Během kampaně jste toho z kandidátů objel asi nejvíce, navštívil jste mnoho regionů, potkal se s řadou lidí. Přesto jste tvrdil, že Miloš Zeman nevyhraje. Myslel jste to vážně?
Naprosto vážně. Pro mě bylo dost obtížné přistoupit na myšlenku po tom, co vykonával úřad prvních pět let, že by mu lidé dali hlas znovu. Mnoho z nich mi říkalo, že opravdu váhají. Problém byl spíš v tom, že druhé kolo není vlastně ani tak druhé kolo. To je nová volba. První kolo je taková přípravka a pak jsou dva kandidáti a tam to začne.
Ačkoliv jsem veřejně podpořil profesora Jiřího Drahoše, dal jsem mu všechny své billboardy, výborně vybavené centrum na Vyšehradě a jezdil jsem s ním a všechno, tak čím víc plynul čas, tím spíš jsem viděl, že to asi nevyhraje.
Proč?
Možná že do druhého kola se dostanete s programem, že nad lží a nenávistí má zvítězit nic a nevím. Prezentace toho, že nebude dělat ostudu, jak často říkal, že to je jeho programem, nestačilo. To prostě nestačilo. On bohužel jezdil za přesvědčenými, místo aby jel tam, kde byla nějaká naděje, přesvědčit ty, kteří váhají.
A fatální chybou byly výkony v debatách. Zejména to, že nešel do debaty na televizi Nova. Tam byl pan moderátor Koranteng s panem prezidentem, žertovali, občas se ukázala prázdná židle, že nepřišel protikandidát. Na druhé kolo máte jenom čtrnáct dní. Když tohle nevyužíváte, tak nemůže stačit to, že nevadíte. Musíte nabídnout něco pozitivního, proč vás volit. Tohle byla fatální chyba. A určitě se to dalo vyhrát. Však ten výsledek nebyl jiný než dosti těsný. Jsem přesvědčený, že se to dalo vyhrát.
Kdyby do druhého kola postoupil někdo jiný, měl by větší šanci?
Nevím, to je velká spekulace. To, co jsem zažil, nebyl fatální zápas. To vlastně nebylo nic.
Myslíte, že tedy Drahoš vedl před druhým kolem kampaň špatně?
To nebyla žádná kampaň. Oslovoval ty, kteří byli přesvědčení. Místo aby šel na těžkou půdu na televizi Nova. A to se muselo projevit. Však bylo tolik věcí, co by mohl namítnout na to, jak pan prezident vykonává svůj úřad. A vážných, vážných věcí. Ale nic takového nezaznělo.
Chyběla mu tedy vize?
Naprosto. To bylo jeho "slavné" vystoupení v jednom pořadu, kde se ho ptali, jaký je jeho program. A on odpověděl, že mu lidé říkají, že vy jste naším programem, pane profesore. Mně to připadalo hrozně arogantní a nemožné nemít program. Je mi to líto. Strašně bych si přál, aby vyhrál, protože skutečná prohra pro mě nenastala v prvním kole, kde byl vyvolený lidmi jako protikandidát někdo jiný. Ale druhé kolo, to bylo pro mě hořké.
Profesoru Drahošovi vyčítáte, že se neúčastnil debaty na televizi Nova. Naopak před prvním kolem jich bylo spoustu, žádné se však neúčastnil prezident Zeman. Bylo to od něj chytré rozhodnutí, že vás nechal "vystřílet" mezi sebou? A když to zhodnotíte zpětně, šel byste do takového množství debat?
Debat, kterých jsem se zúčastnil, bylo osmadvacet. Prezident nebyl ani jedné z nich. Nevím, jestli to bylo chytré, nebo ne. Pro mě je to vždycky až druhořadé hledisko. To první je, jestli to bylo slušné a jestli to pomohlo naší demokracii.
A pomohlo?
Myslím, že ji to poškodilo, protože tenhle arogantní postoj bychom neměli přijímat ani mezi sebou, ani od člověka s takovou prestiží, kterou mu dává úřad jako prezidentovi republiky.
Takřka na poslední chvíli se do souboje o Hrad přihlásil Pavel Fischer. Neuškodilo vám to svým způsobem? Protože s ním stejně jako s Markem Hilšerem a Jiřím Drahošem jste byli v těch hlavních otázkách dost podobní.
