Otoč to, do Mnichova! Smrt v letadle, kterou komunisté zneužili v boji s "máničkami"

Otoč to, do Mnichova! Smrt v letadle, kterou komunisté zneužili v boji s "máničkami"
Únos dopravního letadla na lince z Mariánských Lázní přes Prahu a Bratislavu do Německa, při kterém zemřel kapitán stroje, patří k nejznámějším událostem svého druhu. Na snímku Lubomír Adamica.
Sedadlo pilota.
Zleva: Olga Setnická a její syn David, Jaromír Kerbl, Milan Trčka, Jiří Vochomůrka, Jaromír Dvořák, Jiří Beran, Alena Černá, František Hanzlík, Alena Heinzová.
...
Foto: ČTK
Pavel Švec Dan Poláček Pavel Švec, Dan Poláček
11. 6. 2022 11:27
Před půlstoletím se nad Československem odehrálo nevídané drama, které se stalo předlohou pro ikonický díl Mimikry normalizačního seriálu, který vznikal k 30. výročí vzniku SNB. Skupina mladých lidí unesla letadlo, aby se dostala přes uzavřené hranice na Západ. Zabila přitom pilota. Státní bezpečnost rozjela vyšetřovací akci s krycím názvem Hašiš. Falšovala dopisy, aby mezi mládeží vyvolala sváry.

Rok 1976. Komunistický režim v Československu si došlápl na undergroundovou scénu, proces se členy hudební skupiny Plastic People of the Universe a dalšími muzikanty měl být exemplární. Za mladé hudebníky se však postavilo několik osobností doma i v zahraničí a stal se pravý opak, proti komunistům se zformovala opozice, což záhy vyústilo v Chartu 77.

Dva roky nato se režim pokusil vrátit úder. Začal se natáčet 29. díl normalizačního seriálu 30 případů majora Zemana, na němž spolupracovalo i ministerstvo vnitra, o fiktivní kapele Mimikry, jejímž předobrazem byli právě Plastici. Tvůrci seriálu undergroundové muzikanty vykreslili jako recidivisty, nemakačenka, narkomany, zbabělce a nakonec i teroristy, kteří zákeřně zavraždili pilota a unesli letadlo do západního Německa. Tento díl se záhy nato stal v Československu pro několik generací legendárním. I kvůli hitu kapely Bič boží. Filmový únos letadla měl přitom také svůj předobraz ve skutečných událostech, které se udály ještě o něco dříve, 8. června roku 1972.

Na začátku tohoto případu byla velká skupina kamarádů a známých, kteří se scházeli v pražských klubech v Radotíně či na strahovských studentských kolejích, v hospodě U Fleků, U Glaubiců nebo U Sudu. Na konci pak deset mladých lidí, kteří uprchli ze socialistického Československa na Západ. Jejich cesta za svobodou však skončila dvěma zmařenými lidskými životy. A vězením.

Tři z oné skupiny se znali i z trempských výletů. Devatenáctiletý Jaromír Kerbl alias Renda, muzikant a figurant v národním podniku Geodézie a kartografie, ženatý s Holanďankou Helenou, rozenou Beckhoutovou. Jedenadvacetiletý Jiří Beran, pomocný sanitář v nemocnici v Krči. A stejně starý údržbář OPBH v Praze 1 a muzikant bigbeatové skupiny Jiří Vochomůrka zvaný Houba, čerstvý otec syna Davida, který se narodil další člence party, osmnáctileté zaměstnankyni výpočetní stanice michelské plynárny Olze Setnické.

Mladá svobodná matka se přátelila s jedenadvacetiletou Alenou Černou, která pracovala v cukrárně Astra na Václavském náměstí a jejíž otec byl příslušníkem Veřejné bezpečnosti. Jak se zanedlouho ukáže, je to klíčový detail.

