Měli traumata, ale i chuť střílet. Před 40 lety hrozil vpád čs. armády do Polska

Tenkrát v Krkonoších. Jak před 40 lety chtělo Československo okupovat Polsko
Zimní manévry Varšavské smlouvy - zatím jen na mapách.
6. prosince 1980 zavládly ve střední Evropě silné mrazy, které místy přesahovaly -20 °C. Vojáci tak při přesunech bojové techniky k polským hranicím museli snášet velmi tvrdé podmínky.
Po vyhlášení bojového poplachu se vyráželo přímo z kasáren po vlastní ose.
Při oslavách 35. výročí osvobození Československa sovětskou armádou v létě 1980 demonstrovala ČSLA na pražské Letenské pláni svou sílu.
Foto: VHÚ
Jan Gazdík Miloslav Lubas, Paměť národa, Jan Gazdík
Aktualizováno 6. 12. 2020 13:51
Přes 17 tisíc československých vojáků čekalo před 40 lety (6. prosince 1980) u severních hranic s Polskem na rozkaz, aby do této spojenecké země vtrhli a potlačili vzrůstající všelidový odpor Poláků proti komunistické vládě. Paměť národa přináší ve spolupráci s Aktuálně.cz o této "Operaci Krkonoše" autentická svědectví vojáků, ale i překvapivou analýzu historika Prokopa Tomka.

Velení Československé lidové armády (ČSLA) vyhlásilo 6. prosince 1980 vybraným vojenským útvarům poplach. Z kasáren vyjeli vojáci pod krytím mimořádného cvičení. Ve skutečnosti šlo o přípravu na vpád do Polska. Spolu s bojovými jednotkami cestovala ostrá munice do tanků, děl, kulometů, samopalů a dalších zbraní, která se na vojenské manévry běžně s technikou nevyvážela.

K hranicím s Polskem byly před 40 lety vyslány narychlo útvary slánské 1. a táborské 9. divize posílené několika jednotkami z jiných bojových svazků. Vše se odehrávalo za velmi těžkých meteorologických podmínek - 6. prosince 1980 zavládly totiž velmi tuhé mrazy přesahující místy -20 °C. Jednotky se kromě toho soustřeďovaly ve zcela jiném směru než bylo zaneseno v jejich bojových plánech: nikoliv na západ, nýbrž na spojenecký polský sever.

Vystudovaný právník Pavel Čermák byl v roce 1980 zástupcem velitele roty v žateckém tankovém pluku. Kvůli poměrům v Polsku uvedli velitelé jeho útvar do bojové pohotovosti a zanedlouho se už tanky po vlastní ose valily k polské hranici. Pavel Čermák ještě v kasárnách stále dokola uvažoval, jak se zachová, pokud jeho tankový pluk Polsko napadne. 

Těžko popsatelné dilema

"Vždycky jsem si vymyslel nějaké město. Třeba Poznaň. Jedeme tam s tanky a já jako velitel sedím ve věži. Najednou zpoza rohu vyběhne třináctiletý kluk, v ruce Molotovův koktejl a bude ho chtít hodit na náš tank, aby bránil svou vlast," připomněl si Pavel Čermák nejkritičtější okamžiky své vojny. "Několik nocí jsem řešil, co udělám. Dospěl jsem k názoru, že ho zastřelím, a to z jednoho prostého důvodu. Pod sebou v tanku mám tři vojáky, kteří mně věří, a za sebou další tanky, jejichž posádky na mě spoléhají. Moje trauma se ale ještě prohloubilo."

Z invaze do Polska, jež by připomínala vpád spřátelených armád Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, nakonec sešlo. Přesun obrovského množství techniky a vojáků k polským hranicím s názvem "Operace Krkonoše" si ale oběti vyžádal. Podle svědectví pamětníků umírali mladí kluci při dopravních nehodách. Jeden spáchal sebevraždu a mnozí vojáci utrpěli zranění nebo je během mrazivých nocí postihly omrzliny spojené s amputacemi prstů na nohou či rukou. Přesuny se přesto podle historiků relativně zdařily. Nicméně tragédií byla například smrt čtyřčlenné posádky tanku, který se převrátil do řeky. 

