Praha - Mezinárodní výzkumy prokázaly, že nejlepších výsledků ve školách dosahují děti, které od svých učitelů dostávají zpětnou vazbu a umí se hodnotit samy i mezi sebou navzájem. V Česku se ale pořád nejčastěji používá známkování a na zpětnou vazbu se neklade tak velký důraz.
Podle České školní inspekce učitelé pracují se sebehodnocením tříd jen ve třetině hodin a často spíše intuitivně. Karel Starý s Veronikou Laufkovou z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy vypracovali první českou studii, která se zabývá takzvaným formativním hodnocením. To se orientuje na žáka, zvyšuje jeho motivaci a zlepšuje výkony mnohem víc než známky.
Podle nich je jedno, jestli žák dostane jedničku nebo trojku. Podstatné je, aby se dítě naučilo to, co má. Takový přístup samozřejmě souvisí i se změnou učení. "Když chcete učit jinak, zjistíte, že nelze klasifikovat známkou jedna až pět. Pokud chcete dítě něco naučit, nemůžete mu dát trojku a nechat to být," vysvětlují ve společném rozhovoru autoři publikace Formativní hodnocení ve výuce.
Aktuálně.cz: Jaké hlavní poznatky o hodnocení žáků ve školách vyplynuly z vašeho výzkumu?
Karel Starý a Veronika Laufková: Musíme upozornit, že to byly případové studie, takže nemůžeme vynášet obecné soudy, ale přesto jsme vysledovali zajímavé věci. Ukázalo se, že někteří učitelé používají formativní hodnocení, které známe ze zahraničí, aniž by o tom věděli. Dovedla je k tomu snaha učit jinak a také jinak hodnotit. A zjistili, že to na jejich žáky má velmi pozitivní vliv. Ale setkali jsme se i s paní učitelkou, která si myslela, že hodnotí formativně, přitom to tak vůbec nebylo.
Myslela jsem si, že formativní hodnocení spočívá v tom, že učitel žákům místo známky slovně popíše, co měl dobře a co špatně. Je to tak, nebo je to složitější?
Určitě je to složitější. Není to jen převedení známky na slova, je to komplexnější změna. Představte si, že je učitel se žáky na školním výletě a oni se ztratí a zavolají mu. Co se musí stát? Zaprvé, musejí znát cíl, kam mají dojít. Aby jim učitel mohl popsat cestu, musí zjistit, kde se ztratili. Teprve pak jim může poradit, kudy do cíle dojít. Převedeno na školní prostředí: Žáci musí znát cíle toho, co se od nich očekává, kam mají dojít, a kritéria hodnocení, vědět, co všechno musí naplnit, aby splnili očekávání. A k tomu vedou různé cesty. Často se používá sebehodnocení - žák sám řekne, co se mu povedlo, nepovedlo, kde si myslí, že ještě něčemu nerozumí. Další variantou je hodnocení spolužáky a důležitá je i přesná a jasná zpětná vazba od učitele.
Jak tedy takové hodnocení vypadá ve třídě?
Například když žáci píšou slohovou práci, obvykle se jim pak vrátí zpátky se známkou a tím to končí. Formativní hodnocení vypadá tak, že učitel každému napíše, v čem by práce mohla být lepší, každý na tom ještě zapracuje, a teprve potom dostane známku. Tenhle mezikrok se zdá být obyčejný, ale je velmi důležitý, protože každého žáka posune dál. Jednička dobré žáky nerozvíjí, ale když mu napíšete, co by se tam dalo ještě zlepšit, může se ještě zlepšit. I méně nadaného žáka to posune dál bez toho, že zase dostane čtyřku a cítí se vůči jedničkářům méněcenně. Učiteli to umožňuje každého posunout o krůček dál.
Mluvili jste o sebehodnocení a hodnocení spolužáky, to už učitel nebude vůbec rozhodovat o prospěchu žáků?
