V analýze se věnujete mimo jiné červeným regionům, což je v Česku Praha. Ještě před středečním oznámením nových opatření jste tvrdili, že je potřeba sáhnout k razantnímu omezení kontaktů, uzavření většiny škol a omezení společenského i rodinného setkávání. Jak konkrétně by to mělo vypadat?
Jde o omezení počtu lidí na společných akcích zejména ve vnitřních prostorách a omezení otevírací doby restaurací. Co se týče rodinných setkání, tak tam je to samozřejmě ošemetnější, protože to nejde moc vynutit nebo zakázat. V první vlně tak postupovali lidi sami, protože se báli.
Další možností je zakázat svatby a pohřby. Jenže stejně nikomu nezakážete, aby si udělal velkou rodinnou oslavu. Pokud tedy nechceme zavést velký lockdown (úplné utlumení života jako na jaře, pozn. red), během kterého by policisté v ulicích hlídali, kdo kam chodí.
A nejde epidemii zastavit i jinými způsoby než dalšími restriktivními opatřeními?
Jsme v situaci, kdy se nestíhá trasovat. Epidemii můžete omezovat dvěma způsoby - buď omezíte přítok nakažených, což uděláte zavedením protiepidemických opatření, nebo urychlíte odtok z pomyslného bazénku, k čemuž slouží rychlé trasování. Optimální způsob je samozřejmě ten druhý, protože pak se nemusí dělat velká opatření.
Teď jsme ale v situaci, kdy trasování nefunguje a případů je tolik, že se zdá, že hygiena příliš nestíhá. Takže bohužel budeme muset alespoň částečně omezovat přítok nakažených. Až se omezí, tak doufejme, že se konečně bude pracovat na tom, aby příště jejich odtok byl už rychlý.
Nejhorší situace je podle ministerstva zdravotnictví v Praze. V analýze uvádíte, že je absurdní, že v Praze ještě do minulého víkendu probíhaly hromadné akce ve vnitřních prostorách, jako jsou hokejová utkání, kde bylo i 2500 diváků. Jak velké riziko takové akce jsou?
Vždycky je velký rozdíl, jestli je to vevnitř, nebo venku. Venku je to riziko samozřejmě menší. Pak je rozdíl, jestli lidé sedí na jednom místě a jsou obklopeni stále stejnými lidmi, anebo se mezi sebou prolínají.
Také záleží na tom, co dělají. Jestli mlčí jako v divadle či kině, nebo fandí. Při křičení totiž ze sebe nakažení dostávají mnohem více viru. Například pro hokejové utkání je plusem, že při něm lidé sedí na místě, pokud se tedy nemačkají u stánku. Minusem je však, že je to uvnitř a křičí se tam. Velké riziko tedy hokejová utkání jsou.
Ale ne tedy to největší.
Největší riziko jsou uzavřené prostory, kde jsou lidé natěsnaní a kde se navzájem mísí tak, že se každý může potkat s každým. Navíc pokud mají něco vypito, tak se projevují uvolněněji, například tolik nemlčí. Jednoznačně nejhorší jsou kluby v momentě, kdy je zábava takzvaně v plném proudu.
Otevírací doba restaurací a barů se už reguluje, ale není namístě zakázat diváky na sportovních akcích?
Něco se udělat musí, to je jasné. Ale upřímně řečeno, co všechno se musí udělat, aby to stačilo, je dost těžké odhadnout. Nemáme to spočítané, ale podle mě třeba takový fotbalový zápas, na kterém je výrazně omezená kapacita a kde jsou lidé disciplinovaní včetně dodržování rozestupů ve frontách, takové riziko není.
Co tedy omezit?
To, jaké se zvolí opatření, je politické rozhodnutí. Kdybych vycházel z grafu, který máme (viz obrázek níže) a který ukazuje, které kategorie společenských kontaktů jsou nejnebezpečnější, tak první, co se má regulovat, jsou restaurace a kluby. Nikoliv způsobem, aby se zavřely a zkrachovaly, ale aby se tam pokud možno dodržovaly rozestupy, hygiena a aby lidé mimo svůj stůl nosili roušky.
Z tohoto pohledu tedy dává smysl často vysmívané opatření, že na vnitřních akcích může být pouze tolik lidí, kolik je tam míst k sezení?
Rozhodně. Otázkou je, jak moc bude účinné. Je to jako se vším, určitě to má smysl. Otázka je, jestli to bude dost.
Co je druhé nejrizikovější prostředí po restauracích a barech?