"Dostal jsem rozkaz, abych velel třem obrněným transportérům průzkumné čety OT-65 s kulometem ve věži. Naším úkolem bylo obsadit náměstí v jednom polském městě, mělo v názvu slovo Góra," řekl Paměti národa před několika lety Vítězslav Velc, v roce 1980 desátník u chemické jednotky. "Důstojníci dostali připravené mapy a letecké snímky. Na náměstí se sbíhaly tři ulice, do kterých bychom rozmístili po jednom OT-65, samozřejmě s ostrou municí."

Poláci jsou bojovný národ, strašili důstojníci vojáky

Když se Vítězslav Velc zeptal, jestli bude muset do Poláků střílet, důstojník mu odsekl: "Desátníku, když na vás budou střílet, tak se na ně budete smát, nebo co?"

Mladík namítl: "Nevím, a proč by na nás měli střílet?" Od velitelů se dozvěděl, že Poláci jsou bojovný národ a schovávají doma brokovnice. "Dělejte si tam, co chcete, ale když vám přes obsazenou vesnici něco projede, budete mít průšvih vy," varoval ho důstojník.

Dvacetiletého kluka při představě, že by měl střílet do lidí, zamrazilo. Stejně uvažoval František Netušil, který tehdy sloužil v ČSLA jako voják základní služby. "U hranic s Polskem to vypadalo jako ve válce. Všude stála nebo jela spousta vojenské techniky. My jsme opravdu šli na Poláky. Bylo obrovské štěstí, že jsme hranice nepřekročili. Nedovedu si sám sebe představit, že bych tam střílel," přiznává.

Před operací Krkonoše vymývali vojákům mozky

Nutno dodat, že operace Krkonoše nevznikla v hlavách československé generality. Na pokraj války dohnali Československo neomezení kremelští vládci nad východním komunistickým blokem. Sovětské vedení děsila sílící popularita nezávislého odborového hnutí Solidarita v čele s Lechem Wałęsou, do kterého vstupovaly miliony Poláků (za rok existence Solidarity do ní vstoupilo 10 milionů Poláků oproti třem milionům polských komunistů).

Uznání nezávislého odborového hnutí na konci srpna 1980 doprovázelo uvolnění poměrů v Polsku nazývané Karneval Solidarity. Šlo o jakousi obdobu pražského jara, kdy vycházely knihy zakázaných autorů a divadla hrála představení bez schvalování cenzorů, Solidarita vydávala vlastní týdeník. To vše s nelibostí sledovali Sověti v čele s Leonidem Brežněvem. Solidarita pro ně představovala nebezpečný příklad pro ostatní socialistické země.

Pátého prosince 1980 se proto v Moskvě uskutečnila jednání o tom "jak v Polsku dál". Pro invazi se tehdy vyslovili představitelé Československa Gustáv Husák a Německé demokratické republiky Erich Honecker. S útokem na Polsko naopak nesouhlasili soudruzi z Maďarska a Rumunska.

Československo dalo najevo svou ochotu vojensky zasáhnout vysláním na "mimořádné cvičení Krkonoše" 17 309 vojáků, 541 tanků, 261 bojových vozidel pěchoty, 335 obrněných transportérů, 139 děl a dalších kusů dělostřelecké techniky a stovek nákladních a osobních automobilů. 

Přesun vojska k polským hranicím doprovázela kromě toho propaganda zaměřená proti demokratické opozici v Polsku. Vymývání mozků poznal Marek Franěk, vysokoškolák, který 'kroutil' vojnu u motostřelců v Prachaticích a zúčastnil se Operace Krkonoše. Na cestě k polským hranicím zůstala Fraňkova jednotka několik dní v kasárnách v Benešově. "Promítali nám polský film o intelektuálech, kteří nic nedělají, nevědí, co se sebou, a jenom někde popíjejí," uvedl. "Naše prosté vojáky to hrozně naštvalo. Nadávali: Poláci, oni nič nerobia, len tady jebú a chlastajú, lebo čo!‘" 

Po tancích zůstávala kolem silnic spoušť 

Nebývalé tažení čs. armády na sever zažil v prosinci 1980 i řidič tanku Jiří Krůžela. Kasárnami, kde si odbýval dvouletou vojnu, se začaly kolem dne sv. Mikuláše šířit zprávy o tom, že jednotky vyrazí na mimořádné divizní cvičení. Nicméně absolventi vojenských kateder vysokých škol, kteří měli větší přehled, říkali, že se může jet na Polsko. 

