Velký knižní čtvrtek - Dnes si to dáme trochu atypicky. Budeme se totiž věnovat dalšímu z Velkých knižních čtvrtků, milé tradice, která se nám na pultech v poslední době zabydlela a dala zapomenout na ty méně šťastné vzpomínky na původní knižní čtvrtky.

Jamie Thomson: Temný pán - Školní léta

Takže bychom mohli začít knihou, z které by soudruzi neměli radost. Oni by z ní měli psotník. Protože tohle je čistá dekadentní buržoazní zábava plná pochybného eskapismu... Což je vlastně pochvala. Kniha získala cenu Roalda Dahla, a to byl skvělý spisovatel a tak trochu blázen, takže oceněné dílo by mělo být především divné a zábavné. Což je splněno. Ostatně anotace nám sdělí:

„Hrůza hrůz! Temný pán, největší ničitel a nejvyšší vládce Temnokraje, byl v závěrečné bitvě mezi silami dobra a zla poražen a jeho úhlavní nepřítel ho vyhnal na prťavou, bezvýznamnou modrou planetku jménem Země. A to ke všemu v neduživém těle jakéhosi třináctiletého pozemského spratka. Může ho snad potkat ještě něco horšího? Ano, může! Když se Temný pán snaží získat zpět ztracenou důstojnost, sílu a říši, musí čelit strašlivým protivenstvím - péči dobromyslných pěstounů, krutému mučení v podobě mnohahodinové dřiny v Centru pro vymývání mozků (rozuměj: ve škole), dvěma šíleným pronásledovatelům (alias psychoterapeutům) a taky neustálému posměchu a neúctě svých poddaných. Zkrátka, ne všechno jde podle plánu..."

Osobně bych knihu přirovnal k umírněné verzi Diktátora, posledního filmu Sashy Barona Cohena. A jakožto fanoušek fantasy (a jejích parodií) oceňuji především nejrůznější mapky a náčrtky - protože fantasy (a její parodie) bez map prostě není ono...

Thomas Enger: Fantomova bolest

Tentokrát se nedostalo na tradičného Nesba, ale fanoušci detektivek a thrillerů nemusí truchlit. Je zde kniha Thomase Engera, která se pyšní nálepkou románu, který vychází v 23 zemích. Not bad, slovy internetových memů. Nakladatelství Moba se evidentně chce pořádně připomenout fanouškům napínavé literatury, kteří v poslední době sledují přece jen primárně trochu jiné hráče.

Fantomová bolest slibuje vše, co od thrilleru chceme: záhady, zvraty, akci, psychopaty i hrdiny bez bázně a hany...

"Pokud zjistíte, kdo to na mě ušil, řeknu vám, co se stalo v den, kdy váš syn zemřel." To je zpráva, již obdrží od vězněného mafiána Tore Pulliho detektivní reportér Henning Juul, který se zjizvený vrátil do práce po uzdravení z popálenin utrpěných při požáru, během něhož zahynul jeho syn. Tore Pulli byl pravomocně odsouzen za vraždu, přestože vytrvale prohlašuje, že ji nespáchal. Poznat pravdu pro Henninga nikdy nebylo důležitější. Když pak Pulli při natáčení televizního interview náhle zkolabuje a zemře a jeho smrt je velmi rychle prohlášena za nepochybnou sebevraždu, Juul se pevně rozhodne proniknout do tajemných událostí mnohem hlouběji..."

Reportéři vs zločinná spiknutí, to bylo vždy v kurzu, takže uvidíme, zda aktuální příspěvek dostojí své pověsti nebo se připojí k dlouhé řadě knih, které prostě jen prošly.

Joël Dicker: Pravda o příběhu Harryho Queberta

I další titul je detektivka. Ovšem zde je třeba být obezřetnější. Protože detektivky jen tak nezískávají haldu literárních cen. Navíc francouzských. Dicker je mladý švýcarský autor, který údajně píše od deseti let. V překladu to znamená, že je velice pozitivně deformovaný. Ví o psaní hodně a nebojí se to využít. Jeho Pravda o případu Harryho Queberta tak chvílemi připomíná Normana Mailera, jindy Vladimíra Nabokova a vždy pádí zběsile vpřed. Je to velký román - v tom tradičním, pozitivním slova smyslu.

