Praha - Vznik samostatné Československé republiky doprovázely 28. října 1918 velké ideály a naděje. Co z nich ale dnes zbylo? A je vlastně co slavit? A existují konečně ještě dnes vůbec důvody, proč si vznik společného - a již zaniklého - státu Čechů a Slováků alespoň připomínat?
Na otázky k 95. výročí vzniku samostatné republiky odpovídá Aktuálně.cz spisovatel, scénárista, ale také pamětník "první Masarykovy republiky" Zdeněk Mahler.
Patří k největších znalců prezidenta Tomáše Masaryka a dnes večer bude také zároveň jedním z těch, jimž prezident Miloš Zeman ve Vladislavském sále Pražského hradu udělí státní vyznamenání.
Korupce na Žofíně
Aktuálně cz.: Máme tedy slavit, anebo jen zlehka připomínat vznik Československa? Přece jen už dvacet let neexistuje?
Zdeněk Mahler: Mnohé věci, které nám dnes otravují život a frustrují nás, vyplývají z toho, že na zkušenosti i výsledky práce našich předků kašleme a nectíme je... pokud si je vůbec uvědomujeme. První republiku jsem zažil v pohnutých letech světové hospodářské krize. Pamatuji se na situace, kdy se tisíce lidí ocitli na samém existenčním dně. Zažil jsem ovšem i mobilizaci v osmatřicátém, Mnichov, odstoupení pohraničí hitlerovskému Německu... Bydleli jsme tenkrát v činžáku a když byla rozhlasem vyhlášena mobilizace, celým barákem se nesl dupot chlapů jak spěchali ke svým vojenským útvarům. Lidé šli bránit svoji - a to bych podtrhl - těžce vydobytou republiku. Bez ohledu na to, jak těžké chvíle jim krize přinášela. A nevzdali to ani při nacistické okupaci - tisíce odešly bojovat za hranice a další tisíce pokračovaly v odporu doma v ilegalitě.
Takže každý, kdo mluví o tom, že Češi vždy jen klonili hlavy a podrobili se, neví o tomto národu zhola nic. Za nacistické okupace jsme patřili v Evropě k těm nejpopravovanějším a nebylo to jen tak pro nic a za nic. Proti vysoce profesionálními gestapu stála sice mnohdy naivita odbojářů, ale právě v letech druhé světové války se ukázalo, co je to tvrdá česká palice. Teorií o zlomené páteři argumentují hlavně ti, kteří by se její pevností neměli příliš honosit.
A. cz.: Odkud se tehdy vzal spontánní vztah lidí k Československu, odhodlání ho bránit?
Z. M.: Lidé tehdy dobře věděli, že krize přišla zvenku - vlastně stejně jako dnes. A Masaryk jim to jako hodnotový maják stále připomínal: o jakou krizi jde a že se stát i proto - zejména v těžkých chvílích - musí více starat o potřebné. Lidé navíc tolik nepodléhali bludům a lžím, že jsme v dějinách nikdy neobstáli, že nejsme schopni si vládnout sami, že naše kultura je druhořadá a z jiné odvozená... i po dvaceti letech si ještě pamatovali, co úsilí Čechy a Slováky stála svoboda. A proto si ji i tolik cenili.
Současná schopnost českého sebemrskačství, ten štír, jenž se uštkne sám - to nemá ve světě obdoby. Právě tohle je nejmarkantnější projev čecháčkovství, při němž se zbavujeme elementární a tolik důležité sebedůvěry. My se dokonce začínáme stydět za to, že žijeme v této zemi, kterou padesát generací před námi zvelebovalo.
A. cz.: Takže je přece jen co oslavovat?
Z. M.: Ale samozřejmě. Mluví se třeba o tom, že nám republika spadla do klína, že nám ji mocnosti věnovaly darem... anebo že šlo o pouhý slepenec. Dokonce i někteří velmi vzdělaní lidé dnes prohlašují, že nejšťastnějším obdobím českých dějin byla Bílá hora. A naopak tím nejtragičtějším právě 28. říjen 1918. Únava lidí z demokracie, přesněji z karikatury na demokracii, vede dnes mnohé lidi k nedemokratické volbě - k sympatiím k extrémistickým stranám, jakkoliv se ohánějí humanistickými respektive lidovými hesly. Jiné naopak k tomu, že volby ignorují. Politika je ale naším moderním osudem a uniknout jí nelze. Jde jen o to, abychom se jí nevystavovali napospas. Anebo - ještě hůře - se před ní neuchylovali do jakési vnitřní emigrace. I když je velmi těžké objevit v české politice koncepční, charismatickou a hlavně charakterní osobnost.