Nepochybně ano, protože odčerpal ostatním kandidátům hlasy. Ale vůbec si nestěžuji. Mě jenom mrzí, že neudělal to, co já považuji za správné. To znamená zeptat se svých spoluobčanů, jestli vůbec chtějí, aby kandidoval. Jít a sbírat poctivě podpisy. Stát jako já stovky hodin na různých náměstích v nejrůznějším počasí po celé zemi, místo abych šel do Sněmovní ulice a požádal tam nějaké lidi, aby mi to podškrábli. To je podle mě taková neblahá okolnost, že někteří lidé se takto nominovali.
Pavel Fischer sice do kampaně naskočil pozdě, ale přesto získal nakonec více hlasů. Neuškodilo naopak vám to, že jste s kampaní začal příliš brzo?
Možná, to nevím. Já jsem zase potřeboval čas na to, abych mohl sesbírat podpisy. Ono to není vůbec tak snadné, jak se jeví. To opravdu stojíte u stánku, seberete osmdesát podpisů za čtyři hodiny. Lidé chodí okolo, někteří to nepodepíšou, někteří přijdou, dlouho s vámi povídají a nakonec to podepíšou, ale čas plyne. Kdybych nezačal brzy, tak bych měl problém je sebrat.
Peněz nikdy nelituji
Vy jste si celou tu kampaň platil sám. Není vám zpětně líto těch 40 milionů?
Peněz mi není nikdy líto. Peníze jsou jenom nástroj k něčemu. Pro mě to nikdy nebyl cíl, ale vždycky nástroj. Proto jsem spolu s kolegy prodal firmu, protože jsem chtěl žít plnější život. Nemohl bych jít na denní studium na vysoké škole, kdybych vedl takhle obrovský podnik ve třech zemích, který měl tisíce zaměstnanců.
Říkáte sice, že to je nástroj, ale přece jenom jde o 40 milionů. Neberete to aspoň jako promrhanou investici?
Vidím život jako hru. Ta obsahuje výhry a prohry. A proher je vždycky mnohem víc. Pro mě je jenom důležité, abych se se svým svědomím vyrovnal a mohl si říct, že jsem udělal všechno, co bylo v mých silách. A ano, můžu říct, udělal jsem všechno a stálo to i peníze. Ale jsou to jenom peníze.
Během kampaně jste objel velkou část republiky, slyšel jste spoustu příběhů a určitě jste nasbíral mnoho kontaktů. Využili jste to nějak nebo hodláte to nějak využít?
Přinejmenším umělecky. Zažil jsem některá města a městyse, která jsou podivně charakterizovaná. Je tam silnice, která se většinou jmenuje třída T. G. Masaryka, jak to u nás bývá zvykem. Na její jedné straně bydlí lidé, kteří jakoby vyhráli. Mají domy a před nimi auto. Není tam žádná hranice s drátěným plotem, ani psi tam nejsou. Ale ti bohatší k těm, co bydlí za ulicí - ti chudí, co prohráli -, nikdy nejdou. A opačně také ne.
To je zvláštní věc. Využil jsem to k tomu, abych napsal píseň, která se jmenuje Masarykova třída. Možná že na politiku takový talent nemám, ale možná je docela dobrá věc udělat to a upozornit na to. Viděl jsem několik takových měst, kde to bylo vysloveně vidět.
Takže když vám investovaných 40 milionů neposloužilo k tomu, abyste se dostal na Hrad, tak vám alespoň pomohlo poznat republiku a inspirovat se v umělecké činnosti.
A vůbec v lidské. V 66 letech jsem poprvé dojel do míst, která jsou součástí mé vlasti a já je vůbec neznal. Byl jsem 25krát v New Yorku a tehdy poprvé v Telči. A takových objevů byla spousta. Třeba v Horšovském Týnu to bylo tak nádherné. A bez kampaně bych se tam nedostal. A takových míst je spousta. To si člověk začne své země vážit.
Zejména přihlédneme-li k tomu, že mnoho z těch míst bylo po komunismu zdevastováno. Byla na odpis. Byly vydané demoliční výměry jako na kostel v Neratově. A najednou v Neratově kostel po 25 letech stojí plný slávy. Z toho čerpám dobrý pocit o tom, jací jsme. Přece jenom se toho hrozně moc odpracovalo. Od revoluce jsme toho tady tolik udělali. A to je hezké vidět. To je úplná rekonstrukce státu, která se tady stala. Prostřednictvím lidí, ne parlamentních politiků, ale místní politiky a místních lidí. A když to neobjedete, tak to nevstřebáte. Jsem vlastně pyšný na naše lidi. Dokázali jsme tady hodně.