Zápletka se točí kolem vyšetřování smrti dívky, která zmizela v roce 1975. Dívce tehdy bylo patnáct. Po třiceti letech se její tělo najde - na zahradě Harryho Queberta, prominentního obyvatele městečka a jednoho z nejvýznamnějších romanopisců Ameriky 20. století. Mladý spisovatel Marcus Goldman, pro něhož je Quebert vzorem a mentorem, se vydává na křížovou výpravu za záchranu obviněného. A co odhalí, to se mu líbit nebude...

Dickerův román je nejen strhujícím příběhem, ale i zásobárnou spisovatelské moudrosti - od „nepiš, abys byl čten, ale abys byl slyšen" až po konstatování, že nic není horší, než když se vám kniha vymkne z rukou. Tahle kniha se z rukou nevymkla.

Antonio G. Inturbe: Osvětimská knihovnice

Jsou knihy, které je nejlepší nechat mluvit samy za sebe. Osvětimská knihovnice je jednou z nich:

„Osvětim-Březinka - zdálo by se, že dnes už k tomuto divadlu hrůzy můžeme dodat jen velmi málo. A přece. Je tu pravdivý, byť téměř neznámý příběh několika útlých a zaprášených knížek, které se na ono pochmurné místo dostaly bůhvíjak a jejichž stránky drží pohromadě jen zázrakem a silou vůle a odvahy čtrnáctileté Dity Adlerové, osvětimské knihovnice, strážkyně podivuhodného táborového tajemství.

Příběhem literární Dity, jehož předlohou jsou vzpomínky skutečné, dnes osmdesátileté Dity Krausové, se vracíme k polozapomenuté historii rodinného tábora, který existoval v Březince od září 1943 do července 1944 a jehož tragický konec, ač dodnes zahalen řadou neobjasněných okolností, představuje největší hromadnou vraždu československých občanů za druhé světové války."

Simon Mawer: Pád

Simon Mawer to u nás bude mít už asi nadosmrti „za pár", protože Skleněný pokoj (aneb kniha „o" vile Tugendhat) a Mendelův trpaslík (aneb kniha „i" o Gregoru Mendelovi a tedy o jižní Moravě). Odvrácenou stranou mince je, že samotná kvalita jeho děl je někdy ve stínu posedlosti domácích čtenářů všude hledat reference na Českou republiku a její dějiny. Zbytečně. Protože Mawer patří k nejlepším a nejzajímavějším britským spisovatelům současnosti.

Pád byl publikován v roce 2003 a vyhrál Boardam-Taskerovu cenu za nejlepší knihu s horolezeckou tématikou. Takže je jasné, že Pád v názvu bude možná až nepříjemně nemetaforický.

„Rob Dewar se zrovna vrací autem domů, když v rádiu uslyší zprávu o smrti svého starého kamaráda a kdysi také horolezeckého partnera Jamieho Matthewsona, známého a úspěšného horolezce, který se zabil při pádu z obávané skalní stěny v severním Walesu. Ačkoli se tito dva muži již několik let neviděli, Rob okamžitě otáčí svůj vůz a spěchá do Walesu, aby nabídl pomoc a útěchu Ruth, vdově po Jamiem. Tahle změna trasy se ukáže být osudovým momentem, který Roba přiměje vydat se na pomyslnou cestu zpět v čase do doby svého mládí, do časů vlastní posedlosti horolezectvím, do dnů, kdy učinil určitá klíčová životní rozhodnutí, která jej nyní začínají pronásledovat.

Při pátrání po příčinách Jamieho smrti je náhle nucen čelit desítky let starým a zdánlivě zapomenutým zradám a lžím. Postupně odrývaná tajemství Jamieho života odhalují Robovi palčivou pravdu o osudech jeho matky v době jejího pobytu v Londýně před vypuknutím a v průběhu druhé světové války..."

Silné postavy, silné prostředí, silný autor a mile ozvláštňující motiv. Rozhodně kniha, kterou by byla chyba minout.

Evžen Boček: Aristokratka ve varu

Po něčem závažném je dobré sáhnout opět po něčem lehčím. U národa pyšného na označení „lachende bestien" by sice člověk čekal něco hodně cynického, ale potěší i Woodhehouse počesku.