"Jeden den se důkladně kontrolovala technika a nakládala ostrá munice. Večer se vyrazilo na cestu. Vznikaly problémy, protože jsme nikdy předtím s tanky nejezdili po silnici," uvedl Jiří Krůžela. "Na tvrdém asfaltu se pásy chovají úplně jinak než v terénu. Cestou jsme přerazili dost sloupů a plotů. Jeli jsme celou noc. Nad ránem jsem asi třikrát zaspal. Velitel tanku mě musel budit, abych nesjel do příkopu." U polských hranic zůstal Jiří Krůžela několik dní.

O vývoji v Polsku, který tak znepokojoval Sovětský svaz, věděli lidé v Československu nejen z místních prokomunistických médií, ale také ze svobodných západních rozhlasových stanic Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. Strachovali se, že invaze Československé armády a dalších vojsk Varšavské smlouvy do Polska rozpoutá třetí světovou válku. Mohutný příliv vojenské techniky kolem svých domovů k hranicím sledovali proto zachmuřeně a znepokojeně.

Někteří vojáci se těšili, jak si zastřílejí

"Při přesunu vládlo hrozné počasí. Byly mrazy deset až patnáct stupňů pod nulou. Jel jsem na vétřiesce (nákladní automobil Praga V3S - pozn. red.) jen se zaplachtovanou korbou. Nemohli jsme se hýbat a všichni jsme tam hrozně promrzli," poznamenal František Netušil. "O tom, že jedeme na Poláky, mluvili i důstojníci, občas od nich něco problesklo. Měli také strach. Najednou jsme pro ně nebyli kreténi a debilové. Nezapomenu na slova svého velitele: 'Ještě budete rádi, že máte na hlavách ty ocelový blembáky. Teď se vám budou hodit. Teď je to naostro'."

V ČSLA nesloužili jako vojáci základní služby jen takoví jako František Netušil - tedy s odporem k zabíjení lidí. Poměry v armádě na začátku 80. let 20. století výstižně popsal Marek Franěk. "Překvapila mě taková vzájemná nenávist všech vůči všem," řekl Paměti národa. Armáda byla - alespoň podle něj - v totálním rozkladu. "Autorita nadřízených fungovala pouze na základě vyvolávání strachu a místo skutečné bojové přípravy se neustále jen uklízelo. Vojáci jako lidi velitele nezajímali. Existoval obrovský problém se šikanou, ale nikdo ho neřešil."

Podobné zkušenosti získal na vojně i Pavel Čermák. "Většina mých vojáků prošla před vojnou trestním stíháním," připomněl. "Kvůli nim vládl v kasárnách zákon kriminálu. Když vám slíbili, že vás v noci zlikvidují, mohli jste jim věřit."

Právě na konto podobných existencí František Netušil prohlásil: "Někteří vojáci se cestou do Polska těšili, že budou moci střílet."

Úvahy o rabování a šmelině

U polských hranic skončil v prosinci 1980 i František Kotyz. "Opravdu jsme nevěděli, co bude. Měli jsme vypracováno několik scénářů." Rovněž Kotyz si vzpomíná, že "někteří lidé se do Polska docela těšili". V té době nebyl navíc problém sehnat v Polsku zboží, které se v Československu běžně nevyskytovalo. "Jeden voják říkal: 'Až nebude co kouřit, drcneme tankem do trafiky a nabereme marlbora. A za kádéčka (konzervová dávka potravin se směsí masových konzerv - pozn. red.) si budeme kupovat Polky.'"

Konzerv s masem se totiž tehdy v Polsku zoufale nedostávalo. "Ale já, protože jsem měl v Polsku kamarády, tak jsem si říkal, co udělám, když tam skutečně pojedeme," prohlásil František Kotyz. "Asi ukradnu nějaké bojové vozidlo pěchoty a pojedu s ním na sever k moři. Tam skočím na nějakou loď a zmizím. Člověk měl tehdy takové hloupé představy. No, nevím, co by se v Polsku dělo."

