Prezident Zeman udělí státní vyznamenání Jitce Frantové Pelikánové, která spolupracovala se Státní bezpečností, je to podle vás správné rozhodnutí?
Je to věc pana prezidenta. Lidé, kteří dostávají vyznamenání, nepotřebují žádné lustrační osvědčení, nic podobného. Nicméně je tu vědomí toho, kdo všechno to vyznamenání dostal, jací jsou to významní lidé, lidé, kteří měli celoživotní integritu, nebo případně se velmi zasloužili nějakými vědeckými hodnostmi. A pokud ve stejné řadě s těmito lidmi jsou lidé, kteří nějakým závažnějším způsobem pochybili, je to samozřejmě věc, která nevrhá dobré světlo na to ocenění jako takové.
Myslím si, že je to naprosto v kompetenci pana prezidenta, ale pokud ti lidé dostávají vyznamenání a mluví se o tom, co v životě udělali pozitivního, tak má veřejnost právo znát celý jejich život, nejenom nějakou malou vybranou část, která se zrovna v tuto chvíli hodí.
Spolupráce probíhala v šedesátých letech, jaká byla atmosféra v české společnosti v té době?
Společnost se začínala otevírat, zmizel strach a tlak padesátých let. Lidé se přestávali bát a nebáli se udržovat kontakty v zahraničí, začaly se točit první dobré filmy a Státní bezpečnost pochopitelně velmi monitorovala jakékoliv nezávislé aktivity nebo jakoukoliv činnost, kterou by považovala za ohrožení nějakého monopolu komunistické strany.
Jakou roli v té době hráli tajní agenti Státní bezpečnosti?
V šedesátých letech, a to se týká i roku 1968, byli pro Státní bezpečnost agenti nesmírně důležití, dá se říct životně důležití. A to i přes to, že v roce 1968 došlo k výraznému poklesu počtu lidí, kteří byli ochotní spolupracovat se Státní bezpečností.
Co bylo úkolem těchto agentů?
Byli to spolupracovníci Státní bezpečnosti vyšší kategorie, byly jich tisíce. Agent ale v žádném případě nebyl člověk, který sám určoval, co bude dělat, to určoval jeho řídící důstojník. Jednoduše to tedy byli lidé, kteří dostávali konkrétní úkoly. Ty se vyhodnocovaly, a pokud Státní bezpečnost získala jakékoliv podezření, že agent úkoly neplní dostatečně dobře, tak provedla prověrku toho agenta. K té podle směrnic mělo docházet asi jednou za půl roku.
Jak taková prověrka vypadala?
Těch možností byla spousta. Například agent dostal nějaký úkol, aby zjistil, co se dělo na nějakém setkání, nějaké oslavě, na čemkoliv, a buď tam Státní bezpečnost poslala víc těch agentů, aby si ty informace mohla ověřit, nebo tam nasadila prostorový odposlech a potom porovnávala, jestli ten agent sdělil všechny důležité informace.
Pokud je nesdělil, tak s tím dále nějak pracovala, to znamená, že buď mu pohrozila, nebo ho převedla na sledovanou osobu. Používalo se i takzvané zpětné vytěžování, kdy agent podal třeba před několika měsíci zprávu, kterou měl důstojník zapsanou ve spise, a po nějaké době se zeptal na to samé a kontroloval, jestli ten člověk mu řekl pravdu, jestli odpoví to samé.
Jitka Frantová Pelikánová je herečka, bylo v umělecké sféře hodně agentů?
Nedá se říct, že by mezi umělci bylo více agentů než v jiných složkách společnosti, než například mezi věřícími nebo v ekonomické sféře. Bylo tam tolik agentů, kolik StB potřebovala, protože účelem nebylo získat každého ke spolupráci, účelem bylo vědět, co se v té které společenské skupině, vrstvě nebo v nějaké části společnosti děje. Obecně se dá říct, že se to Státní bezpečnosti dařilo monitorovat.
Stávalo se často, že se situace obrátila, že bývalý agent byl sám sledován, jako tomu bylo u Frantové Pelikánové po roce ´68?
Ano, to se stávalo poměrně běžně. Agent, který odmítal spolupracovat, ať už z jakýchkoliv důvodů, se stal sám objektem zájmu Státní bezpečnosti, dokonce se často stávalo, že lidé, kteří si mysleli, že budou s StB spolupracovat jen naoko, tak ve skutečnosti je bezpečnost vedla jako sledované osoby a na ně samotné nasazovala agenty, přestože oni si mysleli, že jsou stále ještě spolupracovníky.
Ivan Martin Jirous řečený Magor, vynikající český básník, jednou řekl, že se Státní bezpečností se nedají hrát šachy, protože má neznámé množství figur na neznámém počtu polí, a to je myslím velmi výstižné.