Dalším byl devatenáctiletý student Střední všeobecně vzdělávací školy v Přípotoční ulici Jaromír Dvořák a studentka střední ekonomické školy v Dušní ulici v jeho věku Alena Heinzová. V partě byl i o půldruhého roku starší Milan Trčka a jedenadvacetiletý František Hanzlík, kteří byli v té době rovněž figuranty zeměměřičů v podniku geodézie. Stejně jako muzikanti kapely Mimikry ve vzpomínaném propagandistickém seriálu a stejně jako ústřední postava tohoto příběhu, nejstarší člen skupiny, dvaadvacetiletý Lubomír Adamica. Rodák ze slovenského Trenčína s přezdívkou Ada, psychicky nevyrovnaná, rozporuplná osobnost.

"Všechny uvedené osoby se aktivně stýkaly se závadovou mládeží z okruhu takzvaných hippies. Beran, Vochomůrka, Hanzlík a Dvořák vedli diskotéky v mládežnických klubech," poznamenala si před padesáti lety Státní bezpečnost.

Zkušenosti z kapitalistického Západu

Mladíky spojovala nejen záliba v hudbě, případně kouření marihuany a hašiše, ale i ne úplně obvyklá záležitost. Tři z této desetičlenné skupiny na sklonku 60. let emigrovali na Západ… A pak se o něco později do normalizačního Československa zase vrátili. Milan Trčka, v partě přezdívaný Miláček, utekl přes Rakousko do Spojených států, v září 1970 opět přicestoval domu.

Jiří Beran, alias George, podobnou anabázi absolvoval dokonce dvakrát. "V červenci roku 1967 emigroval do Rakouska ve stropních prostorech železničního osobního vozu rychlíku Praha - Vídeň," popsala tehdy tajná policie, dokumenty jsou dnes uloženy v Archivu bezpečnostních složek. Zanedlouho, v říjnu 1967, byl zpět v Československu, podle záznamů si pro něj přijela matka. Nicméně o dva roky později se situace opakovala. Tentokrát vycestoval letecky do NDR, dále do Západního Berlína, potažmo Mnichova. V červenci 1970 se ovšem do ČSSR vrátil podruhé.

Mladíkům tehdy nebylo ani dvacet. Chtěli cestovat, poznat i jiné země než jen Československo, v lepším případě další socialistické státy východního bloku, které však byly od svobodného světa rovněž odděleny opevněnými hranicemi. Při návratu do vlasti, kde je čekal soud a zpravidla několikaměsíční vězení, argumentovali tím, že se vždy chtěli po nějakém čase vrátit domů. Stýskalo se jim.

Nejinak to měl i vzpomínaný Lubomír Adamica. "Dne 19. února 1969 jsem vycestoval s výpravou Čedoku autokarem přes NDR do Berlína a dále přes Schwerin do Hamburku. Už když jsem se vydal na tuto cestu, počítal jsem s tím, že se domů nevrátím. Vedla mě k tomu touha po cestování. Rodičům jsem o tom nic neřekl," popsal později při policejním výslechu.

Po pěti měsících odletěl spolu s dalšími československými uprchlíky do USA. "Z letiště v New Yorku jsme byli dopraveni do hotelu San George, kde jsme byli 14 dní. Hotel byl zdarma, dostávali jsme peníze na stravu. Poté jsem jel do Kalifornie, stopem. Zpočátku jsem přespával v parcích. Asi po čtyřech dnech jsem dostal práci i ubytování v hotelu Grand. Zde jsem působil tři čtvrtě roku," vypověděl Adamica, který pak zamířil na čtyři měsíce na Havaj. Na souostroví v Tichém oceánu již nepracoval, přespával na plážích.

"K návratu do ČSSR jsem se rozhodl už v době, kdy jsem se dostal do USA. Kromě toho mě stále žádala moje matka, abych se navrátil domu," řekl policii, když se koncem května 1971 objevil na pražském letišti. Za trestný čin opuštění republiky byl v září odsouzen k osmiměsíčnímu vězení. Nicméně podle dokumentů založených v archivu se dočkal prezidentské milosti, o niž těsně před jeho příjezdem požádala matka.