Často se říká, že Praha je stát ve státě, že lidé tu jsou jiní. Můžete to se svou zkušeností z kampaně potvrdit?
To je opravdu těžké říct. Dnes je tu internet, televize a sdělovací prostředky. Všichni čteme a žijeme totéž. Tohle odbourává jistý izolacionismus. Ti lidé jsou jiní v tom, že se častokrát cítí neprávem odstrčeni z pozornosti velké státní politiky. Zejména v tom, že tam nevedou silnice. Všude, kam přijdete, nejsou tématem uprchlíci, ale dopravní obslužnost. Úplně všude. To je náš strašný vnitřní dluh. A z toho pak vyplývá, že když nemůžete pohodlně jet do vedlejšího města, tak se izolujete. Lidé to cítí docela úkorně a je to velké téma.
Nevím, proč lidé volí Zemana
A mají lidé na vesnici jinou mentalitu?
Je to podobné, ale rozdíly tam jsou. Byl jsem třeba v Broumově. Přišel za mnou mladý kluk a říkal, že dnes maturuje. Tak jsem se ho ptal, jestli maturitu udělá, jestli si věří. Říkal jasně, jsem dobrý. Ptal jsem se ho tedy, co dál? Co tady bude dělat? A on se divil a říkal: "Tady? Tady nic. Stejně jako všichni moji spolužáci, tady nezůstane nikdo z nás".
To musí být krušné. Máte sedmnáctiletého potomka, vaše rodina žije desetiletí v nějakém městě a najednou pokračování není, protože vaše děti tam nevidí perspektivu. Jejich děti odejdou do Prahy, do Brna, do Amsterdamu, ale nebudou v Broumově. Tímhle strašně hluboce trpí mnoho lidí. A slyšel jsem to v mnoha podobách. A týká se to zejména oblastí, kde lidé hlasují pro Miloše Zemana.
Čím to je?
Já nevím proč. Nevím, proč by to zrovna on měl zlepšit. Nevím, nepřišel jsem na to, proč mu dávají hlasy. Proč má převahu u lidí, kteří vidí, že se jejich místo nerozvíjí tak jako zbytek republiky, o Praze ani nemluvě. To je jedno z nejbohatších měst na světě, příležitostí tu je hromada zejména v době obrovské konjunktury. A taková obrovská konjunktura Broumov moc nezasáhla. Bohužel.
Senát není pro mě, jsem hráč
Někteří vaši soupeři - Marek Hilšer, Jiří Drahoš, Pavel Fischer - využili prezidentské kampaně a teď se angažují ve veřejném životě přes Senát. Vy jste z veřejného života trochu vymizel. Co nyní děláte?
Já jsem měl svou prezidentskou kampaň zaměřenou na to udělat z Pražského hradu něco jiného, než je dnes. To znamená výkladní skříň, která by sloužila jako model transparentnosti, průhlednosti, spolehlivosti a odtud by se to šířilo dál do veřejné sféry. A senátní křeslo pro mě není. Ani jiná politická funkce. Já jsem takový hráč, víte? Já nehraji při zdi. Je to buď, anebo.
A co tedy děláte nyní?
Věnuji se přípravě dalšího alba, které produkuje Bára Basiková, a je to pro málo známou zpěvačku, která se jmenuje Naďa Válová. Je to jeden z těch lidí, kteří jsou skvělí, ale někdy neměli štěstí, aby se o ně někdo postaral. Tak na to se moc těším, natáčet to budeme v únoru.
Další věc je, že se připravuji na studium. Chtěl bych jít studovat na vysokou školu, konkrétně na filosofickou fakultu, kde je ústav dějin umění. Tam se hlásí asi 300 lidí, berou jich jenom třicet. Ta šance je jedna ku deseti. A já si ji chci zvýšit svou dobrou přípravou, takže se hodně věnuji návštěvám galerií a studiu ohromné oblasti zejména českého umění.
Co vás motivuje jít ještě v tomto věku studovat?
Vždycky jsem chtěl dělat husarské kousky a dělat něco, co je na hranici mých možností nebo až za nimi. A tím si člověk rozšiřuje svou komfortní zónu. Pochopil jsem, že ačkoliv jsem navštívil galerie po celém světě a mám doma spoustu monografií, tak jsem to nikdy opravdu vážně nezačal studovat, abych viděl ty návaznosti. Navíc zrovna na tomto ústavu jsou báječní lidé. Jsou to autoři těch monografií, které mám doma. Pro mě by to bylo ohromné potěšení tam studovat.
