R.I.P. - V devadesátých letech, kdy jsem dělal rozhovor s Louem Reedem, dospíval jsem k vyvrcholení způsobu života, jaký on vedl před dvaceti lety - v mnohonásobném zvětšení, pochopitelně - a kterého v pudu sebezáchovy zanechal. Proto si z rozhovoru moc nepamatuju, stejně jako on po letech přiznal, že o některých albech ze sedmdesátých let neví, jak vznikala.
Asi mě nějaká dobrá duše varovala, že s Reedem není snadné vést rozhovor, že umí být rozmarný, arogantní, že je schopen novináře znectít, když se mu něco nelíbí, vstát v půlce otázky a odejít. Asi jsem to věděl, ale nedbal jsem. Po povinné výměně otázek a odpovědí na téma nové desky, kterou do Česka přijel představit, jsem se začal šťourat v tom, co mě opravdu zajímalo. Jaké to je být v pozici úctyhodné, ale odkvétající ikony; klasika, kterému se všichni klanějí, ale současně vědí, že už nevytvoří nic tak převratného, jako vytvářel v mládí? Nepovažuje svůj život svým způsobem za zmarněný - navzdory kapitolám v učebnicích a slovníkovým heslům, metálům a pamětním deskám? A jaké to je pro rockera, který si s gustem vykračoval „on the wild side", stárnout, šedivět, čekat na šedesátku, polykat prášky a sledovat generaci svých dětí a pomalu už vnuků, jak si okázale divočí a přes rameno se ani neohlédne.
Nechtěl jsem ho vytáčet ani provokovat. Chtěl jsem to vědět.
Musel být už jen stínem sebe sama. Neseřval mě totiž, nevykázal mě z místnosti, ani moc velkou nelibost neprojevil. Jen měl chvíli v očích užaslý výraz, tu a tam mimoděk zavrtěl hlavou, ale odpovídal. Zprvu lakonicky, útržkovitě, neochotně a krypticky, chladně s odstupem, tak, jak často skládal, ale pak stále vehementněji, argumentačně, diskusně, zaujatě. Hájil se, útočil, vysvětloval, doptával se. Kdeco mi vyvracel, něco mi potvrdil. Užaslý výraz ho neopustil, jen trochu polevil. Málem kvůli mně zmeškal letadlo. Na rozloučenou mi do bookletu napsal věnování „take it easy man", který jsem ještě ten večer, frajer největší, ožralý jako dobytek, ztratil.
Vezli ho pak kvapem na letiště a on se prý v autě pořád vyptával doprovodu ze zdejší pobočky Warner Music, co to bylo, ten poslední rozhovor, kdo to byl. Na sedadle vedle něj v ešusu žbluňkala bramboračka, která mu tady tak chutnala, že ji chtěl dovézt i Laurii a snad i svému učiteli taj-či.
Musel být už jen stínem sebe sama. Staral se o potrhlého novináře, které měl jinak ve zvyku fuckovat, a místo nějaké umocněně smrtící drogy z pražských ulic si domů odvážel polívku. Měl učitele taj-či!!!
Skutečným stínem sebe sama se ale stal letos v dubnu. Museli mu akutně transplantovat játra. Ta jeho, ztvrdlá zprvu amfetaminy a pak alkoholem, který je vystřídal, než zjistil, že je to stejná cesta do pekel, jen jinudy, nahradila zdravá játra živého dárce, nejmenovaného Reedova fanouška. Odpadlo tedy dlouhé čekání na pořadníku - a v jednasedmdesáti letech by se pěkně načekal -, a pokud byl šikovně pojištěný, tak ušetřil i nějakých šest set tisíc dolarů, což taková operace údajně stojí. Ne že by na to při autorství desítek alb a songů, jež se staly pilíři rockové hudby, neměl. A taky, bohužel, ne že by to pomohlo.
Jeho dlouholetá partnerka a pět let už i manželka Laurii Anderson, hudebnici z příbuzné, jen o generaci mladší líhně newyorské muzikantské avantgardy, nechtěla-li malovat čerta na zeď a zůstat přitom nohama na zemi, nezbylo než po operaci prohlásit, že její muž už nebude jako dřív. I z písmenek bez emocí bylo znát, co si doopravdy myslí. Reed sice ještě stačil na Facebooku zamachrovat, jaký zázrak moderní medicíny a chemie představuje, jak je silnější, než kdy býval, a jak se těší na publikum a na koncerty, ale nic z toho už ho potkat nemělo. Půl roku nato, 27. října 2013, v New Yorku, kde se narodil, Lou Reed zemřel.
Na Twitteru mu přeje R.I.P. hrstka roztodivných osobností: Salman Rushdie, Elijah Wood, Ricky Gervais - a do této chvíle aspoň i jeden hudebník: Ryan Adams. Většina jsou mlčící truchlící, ale těch, kteří cítí bezprostřední, odůvodněný vděk, jsou tisíce. Ostatně Brian Eno to vyjádřil hezky, byť v nadsázce, když řekl, že první album Velvet Underground si za prvních pět let po vydání pořídilo jen asi třicet tisíc lidí, ale všichni pak založili kapelu. Talking Heads, Patti Smith, David Bowie, Joy Divison a další a další… ti všichni by bez Velvet Underground a Loua Reeda nebyli, nebo by byli jinde. Ale protože Reedův přínos už lze považovat za článek zasazený pevně a nedílně do pohonného řetězu rockové hudby, lze říct, že bez něj by šla hudba prostě jinudy - nebyl by punk a nebyl by grunge, nebyla by, kdoví, možná ani emo a screamo scéna a snad ani Lady Gaga. Možná by zbytečně dlouho kralovali Yes, s nimiž Reed natočil první sólovou desku po rozpadu Velvetů, možná by nevznikla Metallica, s níž albem Lulu předloni uzavřel svou diskografii.
To není zlá bilance na problémového kluka z Brooklynu, kterého rodiče v pubertě vláčeli po psychiatrech a elektrošoky se ho snažili přimět k dobrým mravům. Docílili jen toho, že jim utekl k Andymu Warholovi, kde v prostředí dekadentů a deviantů a deprivantů zpustnul ještě víc, ale zároveň v jeho Factory začal psát jednu z důležitých kapitol dějin rockové hudby.
Není to zlá bilance na muzikanta, který si nejvíc lebedil v hudbě o dvou akordech, protože o jeden víc už by to pro něj byl jazz. Ale on měl celý ten krátký čas happeningu zvaného Velvet Underground po boku skutečného pana muzikanta Johna Calea a ten, i když vždy v Reedově stínu, se dovedl o výsledek postarat (o těch dvou by někdo měl napsat studii nebo psychologický thriller - nedoceněný Cale a egocentrický Reed, dva jakoby přátelé).
Přes čtyřicet let, po rozpadu kapely, pak mluvil už jen za sebe - dvojnásobný, nepříliš šťastný reunion Velvetů v předdůchodovém věku v 90. letech pomiňme - a hlas měl stále stejný: jak stejně bručivý a zachraptěný, tak i nekonformní, divoký a nezkrotný, i když se do jeho písní vkradlo už jisté poučení a moudrost v podobě smutku, nostalgie, zahloubanosti. Ale do konce života zůstal v undergroundu - s jediným žebříčkovým hitem za téměř půlstoletí na scéně (Walk on the Wild Side byla v Billboardu roku 1973 No. 16) na něj platí přinejmenším Zappova definice undegroundu jako hudby, která na rozdíl od mainstreamu za námi sama nepřijde, nýbrž musíme se vydat my za ní.
Od včerejška už víme i kam.
