"Důležitý je faktor strachu," odpovídá Trnka na otázku, v čem podle něj ústavní péče budoucí dospělé nedokáže připravit na život mimo dětský domov. "Ti lidé se mnohem víc hledají. A taky jim chybí zkušenosti třeba z brigád. Jdou do pracovního procesu rovnou," vysvětluje šestatřicetiletý muž. Jako dobrovolník se věnuje projektům, které pomáhají dětem bez domova začlenit se do dospělého života ve společnosti.
Během dotazování, které proběhlo v první polovině letošního roku, měl Trnka na starosti rozhovory s těmi, kteří v dětství sdíleli stejný osud jako on. Z celkem 633 účastníků mezi 18 a 35 roky bylo 133 mladých lidí, kteří vyrostli v ústavní péči, zbytek byli jejich vrstevníci vyrůstající v rodinách. Průzkum vznikl v rámci projektu To dáš! Nadace Terezy Maxové a ve spolupráci se společností Coca Cola HBC.
Z výsledků zveřejněných minulý týden vyplývá, že rozdíl ve věku nástupu do práce je mezi oběma skupinami mladých lidí průměrně dva roky. Děti z ústavní péče začínají pracovat na plný úvazek v průměru už ve 20 letech, třikrát častěji dělají manuální práci bez kvalifikace.
Sám Trnka se vyučil v oboru malíř a lakýrník, natíráním se ale nikdy neživil. "Začal jsem pracovat jako asistent pedagoga," popisuje své první místo, na kterém se stal kolegou jedné ze svých bývalých vychovatelek.
Jsou to právě "tety" z dětských domovů, které hrají v motivaci mladých lidí největší roli. "Pomohly mi vyřizovat základní věci na úřadech a říkaly mi, ať si dodělám vzdělání," říká Trnka. Dnes pracuje v Praze, věnuje se péči o postižené děti.
Humanitní a společenské obory jsou přitom mezi dětmi z dětských oborů méně častou volbou - volí si je necelá třetina, oproti více než 40 procentům dětí, které vyrůstaly s rodiči. "Dřív se hledaly hlavně různé technické a manuální obory, to už se dneska zlepšilo," popisuje Trnka. Nejvíc dětí z ústavní péče si podle průzkumu vybralo školu v oblasti služeb - hotelovou školu nebo obor zaměřený na cestovní ruch.
"Dneska je to víc jako v běžné rodině. Když má dítě talent, tak se s ním v domovech víc pracuje, snaží se z něj víc dostat," říká. "Často za nimi dochází studenti, pomáhají a motivují ty aktivnější. Pro děti jsou to noví, rovnocenní kamarádi," dodává.
Průzkum ukázal, že jen pětina dětí bez rodičů se rozhoduje studovat vysokou školu, u jejich vrstevníků z druhé skupiny je to skoro dvojnásobek. Předčasně se školou končí zhruba stejná část lidí z obou skupin, ale zatímco u mladých s rodiči je to nejčastěji proto, že jim studium nedává smysl, pro druhou skupinu bývá překážkou nedostatek peněz a rozhodnutí začít pracovat.
Při hledání zaměstnání je pro mladé lidi z ústavní péče mnohem důležitější, aby sami ovlivňovali, co v práci dělají. "Je to logické, celý život nemohli rozhodovat sami za sebe," vysvětluje Trnka. "Vezměte si obyčejné jídlo. Doma vleze dítě do ledničky a dá si, na co má chuť. V dětských domovech je tahle možnost omezená. A když se koná nějaká událost, většinou nejde, aby si vybraly, že zůstanou doma," říká pedagog.
Vrstevníci z dětských domovů se také výrazně častěji dostávají do problémů s dluhy. Takřka pětina je zadlužená dlouhodobě. I to se ale podle Trnky zlepšuje. "Mnohem víc než dřív se mluví o finanční gramotnosti, i ve škole. Existuje taky spousta organizací, které dojíždějí do dětských domovů a snaží se peníze s dětmi nějakou zábavnou formou probrat." Zároveň ale podle něj míra nejistoty zůstává u mladých bez rodičů vždy větší. "Jakákoliv chyba, kterou udělají, nemusí jít napravit," dodává.
