Recenze - Tvůrčí trojice Wright, Pegg a Frost stojí už za filmy Soumrak mrtvých a Jednotka příliš rychlého nasazení. Oba snímky chytře propojovaly téma krize středního věku s ironizací žánrových modelů zombie hororů nebo akčních filmů, kdy psychický vývoj ústředních hrdinů úzce souvisel s vývojem vyprávění a stylu od parodie k propracovanému pastiši.
V nejnovějším U Konce světa zkouší do třetice uplatnit srovnatelný model. Wright, Pegg i Frost přitom stejně jako jejich hrdinové opět o něco zestárli a s věkem se lehce pozměnilo i téma sociálního statusu postav, které je v řadě ohledů depresivnější než v předchozích dvou snímcích.
Jízda po hospodách
Mnohem méně hladké než v předchozích případech je přitom sepětí dvou rámců. Na jedné straně jde o téma mužského přátelství na pozadí střetu vzpomínek na rozbujelé mládí s životní realitou čerstvých čtyřicátníků. Na druhé straně jsou to prostředky situační komedie s hravým žánrovým zarámováním.
Vyprávění sleduje pětici středoškolských kamarádů z britského městečka, kteří se jako kluci rozhodli zpečetit své přátelství túrou po dvanácti hospodách - ale nedokončili ji. Po dvou desítkách let jeden prodává auta, druhý podniká ve stavebnictví, další v realitách a jiný je úspěšný právník - a Gary zůstává zaseknutý v postpubertálním vzdoru odpovědnosti a vzpomínkách na mládí.
Když si Gary sáhne na dno, rozhodne se svolat partu kamarádů, vrátit se do města jejich společného mládí a znovu realizovat onu jízdu po hospodách, přičemž tentokrát ji prostě musejí dokončit. Proměna hodnot a životní zkušenosti Garyho přátel jsou v rozporu s jeho nezkrotným pozérstvím a fetišistickou potřebou rekonstruovat minulost, jako by žádný čas neuběhl.
Drama na pozadí situační komedie a přívalu slovních žertíků se přitom očekávatelně zlomí do wrightovsko-peggovsko-frostovské žánrové hry. Ta čerpá z maloměstských hororů o mimozemské invazi (Invaze lupičů těl nebo Midwichské kukačky) a děsivých robotech (Levinova zneklidňující satira Stepfordské paničky).
A zatímco byl víceméně vážný psychologický rámec v obou předchozích filmech úzce propojen s žánrovým modelem série ironizovaných vzorců, tentokrát se doplňují spíše uměle a násilně. Invazivní narativ jako by totiž pouze odkládal řešení relativně jednoduchého konfliktu hodnot, který se právě ve chvíli, kdy film přepne na žánrovou variaci, chýlí ke svému vyvrcholení a víceméně by neměl kam dál pokračovat.
Hodnotová propast mezi Garym a jeho přáteli je de facto nepřekročitelná a ironické je, že Garyho „hovadismus" nakonec ve vyprávění změny nedojde, a naopak se v důsledku událostí změní postoj jeho kamarádů, což je poněkud zneklidňující poselství.
Problém je navíc v tom, že ani invazivní horor - který přebere štafetu - sám o sobě nedokáže na rozdíl od zombie apokalypsy nebo akčního filmu žánrově fungovat. Zatímco totiž zombie horor nebo akční film poskytuje plné žánrové potěšení i na prostoru jedné scény, invazivní narativ je zneklidňující díky svému systematickému rozvíjení napříč celkem filmového vyprávění - a parodická struktura jeho funkčnost nutně sabotuje.
Ironizace sabotuje žánrovou funkčnost vzorců: jednotlivá odhalení v důsledku nepřekračují povahu více či méně vtipné citace, nezneklidňují a ani pády hrdinů do područí padouchů z povahy své nadsázky nevyvolají neklid.