Jak už bylo naznačeno, tragédie se odehrávaly už při pouhém přesunu těžké vojenské techniky na sever Čech. Paměť národa uchovává kromě jiného následující svědectví.

V třeskuté zimě přimrzl strážný k pancíři a amputovali mu ruku

Při průjezdu Slaným narazil jeden obrněný transportér do domu poté, co mu při sjezdu z kopce selhala hydraulika a nemohl brzdit ani pořádně zatáčet. Z roty Františka Netušila dorazily do Chrudimi jen dva obrněné transportéry ze šesti. K vojákům se také dostala zpráva o již zmíněném havarovaném tanku, v němž zahynula celá posádka.

František Kotyz odjel se svými vojáky z kasáren motostřeleckého pluku v Benešově do Jaroměře - Josefova 7. prosince. Když projížděli přes most v Bohdanči, tak pod ním zahlédli převrácený tank. František se ale především dozvěděl zprávu o sebevraždě jednoho vojáka z druhého praporu. Psychicky labilní mladík neunesl zátěž z mimořádně těžkých podmínek při přesunu k hranicím. František Kotyz se stal navíc očitým svědkem jiné mimořádné události: strážný z jejich roty usnul při noční službě a přimrzla mu ruka k pancíři obrněnce. Omrzliny byly tak vážné, že mu končetinu v nemocnici museli amputovat. 

Vítězslav Velc dorazil se svým útvarem do lesa, kde se vojáci utábořili. Chyběly jim stany a v noci byl strašný mráz. Technika velmi rychle promrzala, protože motory musely zůstat kvůli utajení vypnuté. Některé posádky obrněných vozidel se zpočátku ohřívaly tak, že letlampu namířily na pancíř a ohřívaly uvnitř vzduch. Ale druhý den důstojníci jejich "zlepšovák" zakázali, aby se někdo z nich neudusil. Vojáci spali venku.

"Několika klukům omrzly prsty na nohou, takže jim je museli lékaři amputovat," upozornil Vítězslav Velc. Důstojníci si naopak žili podle něj jak páni, přespávali ve skříňových Pragách V3S, v nichž se topilo v malých, ale výhřevných kamínkách.

Kamil Mihál vyjádřil ve vyprávění pro Paměť národa pocity mnoha vojáků nahnaných do česko-polského pohraničí: "Když jsme se blížili k polským hranicím, šířil se strach, že tam opravdu vlítneme. Nálada nebyla dobrá. Nejistota. Člověk nevěděl, co bude… Poláci by se s námi asi nemazlili."

Při návratu od polských hranic je lidé nadšeně zdravili

Historici uvádějí několik důvodů, proč plány na invazi do Polska padly. Sovětský svaz měl problémy s válkou započatou po okupaci Afghánistánu. Navíc se obával houževnatého odporu Poláků a odvetné reakce Spojených států amerických a jejich spojenců z NATO.

Ukončení Operace Krkonoše přineslo úlevu nejen vystresovaným vojákům a důstojníkům. Radovali se také civilisté z území, kudy kolony těžké vojenské techniky směřovaly k polské hranici. "Při cestě zpátky od polských hranic do kasáren nám lidé kolem silnic mávali jak Rusům v květnu pětačtyřicátého," svěřil se Jiří Krůžela.

Rozkaz k návratu do posádek vydal prezident Gustáv Husák vojenským útvarům 9. prosince 1980. Připomeňme, že právě on hlasoval na setkání pohlavárů socialistických zemí pro invazi do Polska. Dějiny se naštěstí ubíraly jiným než Husákovým směrem.

Nesrovnávejme Operaci Krkonoše s okupací Československa, říká historik

Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu přiznává, že se v souvislosti s Operací Krkonoše nabízí srovnání s okupací Československa z roku 1968. "Srovnávat to ale vůbec nelze. Je totiž víc než zjevné, že moskevské vedení v čele s Leonidem Brežněvem neuvažovalo, že by Sovětská armáda mohla se i svými spojenci vtrhnout do Polska podobně jako do Československa."