Lubomíru Adamicovi, ani jeho známým, se však život v Československu - kde se upevňovala takzvaná normalizace se slídícími komunistickými estébáky i jejich konfidenti a legální přechod hranic na Západ se opět velmi výrazně zkomplikoval, příliš nezamlouval. Začali proto opatrně pomýšlet na další útěk za svobodou. Tentokrát společný.

Únosy letadel v Československu

V úterý 18. dubna 1972 dva muži ozbrojení pistolemi ovládnou letoun  L-410 na lince Praha - Mariánské Lázně, postřelí druhého pilota a kapitána donutí přistát v západoněmeckém Norimberku.

Podobná akce se odehraje už o dva roky dříve, v červnu 1970 osm ozbrojených únosců přinutí osádku letadla IL-14 z Karlových Varů do Prahy změnit kurz a odletět rovněž do Norimberku. A jen dva měsíce nato, v srpnu 1970, na trase Praha - Bratislava - Košice, unese letoun IL-14 plukovník Československé lidové armády a profesor Vojenské akademie v Brně se svými dvěma dospělými syny. Nad Slovenskem si prostě pistolemi vynutí přelet do Vídně.

Ve čtvrtek 11. května 1972 odcestuje za rodiči do Nizozemska manželka zeměměřičského figuranta Jaromíra "Rendy" Kerbla. Už se nevrátí. V úterý 6. června si student Jaromír Dvořák - který měl za pár dní maturovat, ale nebyl k závěrečné zkoušce připuštěn, zabalí doma tričko, košili a rodičům namluví, že jde ke kamarádovi Petrovi do Karlína. Den nato zalže matce i Alena Černá, prý dostala v práci volno a chce odjet s kamarádkou Olinou na chatu do Měchenic. Obdobnou výmluvu má pro rodiče i Olga Setnická, která zmizí z domova i se svým půlročním synkem.

František Hanzlík, díky výborné znalosti němčiny přezdívaný Nácek, jenž má již za sebou tříměsíční vězení za účast na demonstraci ze srpna 1969, odejde v 17 hodin z domova s tím, že si jde koupit cigarety. Matce nepřijde zvláštní, že si s sebou bere tašku přes rameno. Už se neuvidí.

"Skupina deseti přátel, mezi nimi tři dívky, se ten den sejde v Mariánských Lázních. Alena Černá má s sebou dvě ostře nabité pistole, jež odcizila svému otci, důstojníku SNB. Jedna ze zbraní měla ráži 7,62 mm, druhá 6,35 mm. Na letišti zakoupili letenky do stroje společnosti Slovair na linku do Prahy," popsal historik Ivo Pejčoch ve studii nazvané Teroristické metody při překonávání státní hranice.

Otoč to, do Mnichova!

Druhého dne, 8. června 1972 odpoledne, se nad západními Čechami odehraje nebývalé drama. Zbývá několik málo minut do 16. hodiny, když se skupina "mániček" podle předem domluveného plánu rozesadí v kabině letounu L-410 Turbolet. Stroj pilotovaný kapitánem Jánem Mičicou a Dominikem Chrobákem záhy odstartuje. Na palubě jsou v tu chvíli dvě střelné zbraně.

Jednu pistoli propašovala Olga Setnická zabalenou v peřince svého půlročního syna, druhou měla Heinzová skrytou v kalhotkách. Magnetické rámy tehdy neexistovaly a osobní prohlídka na letišti byla ledabylá. Než vzlétli, předaly je Lubomíru Adamicovi a Jiřímu Beranovi. Ostatní muži jsou ozbrojeni skleněnými lahvemi od Coca-Coly.

Mičicův letoun nabírá na výšce a zatahuje podvozek. Krátce nato se vůdce skupiny Adamica zvedne a sundá si bundu. Je to signál k útoku.

