Nejsme popravčí četa, zní z hospicu. Bouří se proti návrhu, aby prováděli eutanazii

Foto: Aktuálně.cz
Radek Dragoun Radek Dragoun
11. 6. 2019 5:30
Když poslankyně ANO Věra Procházková před časem v rozhovoru pro Aktuálně.cz představila detaily hnutím chystaného zákona, který má legalizovat eutanazii, zaskočila zaměstnance hospiců. Politička totiž uvažuje o tom, že by eutanazii prováděli právě oni. Reportéři Aktuálně.cz se proto vydali do jednoho z nich, do Hospicu svatého Štěpána v Litoměřicích, aby zjistili, zda si zde svoji novou roli dokážou představit.

"Mě to strašně pohoršilo a urazilo mě to. To je tak ošklivý impulz, který paní poslankyně vysílá do společnosti. Myslí si, že jsme vrahové, že tu budeme vraždit lidi?" říká zdravotní sestra Dana Opočenská. Podobně emotivně reagují i další zaměstnanci litoměřického hospicu. Všichni zde eutanazii rázně odmítají a říkají, že na něčem takovém se v žádném případě podílet nebudou.

"Udělat z lidí v hospicech, promiňte mi to spojení, popravčí četu, to se na mě nezlobte…To je pro nás jako pro lidi, kteří dělají paliativní medicínu, absolutně nepřijatelné," přidává se zdejší lékař Karel Dlask.

Během návštěvy litoměřického hospicu to zazní několikrát hned od několika lidí: Samotná myšlenka hospicu je v přímém rozporu s eutanazií. Zatímco zdejší lidé se snaží pacientům zajistit důstojný zbytek života, což se jim i z řady reakcí pozůstalých na sociálních sítích daří velmi dobře, eutanazie život ukončuje.

Medicína je již podle nich tak daleko, že neexistuje případ, kdy by eutanazie byla přijatelná. Naopak by to vedlo k tomu, že kvůli eutanazii by se řada pacientů připravila o šťastné chvíle života, i přestože se nachází ve velmi těžké životní etapě.

"Zažila jsem tu možná desítky lidí, kteří když sem přišli, tak vypadali, že mají před sebou poslední hodinu. A něžnou a láskyplnou prací sestřiček, doktorů a celého týmu se tady dali dohromady takovým způsobem, že zde prožili třeba i měsíce. Ale ne měsíce na lůžku, ale měsíce, kdy sedávali v atriu nebo chodili na procházky po městě. A kdyby byla eutanazie, tak tihle lidé by možná tuhle šanci neměli," říká Dagmar Pelcová, která se stará především o pacienty v domácí péči.

Doktor Dlask zažil za své šestileté působení v hospicu jen tři případy, kdy se nepodařilo bolest utlumit ani léky a pacient požádal o to, aby konec svého života "zaspal", k čemuž se využívá analgosedace - pomocí léků se navodí hluboký spánek. Ve zbývajících případech lze ale podle něj nasadit takovou léčbu, která učiní zbývající chvíle snesitelnými.

Lékaři jsou vyděšení, jaké dávky opiátů v hospicu používají

Právě přístup k používání opiátů je alespoň podle vyjádření zdejších pracovníků jedním z rozdílů, který je mezi hospici a některými nemocnicemi. Ředitelka litoměřického hospicu Monika Marková upozorňuje na to, že v Česku jsou zakotvené opiátové mýty. "I někteří lékaři v nemocnicích jsou zděšení, jakou dávku opiátů naši pacienti mají. Tvrdí, že je to smrtelná dávka. My ale víme, že to tak není. Pacienti u nás normálně chodí a komunikují," vysvětluje Marková.

Její životní zkušenost je přitom až nezvykle podobná s tou, kterou má dlouholetá lékařka se zaměřením na anesteziologii a léčbu bolesti Věra Procházková, která nyní jako poslankyně připravuje zákon, který by umožnil provádění eutanazie. Poslankyně před časem Aktuálně.cz řekla, že způsob, jakým umírali někteří její příbuzní, se jí nelíbil. Legalizaci eutanazie chápe jako jakýsi dluh své matce, která možnost dobrovolně ukončit svůj život neměla.

I matka Markové umírala za velkých bolestí. Tato zkušenost ji však přivedla k práci v prvním českém hospicu v Červeném Kostelci. Hned první její pacientka byla zesnulé matce velmi podobná, navíc měla totožnou diagnózu. "Strašně dobře se tam všechno zvládlo včetně bolesti a smíření s dětmi. Její nejmladší kluk bral drogy, tak jí slíbil, že toho nechá, zatímco jeho starší sestra slíbila, že si ho vezme na starost a ubytuje ho u sebe. Věci, které mohly maminku tížit, jí spadly ze srdce. Její smrt byla hrozně hezky zvládnutá," vzpomíná Marková. O její budoucí kariéře tak bylo rozhodnuto, byť cesta do ředitelského křesla litoměřického hospicu byla dlouhá.

