Během akce pod názvem Vlasatci příslušníci Veřejné bezpečnosti v srpnu 1966 pochytali a násilně ostříhali desítky mladých dlouhovlasých mužů. Proti této represi se následně konala demonstrace, kterou Veřejná bezpečnost násilně rozehnala. Pochytala čtrnáct mladíků, kterým pak soud rozdal sedm nepodmíněných trestů od čtyř do šestnácti měsíců a další podmíněné tresty.
Tyto rozsudky zrušil soud až nyní, po stížnosti ministra spravedlnosti Pavla Blažka (ODS). "Zrušení rozsudku je důležité nejen pro máničky, ale i pro naši parlamentní demokracii. Nemůžeme pronásledování jakékoliv skupiny obyvatel na základě toho, jak vypadá nebo jaký způsob života chce žít, považovat za normální," říká v rozhovoru ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Ladislav Kudrna.
Proč komunistické straně vadily dlouhé vlasy? Čeho to byl symbol?
Byl to způsob, jak se odlišit. Ještě v padesátých letech svazácká mládež chodila ve stejném oblečení, zpívaly se budovatelské písně a najednou vyrostla úplně jiná generace. Dlouhé vlasy byly jednak něco, čím mladí lidé dávali najevo svou odlišnost, ale zároveň to byl protest proti režimu.
Komunisté byli v jednom "mistři". Uměli si udělat nepřítele z kohokoliv a z čehokoliv. Všechno, co neměli pod kontrolou, považovali za nepřátelský projev vůči svému zřízení. Dlouhé vlasy byly všudypřítomné a komunisty to neuvěřitelně iritovalo, ale nejen ty. Také tehdejší většinová společnost byla proti vlasatcům velice ostře naladěná. V 70. a 80. letech se to trochu změnilo, ale v 60. letech se lidé vůči máničkám velmi negativně vymezovali.
Proč je lidé neměli rádi?
Domnívám se, že právě kvůli tomu, že byli úplně jiní. Když se moje dospívající dcery dívají na film z doby komunismu, jsou vždycky překvapené tím, jak lidé vypadali. Stejné oblečení i účesy. A do takové komunistické šedi přišli mladí kluci s vlasy po ramena, kteří se snažili oblékat podle západní módy a poslouchali jinou hudbu. Iritovali je zkrátka svou jinakostí.
Společnost není připravená na žádnou změnu, která přijde nečekaně. Rozhodně to ale nebylo tak, jak se občas někde objevuje, že byli špinaví a zavšivení. To je úplný nesmysl. Dbali o vlasy ještě víc než holky, protože samozřejmě nechtěli, aby jim někdo nadával do špinavců.
Patřili mezi takzvané máničky výhradně kluci?
U holek nebyly a nejsou dlouhé vlasy nic neobvyklého, ale ty, které se s máničkami kamarádily, Veřejná bezpečnost hanlivě označovala jako takzvané vlasatice. Když byli kluci násilně stříháni, tak se tomu často nevyhnuly ani jejich kamarádky, které navíc musely absolvovat hodně ponižující gynekologické prohlídky.
Účastníci zmiňované demonstrace, kterou režim okamžitě označil za protistátní a antisocialistickou, dostali vysoké tresty, přestože byli sotva starší osmnácti let. Některé z nich dokonce poslali do lágrů. Proč je režim trestal takhle přísně?
Byl to ukázkový příklad pro každého, kdo by chtěl dělat něco podobného. Režim tím říkal: "Podívejte se, co se stane, když se postavíte proti našemu řízení. My si to líbit nenecháme." Mělo to sloužit jako výstraha pro každého, kdo si dovolí odporovat.
Podle autorů studie Vraťte nám vlasy Filipa Pospíšila a Petra Blažka lze kampaň proti vlasatcům interpretovat mimo jiné jako snahu komunistické strany upozorňovat na hodnoty konzervativní společnosti a tím si zajistit podporu starší generace.
Nemyslím si, že šlo vyloženě o starší generaci. Když komunisti spustili akci Vlasatci a poprvé ostříhali máničky, co se scházely v okolí Národního muzea, zjistili, že to ve společnosti nevyvolalo žádný odpor, naopak. Později přistoupili k celoplošnému stříhání a až na malé výjimky se to setkalo s pozitivní odezvou. Takže to bez pochyby komunistům nějaké body u veřejnosti zajistilo. Je ale zajímavé, že když se o něco podobného pokusili o pár let později, za normalizace, a spustili kampaň "Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás", tak už to tak nefungovalo.
Veřejná bezpečnost měla dokonce vypracovanou mapu výskytu mániček. K čemu taková mapa sloužila? Kde jich bylo nejvíc?
Ano, je to skutečně bizarní. Nejvíc jich bylo v hlavním městě a další velká skupina žila v severních Čechách. Náčelník Krajské správy Sboru národní bezpečnosti v Ústí nad Labem v říjnu 1966 ohlásil do Prahy, že jeho kraj je od vlasatců vyčištěný. Jak se ale zanedlouho ukázalo, bylo to Pyrrhovo vítězství. O deset let později žil na severu dvojnásobný počet mániček, téměř jeden tisíc.