"Vytáhl pistoli, stejně jako Jiří Beran, ostatní muži uchopili láhve a napadli jimi spolucestující (na palubě byli kromě únosců ještě čtyři). Adamica vyrazil k pilotní kabině (nebyla oddělená) a přikázal kapitánu Mičicovi změnit kurz a letět do západního Německa. Za kabinou se náhle zvedl ze sedačky jeden z cestujících, provozní ředitel Slovairu Ivan Klementis, který se snažil únosce strhnout zpět, Adamica ho však udeřil, načež se na něj vrhl další z únosců, Dvořák, který ho pak držel násilím na sedačce," popsal drama historik Ivo Pejčoch.

"Nebyli jsme ve vzduchu ani pět minut a nestačil jsem ještě ani udat polohu, když jsem zaznamenal kolísání letadla a nezvyklý hluk a křik," vzpomínal později druhý pilot Dominik Chrobák.

Náhle, v nepřehledné situaci štěkl výstřel. Kapitán Mičica se zhroutil do sedačky. Masivně krvácel, projektil mu přeťal krční tepnu a zasáhl průdušnice. Neměl šanci, za chvíli byl mrtev. Řízení musel převzít Chrobák. A měl co dělat. Kapitánova krev totiž zatekla do palubní desky a zkraty vyřadily většinu přístrojů. Navíc mrtvé tělo působilo na ovládání stroje. "Levou rukou jsem se ho jenom snažil udržet, aby nespadnul na řízení. To bychom šli rovnou na zem," líčil druhý pilot.

"Ztratil spojení s řízením letového provozu ve Spolkové republice Německo, nefungovala navigace, únosce mu hrozil pistolí a opakoval, že jestli nepřistanou v Německu, zastřelí i jeho. Pilot se držel pod spodním prahem mraků, plánoval přistát na dálnici," vylíčil Pejčoch.

Dodnes není jasné, jak se střelba přesně odehrála. Pochyby o tom, jestli smrt Jána Mičici byla chladnokrevná vražda nebo důsledek nešťastné náhody při přetahování o zbraň, tak přežívají doposud.

Zázračné přistání, smrt v cele

Druhému pilotovi se podařil zázrak, s poškozeným a těžkým strojem nakonec přistál na malém sportovním letišti u Weidenu. Únosci skončili ve vazbě.

V Československu se mezitím Státní bezpečnost pustila do rozsáhlého vyšetřování. Pátrala po možných spolupachatelích a kamarádech, zprvu měla za to, že se k podobnému činu připravuje i jiná skupina. Akce dostala krycí název Hašiš.

"V červnu 1972 mi bylo devatenáct a měl jsem spoustu dobrých předsevzetí. Jenomže pak stačil jeden výstřel a najednou se stal z celýho života průser," svěřil se o čtyřicet let později v MF Dnes Jaromír Kerbl.

"Nechtěl jsem, aby někdo zemřel, toho pilota mi bylo líto. Ale zároveň jsem na něj byl strašně naštvanej, protože se zachoval špatně a dostal nás do průseru. Porušil mezinárodní dohody, když se pokoušel fyzicky bránit, to bylo nebezpečné pro všechny… Zachoval se proti předpisům, čímž zničil život nejen sobě, ale taky nám," doplnil jeho společník Jarek Dvořák, jak uvedla agentura ČTK.

Vyšetřování v Německu i ČSSR se protahovalo. Největší trest hrozil pochopitelně Lubomíru Adamicovi. Vždyť podle obvinění zastřelil pilota a ohrozil tak všechny na palubě. Labilní mladík nakonec tlak neunesl, v noci na 14. ledna 1973 se v cele věznice v Bayreuthu oběsil.

Nastrčený dopis StB

"Jako druhý hlavní aktér vystupoval při únosu letadla Jiří Beran. Ohrožoval pistolí ráže 6,35 mm cestující letadla. Tuto pistoli pak při útěku z letiště zahodil a dosud nebyla nalezena. Beran a ostatní únosci vypovídají, že tato pistole nebyla střelby schopná, aby tak zmenšili Beranovo provinění," napsali vyšetřovatelé Státní bezpečnosti.  

