Můžeme chytit covid-19 dvakrát? Otázka, na kterou svět stále hledá odpověď

Jakub Heller Jakub Heller
6. 10. 2020 5:30
Představa světa, který už není v područí nemoci covid-19, je spjatá s existencí tolikrát zmiňované kolektivní imunity. Jednoduše je třeba zajistit, aby se těla dostatečného počtu lidí dokázala viru sama ubránit - ať už díky vakcíně, nebo proto, že člověk už nemoc prodělal. Problém je, že zatím nikdo neví, jestli první či druhá možnost člověka skutečně vždy ochrání - a pokud ano, na jak dlouho.
Koronavirus
Koronavirus | Foto: Shutterstock

Velmi brzy po tom, co pandemie zachvátila svět, se začaly objevovat první informace o pacientech, kteří se úspěšně popasovali s nemocí covid-19, jen aby ji za několik týdnů dostali znovu. A těchto zpráv postupně přibývalo. Část z nich odborníci vyvrátili s tím, že problém byl v systému testování a takoví pacienti se jednoduše viru nikdy nezbavili. U části z nich ale taková odpověď nestačí.

Hongkongští vědci například nedávno zaznamenali případ mladého muže, který se poprvé nakazil v Hongkongu a o čtyři měsíce později ve Španělsku. To je jednak dost dlouhá doba a jednak se genový kmen viru za čtyři měsíce mírně změnil. Proto díky genovému sekvenování dokázali vědci potvrdit, že šlo skutečně o dva odlišné případy nákazy. I přes první skutečně vědecky doložené incidenty je však lidstvo stále daleko od toho, aby mělo ve věci jasno. 

"Řeknu to takhle, zatím nemáme dost důkazů na to, abychom s jakoukoliv mírou jistoty popsali, jak je pravděpodobné být infikován znovu. Nemáme uspokojivé odpovědi ani na to, jestli se to děje často, a jestli to tedy bude velký problém pro celý zdravotnický systém, nebo jde jen o jednotlivé případy, které se tu a tam přihodí. Jednoduše to nevíme," řekl Aktuálně.cz Srdan Matič, šéf české kanceláře Světové zdravotnické organizace (WHO).

Dodává ale, že centrála WHO právě teď analyzuje dostupné informace a brzy by měla nabídnout první zhodnocení. Proč je ale vůbec odpověď na otázku, zda se člověk může nakazit opakovaně, tak důležitá?

"Může se stát, že například dojdeme k poznání, že tělo zůstává vůči covidu-19 imunní jen několik měsíců, půl roku nebo třeba jen jednu sezonu. To by ovšem znamenalo, že se mýlili všichni, kdo si myslí, že může fungovat model takzvané kolektivní imunity. Tahle možnost by už nebyla na stole," dodává Matič.

Protilátky a T-buňky

Pro pochopení toho, jak se lidské tělo může teoreticky bránit proti covidu-19, je nutné si uvědomit, že lidský imunitní systém se skládá ze dvou částí. Ta první je vždy připravena a vyráží do boje okamžitě, jakmile se v těle vyskytne cizí vetřelec. To je takzvaná vrozená imunita. Její součástí jsou třeba některé bílé krvinky, které dokážou zničit napadené buňky. Dokáže také do těla vypustit látky působící záněty, které organismu pomáhají vyrovnat se s infekcí.

Jenže tahle imunita nijak necílí na koronavirus, nedokáže se nic naučit, a neposkytne nám tak větší ochranu, když se s virem setkáme podruhé. Na to potřebujeme získanou neboli adaptivní imunitu.

Ta má hned několik nástrojů, jak s virem bojovat. Mezi ty nejpodstatnější patří protilátky a takzvané T-buňky. Protilátky jsou často chápány jako ty důležitější, protože tyto malé molekuly dokážou virus rozpoznat, "obalit ho" a v nejlepším případě mu zabránit, aby tělo vůbec infikoval. Aktivace adaptivní imunity ale chvíli trvá. Zdá se, že tělo potřebuje kolem deseti dní, aby začalo vyrábět protilátky, které dokážou na koronavirus cílit.

Obecně je výhodou adaptivní imunity to, že pokud je imunitní reakce dostatečně silná, existuje šance, že si tělo virus zapamatuje a napříště už je připravené se mu lépe bránit. Řada nemocí v těle dokonce spustí tak silnou imunitní reakci, že v něm protilátky zůstanou už navždy.