A. cz.: Takovými osobnostmi asi byli "otcové zakladatelé" Československa - Masaryk, Štefánik, Beneš, Švehla, Hodža či Kramář... Vzniklo by Československo, pokud by nebyli Tomáš Masaryk, Edvard Beneš či Rostislav Štefánik?
Z. M.: V té době se šťastnou shodou okolností vynořilo několik velmi siných osobností s těmi nejvyššími kvalitami. Ať již jde o vzdělání či charakter. Dnes stojíme svým způsobem na křižovatce, kdy se rozhoduje o dalším směřování republiky. Po sametovém převratu v roce 1989 se v Československu přešlo z dogmatu všelidového vlastnictví k jinému dogmatu vlastnictví soukromého, nedotknutelného, svatého... často bez ohledu na původ. Takže je někdy sobectví povýšeno na ideologii... A když se navíc svolávají sponzorské večeře na pražském Žofínu, tak přímo legalizujete korupci. Pročpak asi na té večeři byznysmeni plnili stranickou kasičku? I tohle byla příčina obrovského poklesu mravnosti v české politice. A tahle klika, která mnohdy vytvořila vpravdě mafiánskou strukturu kapitalismu, vyústila v obrovskou frustraci lidí z politiky. Víte co by to chtělo dnes?
Mladý Masaryk by se hodil
A. cz.: Co anebo koho?
Z. M.: Vlastně koho: mladého Tomáše Masaryka, který se celý život důsledně řídil zásadou: "nebát se a nekrást". Bohužel tady ale nikdo podobný není. Masaryk měl takovou mravní autoritu, že stačilo, aby při oficiálním setkání nepodal ruku ministru zemědělství Karlu Práškovi, který byl namočen do lihové aféry, a politicky ho tím vyřídil. Prášek vzápětí zabalil fidlátka a šel. Srovnejme to s dneškem. Třeba jen se zázračným zbohatnutím sociálnědemokratického premiéra Grosse. Prezident Masaryk nepodal kdysi korupčníkovi ruku a ten skončil. Prezident Klaus poskytl dnes podobnými lidem amnestií milost a zločinci jsou na tom lépe než poškození. Proto se lidé odvracejí zhnuseni od politiky i státu... anebo se ze vzteku či rozčarování přiklánějí k extremismu. Vláda, která vzešla z těchto voleb by se proto měla soustředit na trpělivou reformní práci a nikoliv na velké, nepromyšlené a tedy i unáhlené sliby a gesta, která nakonec stejně nesplní a tento národ jen ještě více popudí.
A. cz.: Nepřipomínal právě Masaryk, že není hrdinou ten, kdo činí velká gesta či připravuje revoluci, nýbrž ten, kdo denně poctivě pracuje?
Z. M.: Víte, ono nejde vždy o jen paragrafy, ale také o vědomí, že tohle se nedělá, tohle se nesluší... a právě podobné normy se u nás z vědomí lidí vytratily, takže si proto zařizují jen svůj soukromý svět a uzavírají se do něho. Ale k věci. Masaryk a jeho spolupracovníci se dlouhé roky připravovali na to, aby Češi a Slováci získali vytouženou národní svobodu. A vůbec nebylo jasné, jakou formu bude mít. Na vaši spekulativní otázku jak by to s námi dopadlo bez otců zakladatelů tedy odpovídám: ano nebýt jich, získání národní svobody by bylo mnohem, mnohem komplikovanější a možná bychom ji ani nenabyli.
Neví se, že jakmile vypukla první světová válka, tak se Masaryk radil s čelnými německými politiky, jak si vlastně představují vývoj, pokud Německo a Rakousko - Uhersko zvítězí. "Pak už se s vámi nebudeme patlat!" řekli mu. O lecčems vypovídalo i to, že Prušáci se hrnuli do války s nadšením, zatímco čeští vojáci si při nastupování do železničních vagonů zpívali: "Červený šátečku kolem se toč, jedeme do války, nevíme proč." Nazval bych to dějinným odcizením.