Ve chvíli, kdy toho všeho měli dost a chtěli před režimem utéct, byl únik do menších měst řešením?
I v době normalizace si mladí lidé naivně mysleli, že když odjedou z Prahy někam na vesnici, tak režimu zmizí z očí. To se ukázalo jako kontraproduktivní. V Praze žilo několik desítek signatářů Charty 77, a pokud se některý z nich odstěhoval na malou vesničku, třeba na severní Moravu, stal se jediným signatářem široko daleko. Takže jej měli pěkně pod kontrolou. S máničkami to fungovalo podobně.
Jakou prioritu komunistický režim potírání mániček přikládal?
Bezpochyby velkou. Celou akci spustili na základě rozhodnutí ústředního výboru strany a osobně se v ní angažoval tehdejší prezident republiky Antonín Novotný. Byli to mladí lidé, ne zrovna milováni společností, takže si komunisté mohli dovolit zacházet s nimi bez rukaviček. Velice pečlivě sledovali, jak se mládež chová, co ji zajímá a podobně. Není náhoda, že se moderní hudbou, konkrétně big beatem, strana poprvé zabývala v září 1964.
Soudruzi se sešli a jednali o tom, co bude s mládeží, která poslouchá ty strašné Beatlesáky,The Rolling Stones a nosí dlouhé vlasy. Je zajímavé, že v té době postupovali pragmatičtěji než za normalizace o deset let později. V roce 1964 dospěli k tomu, že big beat je sice hrozná věc, která kazí mládež, ale nepochybovali, že se jedná jen o módní záležitost, která za chvilku pomine. Řekli si, že to nebudou úplně zakazovat, protože zakázané ovoce chutná nejlépe, ale jen regulovat. Noviny, televize a školy dostaly pokyn, že nesmí propagovat západní hudbu.
Potlačení protestu byla jedna z akcí vůči máničkám. Jaké jiné praktiky vůči nim používali?
Málokdo si dnes uvědomuje, co to znamenalo být takzvaný vlasatec. Byli to občané doslova druhé kategorie. Nejběžnější byly každodenní perlustrace, kterých mohlo být za den až patnáct. Pokaždé museli ukázat občanský průkaz a podrobit se kontrole totožnosti.
Z roku 1966 máme dokumenty, ve kterých se píše, že ti, co budou mít dlouhé vlasy a nenechají se ostříhat, nebudou připuštěni k maturitě nebo k závěrečným učňovským zkouškám a ani si nebudou moct udělat řidičský průkaz. Vlasatci měli zakázaný vstup do kina, na plovárny, do hotelu, do restaurací a byli pronásledováni, což se naposledy dělo českým obyvatelům židovského vyznání během druhé světové války. Je šokující, že se něco takového po dvaceti letech opakovalo.
Vlasatce mohli zadržet na čtyřiadvacet hodin bez udání důvodu. Když se někomu nelíbili, vyhodili je z tramvaje. Kdykoliv je mohla hlídka beztrestně fyzicky napadnout. V praxi takzvané velké stříhání probíhalo tak, že šli po ulici s kamarády, najednou zastavilo auto hlídky Veřejné bezpečnosti, vyskočili příslušníci, naložili je do auta a odvezli na nejbližší úřadovnu. Tam je násilím ostříhali, a ještě museli zaplatit 50 korun. Bylo to velice ponižující a nelidské chování. Na úřadovnách i na ulicích se odehrávaly scény plné krve. Například v Teplicích odchytnul mladého muže na ulici dav lidí a násilím ho ostříhal.
Zmínil jste se, že se k vlasatcům komunisté chovali podobně jako nacisté k židům během druhé světové války. Myslíte, že se to dá srovnávat?
Srovnávat to nechci, protože víme, že pronásledování židovských obyvatel skončilo holokaustem, což je do dnešních dnů naprosto nepředstavitelná hrůza. Přijde mi ale neuvěřitelné, že dvacet let po skončení války mohla být jakákoliv skupina obyvatelstva takhle brutálně pronásledována a vyřazována z veřejného života jenom kvůli tomu, jak vypadala. To je úplně zvrhlé.
Vedl jsem dlouhé rozhovory s Martinem Maryškou a Viktorem Korejsem, což byly velké postavy pražské dlouhovlasé komunity. Říkali, že zmíněná demonstrace byla zoufalá reakce lidí, kteří už neměli co ztratit. Pronásledovaní a ponižovaní mladí lidé vyšli do ulic a provolávali hesla "Vraťte nám vlasy", "Komunisti jsou volové" a "Chceme svobodu", což chtělo velkou dávku odvahy. Byl rok 1966, dva roky před Pražským jarem a oproti undergroundu, který přišel o deset let později, se jich neměl kdo zastat.