To ne, ale učitelé zjistili, že se žáci mnohem víc snaží, když vědí, že je budou hodnotit spolužáci. Přebírají za svou práci zodpovědnost, je to pro ně mnohem větší výzva udělat to lépe a je méně pravděpodobné, že by referát jen stáhli z internetu. Prokázalo se to v Česku ještě mnohem více než v zahraničí. Probíhá to třeba tak, že žák přednáší před třídou referát. Pak se zhodnotí sám, co se mu podle něj povedlo, co ne. Potom ho zhodnotí spolužáci a až nakonec učitel. Někdy ho můžou spolužáci hodnotit „tajně". Třeba že všichni zavřou oči a ukážou známku na prstech, vidí ji jen učitel.
A zvládnou to žáci? Nenadržují svým kamarádům a naopak neshazují neoblíbené žáky?
Hodnocení musí mít jasně daná pravidla. Jakmile přijdete za žáky a chcete po nich, aby se zhodnotili, nebudou to umět a dopadne to katastrofálně. Vy je nejdříve musíte naučit, jak hodnotit. V případě referátu jim říct, na co se mají zaměřovat, že mají sledovat, jak žák přednáší, jestli dodržel časový limit, jestli je mu rozumět, jak je jeho výklad srozumitelný, z čeho čerpal, jestli se dozvěděli vše, co chtěli. A tak dále. Oni se toho drží. Pomáhá, když učitel takto hodnotí a dává jim sám příklad. Potom to funguje skvěle. Nikde jsme nezaznamenali, že by žáci nebyli objektivní. Ale trvá to, takový postup začne přinášet ovoce až po nějaké době.
Je možné používat formativní hodnocení i v předmětech, jako je matematika či přírodní vědy, kde o výsledku moc polemizovat nejde?
Náš výzkum probíhal pouze u humanitních předmětů a zaměřili jsme se na žáky druhého stupně. V matematice se jiný způsob výuky začal uplatňovat např. v matematice prof. Hejného. A ruku v ruce s touto změnou výuky šla potřeba jinak hodnotit. Proto se Hejného metoda začala více zabývat třeba tím, jak pracovat s chybou žáka. Dále se formativní hodnocení dobře hodí i v badatelsky orientované výuce (tedy žáci sami něco objevují, dělají pokusy apod.). A tam si také jen s hodnocením známkou nevystačíte. Takže se potvrzuje to, co jsme již říkali. Změna hodnocení jde ruku v ruce se změnou výuky.
Ptali jste se žáků, jejichž učitelé takové hodnocení používají, co tomu říkají?
Ano a jejich odpověď byla jednoznačná. Vnímají ho jako spravedlivější, lépe chápou, co jim nejde a v čem se mají zlepšit. Vědí, co mají příště udělat jinak. Navíc říkali, že je to pro ně příjemnější, protože to není jen o srovnávání. Když někdo dostává pořád čtyřky, tlačí ho to dolů.
Formativní hodnocení je ale pro učitele mnohem náročnější a zabere více času.
To si samozřejmě uvědomujeme a je potřeba, aby si to uvědomili i ředitelé a počítali s tím, že jim hodnocení trvá déle, než když dávají jen známky.
Z vašeho výzkumu vyplynulo, že slovní hodnocení je mnohem efektivnější, žáci se toho naučí víc a pomáhá jim se zlepšovat. Měli bychom ho zavést na českých školách, i když je pro učitele mnohem náročnější?
Otázka už nezní jestli, ale jak. V zahraničí jsou o třicet let napřed. Když s tímto konceptem přišli Britové, většina mu nedůvěřovala, vzbuzoval obavy. Pak ale přišel zlom. V Británii je hodně rozšířené testování, a propagátoři tehdy přišli s tvrdými daty, které dokázaly, že žáci hodnoceni formativně dosahují lepších výsledků. Nejen, že je učení více baví, ale také se toho více naučí. To byl klíčový zlom, kdy si všichni řekli ano, to je důležité, pojďme to dostat do škol.