V osmdesátých letech devatenáctého století, kdy Masaryk vstupuje do politiky, byla už hluboce rozpracována koncepce pangermanismu. Její „mapy" přitom dokonale odpovídají pozdějším hranicím protektorátu Čechy a Morava. A jedna z nich dokonce zahrnuje plány na vystěhování toho "českého klínu" a jeho začlenění do „německého tělesa". Češi měli být vystěhováni do Bosny a Hercegoviny. Nacista Reinhard Heydrich nepřišel tudíž po příchodu do Prahy s ničím novým, když chtěl "český ksindl" vystěhovat na Sibiř.
Dnes už se zapomíná i na to, že Masaryka v emigraci finančně vydatně podporovali američtí krajané. Třicet tisíc těchto krajanů žijících v USA pak vstoupilo do US Army, aby v Evropě bojovali ve jménu své svobodné vlasti - Československa! Měřeno dnešními hodnotami, jde o něco neuvěřitelného, nevídaného a jen těžko pochopitelného.
A. cz.: Sehráli při vyjednávání s mocnostmi o vzniku Československa ruské, francouzské a italské legie složené z Čechů a Slováků opravdu tak důležitou roli?
Z. M.: Jen na Rusi jsme měli v různých lágrech 200 000 zajatců. Z nich pak do ruských legií vstoupilo 70 000 mužů. Tihle kluci už poznali válku v její nejdrsnější podobě. Věděli tedy, že pokud do toho půjdou znovu a budou-li zajati, tak je popraví za zradu (což se také dělo). Nevěděli ale - Masaryka, který tu akci vedl, nevyjímaje - jako to dopadne. On jim to také na rovinu řekl: "Hoši, já vám nemohu zaručit, že neprohrajeme. V tom případě my vůdcové se vrátit už nemůžeme. Ale vy vojáci se v každém případě vrátíte, protože na takové hromadné pronásledování by si Rakousko netrouflo. Pak ale v každém městě v každé vesnici bude člověk, který o rozbití Rakouska nejen mluvil, ale i pro to bojoval. A to je, co jsem si vždycky přál: abychom se stali národem, který se nebojí."
Víte - britská šlechta spřízněná s tou německou a rakouskou si Československo dlouho nepřála a stejně tak i Francie. Nikdo neměl zájem, aby se Rakousko - Uhersko rozpadlo. A dlouho si to myslel i americký prezident Wilson. Drobení střední Evropy chápal jako její balkanizaci. Masaryk dokonce pod tím tlakem - aby vyhověl - sepsal memorandům: Spojené státy zemí koruny Česko-Slovenských. Ale stále to ještě nic neznamenalo... i když by tehdy Američané rádi v Evropě viděli svou analogii.
Československé legie se nakonec staly významnou silou, o kterou se mohl Masaryk při vyjednávání s mocnostmi o národní svobodě Čechů a Slováků a později o vzniku společného státu opřít. Staly se silou, která se osvědčila v bojích a západní mocnosti ji musely respektovat. Masaryk si to dobře uvědomoval, když říkal: "Uvádí se o mně, že jsem pánem Sibiře, většího území, než je Evropa, a disponuji třemi armádami ve třech státech - a přesto stále figuruji jako soukromá osoba. Žádná velmoc přece nemůže jednat o využití legií, aniž by je uznala. Československo má armádu a nemá statut. Hodláte snad uchránit Rakousko, tento zlý sen s německou páteří?!" A mohu ještě něco o Masarykových schopnostech?
Havel už jen zíral
A. cz.: Samozřejmě.
Z. M.: Když Masaryk směřoval po transsibiřské magistrále z Ruska do Japonska a pak do Ameriky, musel v krátké době sehnat dvě stě šedesát vlaků a lokomotiv... a v Japonsku pak lodě, aby mohl sedmdesát tisíc československých legionářů dostat z Ruska domů. A cestou při tom, v tom neuvěřitelném stresu, píše knihu "Nová Evropa" - knihu o tom, jak se starý kontinent ubírá po válce k všeobecné demokratizaci. Jde o těžko představitelný výkon tohoto muže.
Pozdější vývoj mu dal dokonce na krátký čas za pravdu, ale přesto se - tento jindy brilantní analytik - mýlil. Jistě: rozpadly se čtyři monarchie a vznikl pás demokratických států od Skandinávie až po Řecko... avšak už za pár let bylo všechno jinak. Československo se ocitlo v dokonalém obklíčení diktatur: Německa, Polska, Rakouska, Maďarska... na jihu Evropy pak Itálie. To už ale Masarykovi bylo třiaosmdesát, píše vůbec první recenzi Hitlerova Mein Kampfu a trpí kvůli vývoji v Evropě těžkou nespavostí a depresí. Masaryk byl představitelem éry liberální demokracie a systém, který vznikal na lži, podvodu a vraždách šel zcela mimo jeho chápání.