To je případ třeba spalniček. Tuto nemoc stačí prodělat jen jednou nebo proti ní být jedinkrát očkován, a tělo už je proti opětovné infekci navždy ochráněno. Problém je ale v tom, že řada studií naznačuje, že v případě koronaviru úroveň protilátek v těle s časem rychle slábne, a navíc není u všech nakažených stejná.

"Onemocnění obecně vyvolává protilátkovou odpověď, nicméně u jedinců s mírným nebo asymptomatickým (bezpříznakovým) průběhem nemusí být hladina protilátek vysoká a dlouhodobá. Není proto zřejmé, nakolik bude prodělaná infekce poskytovat ochranu před další nákazou v delším časovém horizontu," říká Ladislav Dušek, šéf Ústavu zdravotnických informací a statistiky.

Po třech měsících žádné protilátky

Například jedna z čínských studií zkoumala 175 zotavujících se koronavirových pacientů a zjistila, že třicet procent z nich mělo v těle jen velmi nízkou úroveň protilátek. Britská studie zase ukázala, že i v těle většiny pacientů, u kterých se protilátky vytvořily, se jejich úroveň po třech měsících výrazně snížila. U některých dokonce natolik, že test žádné neodhalil.

To by mohlo mít vliv i na případné vakcíny, které se budou spoléhat na ochranu pomocí protilátek. Pokud tělo totiž nedokáže dlouhodobě udržet dostatek protilátek přirozeně vytvořených po nákaze, je možné, že to nedokáže ani po aplikaci vakcíny. To naznačuje, že koronavirus by se mohl chovat více jako chřipka, která lidi nakazí každý rok.

Všechno tohle je však stále součástí výzkumu a práce mnoha vědeckých týmů po celém světě. Už jen proto, že nový koronavirus tu není dost dlouhou dobu na to, aby vědci dokázali nabídnout definitivní odpovědi.

To se týká už i zmíněných T-buněk, jejichž přítomnost v těle je mnohem obtížnější zjistit než v případě protilátek, a nemáme tak o jejich reakci na koronavirus tolik zpráv. Přitom právě ony nabízejí další naději, že by lidé mohli nad virem zvítězit.

Proti viru mohou pomoci buňky zabijáci

Na rozdíl od protilátek T-buňky samy od sebe nebrání infekci těla. Jejich úkolem je naproti tomu najít už infikované buňky a zničit je. Proto se ostatně skupině, do které patří, přezdívá přirození zabijáci.

Nedávná švédská studie nicméně ukázala, že zatímco úroveň protilátek proti koronaviru po třech měsících slábne, T-buňky tou dobou v těle zůstávají. A co je podstatné, zdá se, že vznikají i v tělech pacientů, kteří prodělali nemoc bez příznaků nebo jen se slabými příznaky.

Podstatný rozdíl je ale v tom, že pokud bychom v obraně proti koronaviru mohli spoléhat jen na T-buňky, mohlo by to značit jen částečnou imunitu. Přirození zabijáci by sice dokázali zabránit tomu, aby člověk onemocněl nemocí covid-19 a vyvinuly se u něj vážné symptomy, ale stále by teoreticky mohl být přenašečem viru.

Zkoumání reakcí T-buněk na nákazu však není ještě ani tak daleko jako výzkum protilátek. Stále proto není jasné, jak dlouho tyto buňky schopné ničit nakažené buňky v těle zůstávají. Jistou indicií by snad mohli být pacienti, kteří se před sedmnácti lety nakazili nemocí SARS, tedy jiným druhem koronaviru, a kteří stále tyto buňky v těle mají. Zda se tělo v případě covidu-19 chová stejně, ale ukáže až další výzkum.

Některé laboratorní výsledky také naznačují, že imunitní systém lidí, kteří se už dříve setkali s jiným druhem koronaviru, může být vůči novému viru odolnější, právě díky už dříve vytvořeným T-buňkám.

Jedno je ale jisté. Přes snahu tisíců vědeckých týmů po celém světě není lidské poznání covidu-19 ani zdaleka dokonalé. Uspokojivou odpověď na otázku, zda si vůči novému koronaviru dokáže tělo samo nebo s pomocí vakcíny vytvořit dostatečnou a dlouhotrvající imunitu, tak stále nikdo nezná.

 

Právě se děje

Další zprávy