A připomíná, že Operace Krkonoše byla součástí rozsáhlejšího cvičení pod názvem Sojuz, které mělo podpořit polskou armádu. "V žádném případě se neuvažovalo o tom, že by československá armáda vjela do Polska v rozporu s jeho zájmy, proti vůli polského politického, státního a vojenského vedení. Nebylo zkrátka a dobře myslitelné, aby se bez jejich vědomí připravovala vojenská operace, která by měla pacifikovat celé Polsko. Nic podobného se nepřipravovalo."

Vstupte do Klubu Paměti národa, anebo ji podpořte

Ceny paměti národa - Příběhy lidí, kteří se nebáli
  • Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete zachování vzpomínek na minulost za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.
  • Paměť národa můžete podpořit i nákupem vánočních dárků v e-shopu Paměti národa ha https://eshop.pametnaroda.cz.
  • Tento článek vychází s podporou Polského institutu v Praze https://instytutpolski.pl/praha/.

Polsko bylo podle Tomka politicky ve zcela jiné situaci než Československo v roce 1968. Polské politické vedení nemělo například v úmyslu se odtrhnout od Varšavské smlouvy, respektive od Moskvy. Nerevoltovalo proti Kremlu či proti ostatním bratrským socialistickým zemím. Jeho představitelé neplánovali reformy ve stylu pražského jara. Akorát nezvládali vnitřní poměry v zemi. Dokonce i rozsah divizí, které se měly zúčastnit zmíněného spojeneckého cvičení Sojuz - čemuž se v Česku říká Operace Krkonoše - by nedostačoval k tomu, aby bylo možné Polsko vojensky zpacifikovat tak jako v roce 1968 Československo.

"Šlo tedy 'jen' o podpůrnou, ale i zastrašující vojenskou operaci. Nikoliv ale intervenci tak, jak ji známe my z roku 1968," opakuje Tomek.

Rozdíl je i v tom, že v Polsku byla kromě toho už dislokována Severní skupina sovětských vojsk (kolem 40 000 vojáků). Podle historika Tomka intervenci Kreml navíc vylučoval i proto, že Sovětský svaz potřeboval Polsko na své straně i kvůli svým skladům s jadernou municí, které měl rozmístěné na jeho území. Přes Polsko také vedly významné komunikační a dopravní kanály k další po zuby ozbrojené skupině sovětských vojsk v tehdejším východním Německu. Jinými slovy: Polsko bylo pro Kreml enormně významným vojenským i politickým spojencem, kterého bylo nutné mít na své straně.

Jak vnímalo Operaci Krkonoše NATO?

Není také příliš známo, že Severoatlantická aliance měla v moskevském spojeném velení Varšavské smlouvy významného top špiona - polského plukovníka Ryszarda Kuklińskeho, který Západu dodával strategické informace o tomto vojenském paktu. Tedy i o manévrech Sojuz, respektive Krkonoše. Kukliński mimochodem utekl nedlouho před vojenským pučem generála Wojciecha Jaruzelskeho na Západ. NATO tedy mělo informace o podstatě zmíněných manévrů. Avšak jistotu, jak připomíná historik Tomek, že nepřerostou v lokální konflikt a pak i v občanskou válku, neměl nikdo.

Nedá se tedy říct, že NATO bylo i díky informacím svého špičkového špiona Kuklińskeho v klidu. Ve vedení aliance vládlo nepochybně značné napětí. "Východ ani Západ si válku ve střední Evropě nepřál. Nikdo se nechtěl pouštět do válečného dobrodružství a rozbít tím rovnováhu sil," vysvětluje Tomek.

V Polsku mezitím stále více sílilo obrovské sociální hnutí, v jehož čele stála Solidarita, a polské vedení přestalo zvládat poměry v zemi efektivními reformami.

Stále více nespokojené Poláky sice "zkrotil" tamní komunistický režim, ale jen za cenu vyhlášení výjimečného stavu v prosinci 1981, kdy polská armáda obsadila zemi. "Jakmile ale musíte držet své občany vojenskou diktaturou pod krkem, tak je vždy jen otázkou času, kdy ten režim padne. Což se nakonec stalo," uzavírá Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu.

VIDEO: Někdejší vojáci vzpomínají na masivní přesuny čs. obrněnců k hranicím Polska. Cestou posílali dopisy blízkým, aby věděli, co s nimi je.

Operace Krkonoše | Video: Paměti národa
 

Právě se děje

Další zprávy