Znamená to, že máme zrušit známky?
Ne, to právě ne. To by vyvolalo hysterii. Už se to jednou stalo, když jsme řešili, zda nahradit známkování na prvním stupni slovním hodnocením. Nepřineslo to vůbec nic. Pro nás je teď důležité, aby se dobře hodnotit naučili učitelé, kteří cítí, že to potřebují. Zažili jsme paní učitelku, která si myslela, že dělá sebehodnocení, ale nebylo to tak. Řekla, ať zvedne ruku, kdo si myslí, že dobře pracoval. Pak ale někomu řekla, ne, ty jsi nepracoval dobře, sama vybrala další žáky, kteří podle ní pracovali dobře, a dala jim pochvalu. Ostatní dostali trestný domácí úkol. Tak to nefunguje.
Jak tedy tento odlišný způsob hodnocení chcete dostat do škol? Ministerstvo školství vydá nějakou vyhlášku? Příkaz shora, předpokládám, nebude fungovat.
Ne, to by opravdu nefungovalo. Čeští učitelé nakonec vždycky dělají pořádně jen to, co sami chtějí a čemu věří, že má smysl. My chceme, aby se o hodnocení více učili studenti pedagogických fakult a učitelských oborů. Dnes se toho dozvídají minimálně. A také podpořit školy a učitele, kteří se k tomu odhodlají. Příští rok by školy měly možnost žádat o grant, který jim zajistí metodickou pomoc, jak správně hodnotit, a také finanční pomoc, aby měli čas se to naučit. Mělo by také více fungovat předávání zkušeností, naši učitelé se od sebe navzájem učí velmi málo. Zjistili jsme, že formativně hodnotí vždycky jen pár učitelů ve škole.
Takže byste šli cestou pozitivních příkladů?
V podstatě ano, učitelé se zúčastní seminářů a jsme přesvědčeni o tom, že se to většině z nich zalíbí, najdou v novém hodnocení smysl a začnou ho praktikovat. Takže bychom byli rádi, kdyby se mezi učiteli více rozšířilo povědomí o tom, že něco takového existuje a je to účinné. Na druhou stranu – jednorázové, krátké semináře se neukazují jako funkční. Důležitá je dlouhodobá podpora učitelů a předávání zkušeností, učení se navzájem.
Nebudou učitelé muset nějakou látku vypustit, aby měli čas věnovat se hodnocení?
Ano, s tím souvisí i stanovení cílů, kterých chtějí učitelé se žáky dosáhnout. Ale když uvedeme příklad, součástí výuky českého jazyka je i ovlivnit postoj žáků ke čtenářství, to se velmi špatně hodnotí. Protože výstup je, že si třeba polovina třídy vezme ve volném čase knížku. Učitel, který toto považuje za důležité, bude používat jiné hodnocení. A tak bychom mohli pokračovat. Je pro učitele důležité, aby žáci dokázali vyjmenovat deset slovních druhů, anebo chce, aby pochopili, co ten slovní druh ve větě dělá, jakou tam má funkci, proč tam je?
Je také důležité říct, že proti rušení známek se nejvíce staví rodiče.
Ano, ale my nechceme známky rušit. Už proto, že mohou být pro rodiče (i děti) důležité při rozhodování o tom, na jakou střední školu se přihlásí. Myslíme si, známky lze ponechat a doplňovat je důležitými informacemi, bohatou zpětnou vazbou.
Takže bychom měli důležitost formativní hodnocení vysvětlovat i veřejnosti?
Jednoznačně. Jak říkáme, fungují pozitivní příklady, rozhodně ne násilná rozhodnutí. Ostatně my takové hodnocení používáme i na fakultě. Vracíme studentům práce do té doby, než jsou perfektní. Pak nevidíme nic špatného na tom, dát celé třídě žáků či skupině studentů jedničku. S tím třeba ne každý souhlasí.
