zakážou lidem vysedávat na veřejném prostranství. V Býkvi u Mělníka odstranila radnice lavičku pod stoletou lípou, v Rotavě jsou dokonce bez laviček autobusové zastávky. Prý se tam scházeli nepřizpůsobiví lidé a dělali nepořádek.
Jak říkám, ghetto je tam, kde panuje absolutní nedůvěra a skepse. Co se touhle zkratkou vyřeší? Jsem si jistý, že vůbec nic. Naopak. Zákopy se ještě prohloubí.
A.cz: Někteří vaši kolegové, kteří se situací v romských komunitách zabývají, upozorňují na to, že právě dorůstá generace patnácti až dvacetiletých, jejichž rodiče přišli v devadesátých letech o zaměstnání, od té doby už nikdy nepracovali a zůstali jen na sociálních dávkách. Říkají, že tyhle děti nikdy neviděly mámu s tátou pracovat, a to prohlubuje jejich sociální vyloučení.
Nevím, jestli existují nějaké konkrétní průzkumy, jak velká tahle skupina je. Ovšem je pravda, že se zhoršuje vztah dětí k rodičům, a to je v hierarchii romské komunity velká změna.
Na letním táboře jsem byl několikrát svědkem toho, jak děti vulgárně mluvily o své vlastní mámě. Přitom mluvit neslušně o mámě někoho druhého je mezi Romy jednou z největších urážek.
Ale stejně jako s dospělými je nutné to s dětmi pravidelně probírat. Společně si s nimi říct, že je to špatně. Ne někoho kolektivně zostouzet za to, jak se chová. To by byla manipulace, která by toho člověka jenom zatvrdila. Ale vytvořit neustálý společný tlak.
Hlavně však musíte dětem nabídnout alternativu k tomu, v čem dosud žily. Na Liščině jsme před nedávnem otevřeli textilní a řezbářskou dílnu. Děcka to tam baví, vyrábějí krásné věci. Zatím jsou ty dílny malé, ale jsem si jistý, že časem budou mnohem větší a snad nabídnou lidem i slušnou práci.