„Aristokraté jsou v ohrožení, ale situace Marie Kostkové z Kostky je o to těžší, že denně potkává členy své bláznivé rodiny a k tomu několik střelených zaměstnanců "nejchudšího zámku v Čechách". Otec je skrblík, americká maminka se chce podobat princezně Dianě... a největší událostí na zámku Kostka za posledních tři sta let byla svatba Helenky Vondráčkové. Kastelán Josef nenávidí lidi, hospodyně paní Tichá kleje jako dlaždič a celý den nasává ořechovku přímo z lahve... a chvílemi příběh rozdrnčí i charakteristické ráčkování Karla Schwarzenberga."

Pokračování knihy Poslední aristokratka, nejúspěšnější humoristické knížky roku 2012 oceněné Cenou Miloslava Švandrlíka, by nemělo zklamat nikoho, kdo ví, do čeho jde. A rozhodně má potenciál zaujmout i čtenáře nové.

Petr Nikl, Libuše Niklová: Foukací povídky

Jestli můžeme být v české literatuře stále na něco hrdí, tak jistě na tvorbu pro děti. A Petr Nikl patří v této oblasti k nejlepším. Foukací povídky, s roztomile plastovou kočkou na obálce, jsou souborem krátkých příběhů isnpirovaných hračkami Niklovy maminky, na kterých prý kdysi autor „zkoušel odolnost". O čtenářskou odolnost se starat nemusíte. Tahle kniha je příjemná a přátelská. A je i velice podnětnou exkurzí do světa výrobců hraček. Milý bonus.

„Na skříni mám Kocoura, on mou paměť vyšťourá... Byly mi tři roky a on se svým narozením přesně trefil do mých sápacích snů. To jsem ještě netušil, že jsem zkušební králík jeho tisících budoucích dlábitelů. Byl jsem zvyklý, že se doma zjevovala čerstvě vyvržená zvířata, která přiváděla na svět maminka. Mluvím o nich schválně jako o živoucích tvorech, protože pro mě dávno tito společníci překročili pouhou roli předmětu, která má něco nahrazovat nebo na něco "skutečného" teprve připravovat. Přeskočili z hračky --- do hry o život. Stali se sami sebou, nezávislí na svých živých vzorech, prožili se ke mně jako sourozenci, jejichž blízkost cítím s plynoucím časem víc a víc. Většina z nich je nafukovacích, musí se jim vdechnout duše, aby se zjevili. Vyšťouraná paměť je skutečnější, můžu-li si na sebe skrze ně přes půlstoletou propast sáhnout..."

Khaled Hosseini: A hory odpověděly

Po krátkém oddychu zpět k závažným románům... Khaled Hoseini se proslavil hned svým prvním románem Lovec draků. A jistě si nehodlá reputaci pokazit románem třetím. Na přípravu měl šest let. A je to znát. A hory odpověděly rozhodně nejsou dílem, které by se honilo za potleskem a bálo se o svého čtenáře. Ne, Hosseini je sebědomí a je to znát z každého slova.

Další výprava do afghánské kultury je tak zatím jeho nejlepším dílem. Za sebe jsem za každou takovou knihu jen rád. Prapor regionu u nás dlouhodobě držel jen Salman Rushdie, je rád, že má kolegu, který nezklame.

„Abdullah vyrůstá v chudobě afghánského venkova a nepřestává toužit po ztracené sestře, zatímco Pari, která zapomněla, že kdy měla nějakého bratra, vychovává bohatá rodina v Kábulu a Paříži. Na pozadí téměř šedesáti let dramatické afghánské historie se odehrává příběh lásky, ztrát i obětí.

Je lepší být odtržený od rodiny než trpět bídou? Co mohou či mají udělat bohatí pro chudé? Jak silná jsou rodinná pouta a jaké následky mají naše rozhodnutí? Na tyto otázky hledá Hosseini v mistrovském vyprávění odpověď. Sejdou se ještě někdy Abdullah a Pari? Otevřete knihu..."