Prezident Masaryk, stejně jako Karel Čapek, končí v třicátých letech a pak už jen zírá. A stejně tak Václav Havel: vrcholná forma ho zastihla ve fázi demontáže absurdního komunistického režimu. Svou roli splnil bezezbytku. Jenomže další fáze transformace ekonomiky i s jejími neoliberály mu už přerostla přes hlavu. Právní systém? Na to přece není čas. Takže Václav Havel, stejně jako před ním Masaryk, jen zírá na to, kudy se společnost - vlastně už bez něj - ubírá. Vzpomeňme občas na jeho apely, když se budeme pídit po kořenech dnešních problémů, ale i odcizení. Jakkoliv se teď určitě vystavuji posměchu a obvinění z pravdoláskařství.
A. cz.: Vzpomeňme i na prezident Edvarda Beneše, který je dnes - podle všeho po právu - často kritizován za rok 1938 a 1948. Konečnou podobu Československa, s přičleněným Žitným ostrovem - ale stvořil on. Možná by mu tedy mělo být Slovensko vděčno, že mu "maďarský" Žitný ostrov (horní Uhry) připadl.
Z. M.: Je to tak. Plány na vznik Československa Beneš připravoval až neuvěřitelně detailně a byrokraticky. Jeho zásluha je právě v tomhle nepopiratelná. Beneš, precizní úředník k neutahání, zahltil západní politiky, historickými argumenty, ale i výřečností, takže mu - unaveni Benešem - vše odkývali.
A. cz.: Masaryka, Beneše či Švehlu ale nakonec politika strávila a možná i zničila. Připravila o soukromí, intimní život. Zejména Masaryka.
Z. M.: Tak to je. Masaryk svobodu Čechoslovákům nastolil a sám o ni přišel. Kamkoliv jako prezident přijel, vítali ho jako císaře pána. Hrozně ho to štvalo... strašně si přál mít - zejména po smrti Charlotty - normální život, normální lásku. Odtud pramenila jeho až dojemná láska k plnokrevné Oldře Sedlmayerové... ovšem i od té ho Masarykova dcera Alice odstavila.
Jsou tu, ale ne v politice
A. cz.: Objeví se ještě někdy na české politické scéně - jak říkáte - silná, charismatická, charakterní a respektovaná osobnost?
Z. M.: Ale ony tu přece jsou. Jenomže ne, bohužel, v politice. Nechtějí do ní. Tuto zemi v její historii velmi poškodily - ať již kvůli nacistické či komunistické perzekuci - masivní odlivy těch nejlepších. V Česku nicméně vždy byly otevřené žíly a někdo tady - tak jako třeba Václav Havel - zůstával a táhl to. Ludvík Vaculík po jednom z takových odlivů řekl: "Dobří odešli, nejlepší zůstali." Lidé, kteří odešli a stále odcházejí republice samozřejmě velmi chybí. Češi ale přesto mají úžasnou regenerační schopnost. A je to patrné i z blogů na seriózních zpravodajských serverech. Osobnosti, kteří je píší, jsou dokonale v obraze, mají vize... jen nemají pravomoc a nehrnou se do politiky.
Za dvacet let se tu, bohužel, nevygenerovala nová politická garnitura, žádné koncepční mozky. Čímž se nechci dotknout několika vzácných a velmi ojedinělých výjimek. Staří pardálové - hokynáři si to prostě vždy ohlídali. A komunisté jen parazitují na chybách demokratických stran. Americký detektivkář Raymond Chandler výstižně napsal, že policejní práce a politika vyžaduje ty nejlepší lidi. Jak ale říkám - u nás to ale nikdo z těch nejlepších dělat nechce.
Přesto bych ale nepropadal beznaději. Vezměte si třeba onu televizní anketu o největšího Čecha. Ti, co se dostali mezi konečnou desítku, snad něco o prioritách tohoto národa přece jen vypovídají. Chápu to jako vysvědčení veřejného vědomí: Karel IV., Tomáš Masaryk, Jan Hus, Ámos Komenský, Božena Němcová, Václav Havel, Karel Čapek, Jan Werich...