"Čím to bylo, že podobná zkušenost mě nasměřovala k paliativní péči, zatímco paní poslankyni k tomu, že musíme pacienty v závěru života zabíjet?" ptá se řečnicky Marková.

Hospic, místo i šťastných příběhů

Příběhů, které zažila u své první pacientky Marková, zná každý v hospicu několik. Situace, kdy se rodina v hospicu dokáže i po dlouhých letech usmířit či si navzájem odpustit, jsou ty chvíle, na které personál rád vzpomíná.

Jiní se zde zase s blížící smrtí smíří a až překvapivě se snaží, aby po nich po jejich skonu nezůstaly žádné resty. "Jeden pán mi například dával kazetu s nahraným chorálem, protože jsem z vesnice, kde měl Jan Žižka svůj hrad. A tento pán u nás zvučil slavnosti. Řekl mi, ať kazetu dám paní starostce a řeknu jí, že s ní moc rád pracoval, ale že ví, že se nedožije dalších slavností," vzpomíná zdravotní sestra Pelcová. Muž navíc ke kazetě přidal i telefonní číslo na nového zvukaře, který mu slíbil, že práci po něm převezme. "To máte slzy v očích a říkáte si, že to je fakt neskutečně silný člověk, který tohle dá," dodává Pelcová.

Zaměstnanci však přiznávají, že zdaleka ne všechny životní osudy mají konec s podobně pozitivním vyzněním. Ale hospicové prostředí k němu výrazně pomáhá. Reportéři Aktuálně.cz při své návštěvě narazili vlastně pouze na jeden jediný smutný moment. A to na vnučku, která se po odchodu od své babičky neubránila na chodbě slzám.

Nesrovnatelná atmosféra oproti nemocnici

Pozitivní atmosféra, která z prostředí sálá, byla při vědomí toho, jak často zde lidé umírají, překvapující. Nakonec i mnoho lidí, kteří zde mají své příbuzné, jsou po první návštěvě překvapení, že je to tu jiné, než očekávali. Na chodbě zní zpěv andulek, z koupelny, kde ošetřovatelky myjí jednoho z pacientů, se zase ozývají lidové písně.

Na pokojích se často objevují akvária s rybičkami, výzdoba chodeb rozhodně nepřipomíná nemocniční prostředí. Ani návštěvní hodiny zde nejsou. Příbuzní mohou k pacientům přijít kdykoliv včetně hluboké noci, koneckonců každý z nich má na svém jednolůžkovém pokoji jednu postel navíc. A to pro případ, kdyby chtěl někdo z rodinných příslušníků zůstat přes noc.

Nakonec ani neoblíbeného časného vstávání kvůli lékařským vizitám se zde pacienti nemusí obávat. Personál se jim zde podřizuje. Kdo je ranní ptáče, tak dostává snídani dříve, kdo si rád přispí, dostane ji třeba až v devět hodin.

Za pomoci dobrovolníků pacienti v hospicu jezdí na procházky, grilují v átriu, opékají buřty, malují hrnky nebo vyrábí dárky pro své blízké. "Konají se tu nejrůznější akce. Snažíme se, aby měli normální život až do konce. Myslím, že smích je tady častěji než pláč," říká ošetřovatelka Martina Rybářová. Koneckonců už i svatbu zde zažili.

I na slzy však dochází. Nejtěžší jsou podle personálu situace, kdy umírají mladí lidé či matky s malými dětmi. Pláč se však nesnaží zakrývat. Přiznávají, že někdy si pobrečí i s pozůstalými. "Aspoň nevidí jen tu profesionální masku, ale také to, že s nimi jejich bolest opravdu prožíváme," říká zdravotní sestra Opočenská.

Ačkoliv jsou zaměstnanci litoměřického hospicu striktně proti eutanazii, vzápětí dodávají, že mají pochopení pro ty, kteří by ji chtěli podstoupit. Podle nich ale za tato rozhodnutí nese část viny okolí, které takovému pacientovi nedokázalo podat pomocnou ruku. "Velká část volání po eutanazii není o bolestech, ale o důstojnosti, o strachu ze své bezmoci, o tom, že už najednou nejsme krásní a produktivní, jak nám to společnost diktuje. Ale to přece není důvod, abychom zabíjeli," říká zdravotní sestra Pelcová.

 

Právě se děje

před 38 minutami

Sokolovská uhelná jde do útlumu, stovky lidí přijdou o práci

Těžební firma Sokolovská uhelná a.s. (SUAS) začne s postupným útlumem a v příštích dvou letech by z ní měla odejít až tisícovka zaměstnanců. Důvodem je tlak na omezení těžby a zpracování uhlí a související ceny emisních povolenek. Nyní firma zaměstnává asi 3000 lidí, dalších téměř 700 pracuje v dceřiných firmách. Potvrdil to předseda dozorčí rady společnosti a hlavní majitel Sokolovské uhelné František Štěpánek. Kraj chce s úřadem práce zajistit rekvalifikace nebo kontaktní místo pro zaměstnance, kteří u SUAS skončí.

Zdroj: ČTK
Další zprávy