Vnitřní volnočasové aktivity. Tím se myslí různé sporty, jako třeba bowling, zábava v nákupních centrech, ale také koncerty, kina a divadla. Neříkám, že by se měly zavřít nebo zakázat. Ale nějaká omezující opatření typu rozestupů by tu měla být na řadě jako první, protože jejich redukce přinese nejvýznamnější zpomalení.
Martin Šmíd
Martin Šmíd je matematikem na Ústavu teorie informace a automatizace Akademie věd České republiky, kde se věnuje modelům lidského rozhodování nebo řízení rizik. Pod záštitou Centra pro modelování biologických a společenských procesů spoluvytváří kvantitativní modely chování epidemie za použití dat. Součástí týmu jsou kromě něj také odborníci na medicínu, sociologové, ekonomové či IT specialisté.
Jak jsou na tom z tohoto pohledu školy?
Ty jsou rovněž nebezpečné, ale školy se do jisté míry samy trasují kvůli obavám, aby je někdo nezavřel. Velice se to tam hlídá. U nich není takový problém, že zase tak dobře nefunguje trasování, jako třeba v hospodách. Ve škole totiž vědí, kdo se s kým schází, v hospodě něco takového nefunguje.
V analýze také píšete, že byste zavření škol nedoporučovali.
Možná současná omezení ve školách stačit nebudou a možná se nakonec přece jenom bude muset alespoň částečně v červených regionech na distanční výuku přejít. Ale je potřeba to vzít komplexně, protože hrozí, že starší děti a středoškoláci se budou místo školy scházet jinde. To je ale spekulace, to už bych odbíhal od čísel.
Takže se může stát, že uzavření škol paradoxně situaci zhorší?
Bylo by potřeba zařídit, aby se děti místo školy nescházely například v provozovnách rychlého občerstvení a každý den to neopakovaly. Pokud by se zavřely školy a nenavázala by na to další opatření, tak by to podle mě mohlo být i kontraproduktivní.
Často diskutovaným tématem je nošení roušek ve školách. Jak velkou účinnost takové opatření má?
Ve srovnání dvou situací, kdy všichni na základních a středních školách nosí roušky i ve třídách, a stavem, kdy je tam nenosí nikdo, se pravděpodobnost - že na škole propukne nákaza - redukuje přibližně o 50 až 65 procent.
Pokud se budu stýkat s přáteli a chodit k nim domů, představuje to větší riziko, než když budu docházet na přednášky na vysokou školu nebo do hospody?
Pokud máte omezený okruh přátel, tak je to pro případ nákazy lepší, protože ty lidi znáte. Je to určitě lepší, než když jste s neznámými lidmi. Ale přesně odpovědět na vaši otázku lze těžko. Je to těžká otázka, která má mnoho dimenzí.
Závisí to třeba také na tom, co se bude kde dít. Pokud vysoká škola zařídí, že studenti budou sedět dva metry od sebe, že lidi budou dodržovat odstupy i na chodbách, tak to riziko není tak velké ve srovnání s tím, když udělám velkou rodinnou oslavu s celým příbuzenstvem a namačkáme se do jednoho bytu.
Velice důležité je také to, co se stane, když se tam nákaza objeví. Vysokoškoláci na velkých přednáškách se třeba všichni tolik neznají, to na rodinné oslavě zřejmě ano.
Takže není důležité jenom to, jak velké je kde riziko nákazy, ale také to, jak rychle a snadno jde vytrasovat případné rizikové kontakty?
To je vlastně celkem jasné, na to ani nepotřebujeme žádné velké modely. A samozřejmě bychom to měli brát v úvahu při přemýšlení, jaká opatření zavedeme.
Premiér Andrej Babiš tento týden uznal chybu, když řekl, že se v létě opatření rozvolnila až příliš. Dokážete říct, jak by epidemie u nás vypadala, kdybychom i během letních měsíců měli povinnost nosit roušky ve vnitřních prostorách?
To se těžko řekne. Konkrétní analýzu jsme na to nedělali. Pokud jsou ale naše odhady správné, tak kdyby se roušky nosily, tak by se jistě růst zpomalil. Myslím si ale, že by se současný stav jen oddálil. Problém je v tom, že v jeden okamžik přestaly hygieny zvládat nové případy trasovat. Takže nárůst by se oddálil, ale stejně by nastal, protože by se dosáhlo hranice kapacit hygieny. To ale nemám podložené čísly, ale nějak tak to bude.
