Československo v srpnu 1968 obsadila vojska Varšavské smlouvy - a potlačení pražského jara se účastnila i polská armáda.
Dva dny po nahrání vzkazu devětapadesátiletý účetní z Přemyšle (Przemyśl) odjel vlakem na dožínkovou slavnost do Varšavy. Osmého září 1968 se na Stadionu Desetiletí polil hořlavinou a zapálil. I přes nepopsatelné utrpení vytrvale provolával: "Ať žije svobodné Polsko! To je křik umírajícího svobodného člověka!" Obětoval se. Čtyři dny nato otec pěti dětí vydechl naposledy.
Ačkoliv bylo na stadionu sto tisíc lidí i nejvyšší funkcionáři státu, podařilo se režimu jakékoliv zprávy o Siwiecově činu utajit. Případně ho zdiskreditovat smyšlenkami, že byl psychicky labilním člověkem a alkoholikem, na němž vzplála rozlitá vodka, když si chtěl připálit cigaretu. Detaily, co se na stadionu skutečně stalo, neznala dlouhá léta ani jeho rodina.
O necelé dva měsíce později, 5. listopadu, se na hlavní třídě v Kyjevě polil benzínem a zapálil čtyřicetiletý politický vězeň Vasyl Makuch. Bylo to na protest proti okupaci a rusifikaci Ukrajiny sovětským režimem a proti sovětské agresi vůči Československu.
Čtyři měsíce po Siwiecovi se v Praze 19. ledna 1969 upálil student Jan Palach, následovaný 25. února Janem Zajícem. Den po Palachovi se 20. ledna 1969 na schodech Národního muzea v Budapešti zapálil šestnáctiletý maďarský učeň Sándor Bauer. "Chtěl bych žít, ale národ a proletáři teď potřebují mé na uhel ohořelé tělo," napsal v dopise na rozloučenou. I on protestoval proti okupaci ČSSR a přítomnosti sovětských vojsk v Maďarsku. V dopise adresovaném spolužákům se odkázal na čin Jana Palacha. Čtvrtého dubna 1969 pak jejich čin zopakoval v Jihlavě Evžen Plocek. I jeho čin se podařilo komunistickému režimu ututlat.
Vzpomínka na Žižkově
Výročí upálení Ryszarda Siwiece na protest proti okupaci tehdejšího Československa armádami Varšavské smlouvy si tento pátek dopoledne připomněli na pražském Žižkově. Akci pořádanou Ústavem pro studium totalitních režimů ve spolupráci s polskou paměťovou institucí Instytut pamięci narodowej a Polským institutem v Praze organizátoři zahájili položením věnců u památníku v ulici pojmenované po Siwiecovi. Setkání následně pokračovalo vernisáží výstavy Not only Siwiec v parku Radost, která na několika venkovních panelech přibližuje další protesty proti účasti polské armády při okupaci Československa.
"Příběh Ryszarda Siwiece je zajímavý tím, že vstupuje do dějin postupně. On se snažil, aby oslovil co nejvíce lidí, zapálil se na varšavském stadionu, kde bylo 100 000 lidí. Oni však ten čin, především jeho formu, nepochopili a někteří to považovali za tragédii. Státní bezpečnost se také snažila, aby svědci těch událostí nemluvili, kontrolovali jeho rodinu, takže to, co Siwiec chtěl, se vlastně nepovedlo," řekl historik Petr Blažek. "Na druhou stranu se našel sedmisekundový filmový záznam, který po roce 1990 vrátil Siwiece do dějin a se značným odstupem se stal symbolem odporu značné části polské společnosti šokované tím, že polské jednotky v roce 1968 útočí na Československo," dodal autor publikace věnované Siwiecovi s názvem Živá pochodeň na Stadionu desetiletí.