Provokativní, odvážní, nevypočitatelní
Jinak řečeno, zatímco tematická kombinace Sněženek a machrů po 20 letech s Vlčí boudou vyvolává očekávání filmu, který bych možná chtěl vidět, jejich další propojení s Pane, vy jste vdova! už by znamenalo rétorický posun na úroveň, jež je pro funkčnost výše zmíněných rámců smrtící.
Edgar Wright je naštěstí vynikající režisér, který navíc ve filmu U Konce světa pracuje s bandou skvělých herců i komiků zároveň, kteří jsou schopní uhrát akční sekvenci, absurdní rozhovor i zcela seriózní dramatickou scénu. Jakkoli tedy film rytmicky ani tematicky nefunguje na úrovni celku, relativně šlapou asi dvacetiminutové dějové bloky a vysloveně skvěle fungují dílčí sekvence.
V celku filmu se vytváří dojem soudržnosti pomocí variování motivů: velká část současného příběhu víceméně dodržuje strukturu opileckého dobrodružství v minulosti (pořadí podniků, odpadávání jednotlivců); navrací se skulptura na náměstí, přeskakování plotů, dopíjení piv, vstupní monology v hospodách. Jenže jde ze všeho nejvíc o trik, jak skrýt relativně slabou návaznost jednotlivých dvacetiminutových dějových bloků a utvářet dojem příčinnosti tam, kde vlastně žádný neví.
U Konce světa
Jednomu je až líto, že Wright, Pegg a Frost se nevěnují v U Konce světa stejně pečlivě struktuře celého filmu jako jeho skvělým detailům. Právě ozvláštněním a virtuózním nápadům na nižších úrovních výstavby díla se daří po většinu času úspěšně odvádět pozornost od skutečnosti, nakolik je jejich třetí společný film mnohem nesoudržnějším kouskem než předchozí dva. V řadě aspektů je sice U konce světa slabší, ale pořád je výsledek o tolik provokativnější, odvážnější a nevypočitatelnější než u většiny dalších soudobých filmů, že za lístek do kina prostě stojí.
Klíčový rozhodující rozhovor dvou kamarádů třeba nijak nevyplývá z událostí, ale je založen jednoduše na tom, že konečně přestali machrovat a začali komunikovat jako dospělí.
Zmíněné dvacetiminutovky (v první se rekapituluje minulost a přítomnost, dojede se do města, v další rozjedou svou opileckou túru a rozhádají se, v následující se poprvé objeví nebezpečí atp.) naopak tvoří sevřenější celky s nosnými a rytmicky výrazně dynamickými sekvencemi: montážní sekvence spojované extrémně hladkými stíračkami objektem, akční scény soustřeďované na několik paralelně probíhajících rvaček, významová interakce komentáře mimo obraz a rychlým sledem různorodých výjevů, střet dvou průběžně probíhajících kontrastně inscenovaných akcí (vysvětlovačka a taneční párty, jejíž význam se mění s postupující vysvětlovačkou) či honička městem.
Na nejnižší úrovni pak působí precizně načasované slovní výměny a nečekané dílčí pointy.
Jednomu je pak líto, že taková pozornost věnovaná filmařským detailům nebyla věnovaná struktuře jako celku. A to navzdory tomu, že se právě ozvláštněním a virtuózním nápadům na nižších úrovních výstavby díla daří po většinu času úspěšně odvádět pozornost od skutečnosti, nakolik je U Konce světa mnohem nesoudržnějším kouskem než předchozí dva snímky téhož autorského týmu.
Dovolíte-li mi na závěr volnou a v řadě ohledů neadekvátní analogii, pak se U Konce světa k předcházejícím dvěma kouskům tria Wright-Pegg-Frost váže podobně jako pozdní filmy bratří Marxů k těm dřívějším. V řadě aspektů je jistě slabší, ale pořád jsou to oni a pořád je výsledek o tolik provokativnější, odvážnější a nevypočitatelnější než u většiny dalších soudobých filmů, že za lístek do kina prostě stojí.