A. cz.: ... no jo, ale také Jára Cimrman.
Z. M.: No dobře. V Británii se do té desítky dostal i král Artuš, který sice neexistoval, ale Britové ho berou navýsost vážně. V Česku to chápu jako důkaz, že lidé jsou schopni se smát sami sobě. Tragédie českých dějin spočívá i v tom, že úroveň lidu byla v některých obdobích vyšší než těch, kteří si osobovali, že mu budou vládnout. Fráze, že každý národ má vládu, jakou si zaslouží, už neplatí. Vždyť my jsme přece měli až do nedávna vládu, kterou jsme si nezasloužili - tvořili ji prapodivní přeběhlíci, odpadlíci anebo byla výsledkem ještě podivnějších fůzí. Tyhle lidi přece nikdo nevolil. Objasněme si to na církevních restitucích: část pánů poslanců se při hlasování rozhodla, že nebudou překážet. Anebo se tam objevil jiný, který už pár týdnů po hlasování nastupuje do kriminálu… a když se o restitucích hlasuje v pauze? Co to mělo být!?
Víte, moje generace se narodila blbě, ale nebyla to nuda. A vyšli jsme z toho popálení, ale i ona popálenost nám něco dala, poučila nás. Naivně jsem si myslel, že převratem v roce 1989 se nám otevírá šance… že tím, že jsme to dost odnesli a jsme od komunismu popálení, víme alespoň co nechceme a vlivem touhy po lepším životě to pojede. Myslel jsem, že jsme lepší.
A. cz.: I tak si ale myslím, že co bylo církvím ukradeno, má být vráceno.
Z. M.: A já vám odpovím příkladem ze sporu o Katedrálu, o které něco vím. Katedrála je duální: jde o církevní chrám, ale i - kvůli korunovačním klenotům či královským hrobům - symbol státnosti. Jenomže tato podvojnost, která je dána Katedrále do vínku, byla od počátku ignorována i tím, že Václav Havel tak trochu lehkomyslně prohlásil: "Je to kostel, tak ať si ho církev vezme."
A pak už to běželo a vyústilo v arcibiskupovu žalobu na prezidentskou kancelář. Přitom je v katastrálním zápisu z roku 1854 napsáno, že pozemky na nichž stojí katedrála patří metropolitnímu kostelu svatého Víta. Čili: patří to Katedrále, která se nachází uvnitř výsostného areálu státu - Pražského hradu. Jenomže tehdejší arcibiskup prohlásil, že Katedrála patří církvi a basta. Šlo o vědomou lež. Velmi často nezáleží na tom, čím se kdo zapřísahá a co proklamuje, nýbrž na charakteru člověka. Na jeho povaze a co ve svém jednání nadřazuje. A při sporu o Katedrálu padlo ve jménu Pána Boha až příliš mnoho lží. Táhlo se to sedmnáct let a ten nesmiřitelný spor se okamžitě vyřešil příchodem nového arcibiskupa Duky, který uznal, že role Katedrály vždy byla a bude podvojná. Ostatně ani evropských areálech, které jsou svrchovaným územím státu, nebývalo a není zvykem, že je na nich majetek ještě někoho dalšího. Což mimochodem odpovídá občanské ústavě republiky.
A. cz.: Rozčarování s dvacetiletého vývoje? Přece jen bych to neviděl tak tragicky...
Z. M.: Asi máte pravdu. Pokusím se to odlehčit autentickým zážitkem z Vídně. Když jsem před časem navštívil budovu Říšského sněmu, ukázali mně i tablo poslanců z roku 1907. Dívám se na Masaryka, Kramáře... Franze Josefa a všichni se dívají jedním směrem - na něj, na císaře. Fotograf je tak nastylizoval. Pouze jeden poslanec se dívá jinam. Podíval jsem se na číslo pod snímkem... a v legendě poslanců ke svému ohromení čtu: Josef Švejk z Kuřimi, Agrární strana.Tehdy jsem si vzpomněl na amerického archeologa Samuela Kramera, který našel v Sumeru deset tisíc hliněných vypalovaných tabulek z doby tři tisíce let před Biblí. A na té nejstarší rozluštil větu od níž začíná lidská kultura: "Kamkoliv pohlédnu, všude na světě jsou stejní pitomci."
A. cz.: Ovšem Švejk - tahle oslavovaná i proklínaná postava - žádným hlupákem nebyl.
Z. M.: To ani náhodou. Josef Švejk žije bez nejmenších iluzí a do všeho vidí mnohem pronikavěji. V Česku jsme v poslední době dost často svědkem, že i studovaný člověk, inteligent může být až neskutečným blbcem.