Z dobových dokumentů vyplývá, že se tajní policisté koncem února 1973 pokusili v rámci akce Hašiš rozvrátit vzájemnou solidaritu mezi únosci, kteří stále čekali ve vazbě na soud. Proto zaslali Milanu Trčkovi dopis podepsaný jeho kamarádkou žijící v ČSSR. V něm mimo jiné popisují utajený milostný trojúhelník mezi členy party. 

Proces s únosci trval několik týdnů, verdikt zazněl až 14. prosince 1973. Podle historika Pejčocha vyfasoval Jiří "George" Beran sedm let vězení, Jiří "Houba" Vochomůrka, Milan "Miláček" Trčka a František "Nácek" Hanzlík šest let, Alena Černá, Jaromír Dvořák a Jaromír "Renda" Kerbl pět let, Alena Heinzová byla odsouzena ke čtyřem letům vězení (její otec, vojenský atašé v asijských státech, byl na základě činu své dcery propuštěn do civilu již v létě 1972) a Olga Setnická ke třem.

Po propuštění všichni žili v zahraničí. Do Československa se mohli vrátit až po roce 1990, kdy jim to umožnila prezidentská milost.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 5 hodinami

Keňané volili prezidenta, poslance a senátory, komise může sčítat hlasy až týden

Keňané v úterý volili nového prezidenta, členy obou komor parlamentu a zástupce místních správ. I když se volební místnosti oficiálně uzavřely již v 16:00 SELČ, hlasování bylo podle BBC prodlouženo v místech, která se otevřela později. Hlavním tématem předvolební kampaně bylo řešení ekonomických problémů země. Na sečtení hlasů má volební komise maximálně sedm dní.

K letošním volbám se zaregistrovalo 22 milionů voličů. Keňská volební komise uvedla, že očekává volební účast kolem 60 procent. V posledních volbách v roce 2017 se k urnám dostavilo téměř 80 procent voličů.

O prezidentský post se ucházeli čtyři kandidáti. Vítěz nahradí dosavadní hlavu státu Uhurua Kenyattu, který po ukončení dvou mandátů nemá právo znovu kandidovat.

Keňské volby v minulosti provázely spory, obviňování z podvodů a také násilí. Jak píše agentura Reuters, Keňanům dělají největší starosti rychle rostoucí ceny potravin a hluboce zakořeněná korupce, takže mezi nimi panuje malá důvěra v to, že nová vláda něco změní.

Zdroj: ČTK
před 5 hodinami

Varnsdorfská textilka Velveta míří do insolvence, má dluhy přes 300 milionů

Tradiční výrobce oděvních textilií, společnost Velveta z Varnsdorfu na Děčínsku, nebyla schopna dostát svým závazkům vůči věřitelům, které přesahují 300 milionů korun. Byla proto nucena podat na sebe insolvenční návrh, informovaly dnes na webu Hospodářské noviny (HN).

Historie firmy sahá do roku 1777, kdy Josef Franz Anton Fröhlich zřídil ve Varnsdorfu tkalcovskou dílnu. Společnost se specializovala například na výrobu manšestru, dyftýnu nebo sametu. Sortiment doplňovaly oblekové tkaniny či tkaniny pro bytový dekorační textil a lůžkoviny.

"Ekonomická situace dlužníka se opět zhoršila s neočekávaným a razantním nárůstem cen elektřiny a plynu, který započal na konci roku 2021. Zvýšením cen energií se skokově zvýšily náklady na výrobu a na vlastní provoz obchodního závodu dlužníka," uvádí insolvenční návrh podaný ke Krajskému soudu Ústí nad Labem 8. srpna. Společnost s novými klienty vyjednala nové ceny, u dříve sjednaných zakázek se jí však nepodařilo zahrnout vyšší náklady, a proto nebyla schopna udržet svůj provoz v chodu.

Nadále však existují firmy Velveta Varnsdorf a Velveta Textilie, napsaly HN. První se podle obchodního rejstříku zabývá rozvodem tepla a elektřiny či barvením a chemickou úpravou textilií, druhá společnost se věnuje koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje.

Zdroj: ČTK
Další zprávy