Miloš Forman, Bohdan Sláma: Povolání režisér

Jsou jména, která táhnou. A Miloš Forman je jedním z nich. Jeden z vůdčích tvůrců československé nové vlny není jen skvělým režisérem, ale i schopným pábitelem. I proto je jen dobře, když se mu dá pořádný prostor. Bohdan Sláma to udělal a vsýeldkem je kniha zábavná, podnětná i informativní.

Kniha nabízí rozhovor, který s Formanem vedl v létě roku 2012 Bohdan Sláma a dotýká se podstaty práce režiséra a scenáristy.

„Legendární filmový režisér v něm odkrývá cesty, které ho přivedly až na samotný vrchol toho, co lze v tomto oboru dosáhnout, a díky citlivému tazateli neopomíjí žádnou z filmových disciplín. V zaujaté debatě se čtenář dozví o hledání námětů, psaní scénáře, kritériích používaných při výběru herců, zákulisí jednání s producenty, ale i odborná fakta týkající se používání kamer, svícení, sestavování dialogů i detailní popisy provedení jednotlivých scén."

Příjemným bonusem je i doslov profesora Jana Bernarda, filmografie zpovídajícího i zpovídaného a samozřejmě bohatý fotografický materiál.

Jiří Padevět: Průvodce protektorátní Prahou

Do dob druhé světové války jsme se už dnes vydali dvakrát, tak do třetice... no, zdráhám se použít „všeho dobrého". Protože průvodce protektorátní Prahou je sice fascinující a plný informací, hlavně však připomíná, jak těžká nona doba byla. Osobně bych doporučoval doplnit si Padevětovu knihu i dalšími tituly, které se v nedávné době do Portektorátu vydaly (např. skvělá monografie amerického historika Chada Bryanta Praha v černém)

„Kniha zavede zájemce na místa konspiračních schůzek odbojářů, do bytů rodin podporovatelů parašutistů, připravujících atentát na Reinharda Heydricha, do kanceláří krycích firem Sicherheitsdienstu, do tajné porodnice, zřízené gestapem, na místa, kde trpěli pražští židé, do podzemí, kde nacisté připravovali výstavbu podzemních továren, do sálů, kde se scházeli čeští fašisté a na barikády a velitelská stanoviště Pražského povstání.

Zároveň ukáže, že i během okupace byla Praha místem, kde i přes nacistický útlak existovaly ostrůvky svobody a kulturního života. Publikace je doplněna velkým množstvím dosud nepublikovaného obrazového materiálu a přehlednými mapkami."

Edward Mayes, Frances Mayesová: Vaříme s toskánským sluncem

Toskánské slunce je žhavé, toskánské slunce je magické. Toskánské slunce je pojem. A nejen pro milovníky renesančního umění, ale i pro návštěvníky krámků s italskými specialitami. Tahle tak trochu jiná kuchařka je ovšem určena všem.

Autoři zužitkovaly své dlouhé a opakované pobyty v oblasti a kniha je tak nejen průvodcem po receptech a surovinách,a le i po specifickém toskánském životním stylu. Po nejrůznějších beletristických excesech, které se ve světě i u nás o něco podobného pokoušely ve stylu nejhorších harlekýnek, je tahle kniha doslova balzám na duši!

Jaromír 99, Franz Kafka, David Z. Mairowitz: Zámek

Začali jsme dílem, které by sousedům neudělalo radost, a podobným dílem i skončíme. Kafka a navíc v komiksu... to je dobrá kombinace. A rozhodně musím souhlasit, že adaptaovat Kafku do komiksu dává větší smysl než pokoušet se jej zfilmovat. Zvláště když dostanete k ruce Jaromíra 99, jehož černobílá kresba prostě je kafkovská.

Navíc se nemohu zbavit, že některé výjevy jsou mile vztyčeným prostředníčkem představám socialistického realismu o dekadentních kafkárnách a jejich „hrdinech". Připočtěte si k tomu milé doplňkovy, jako je videoklip Kafka Bandu Ankunft.

Komiksový Zámek není zásadním příspěvkem k tématu, a určitě není ani zásadním dílem českého komiksu, ale s přehledem dokazuje, že se (v obou případech) o zatraceně živé tvory, kteří umí pořád kousnout. A to je jen a jen dobře.

„Když je zeměměřič K. zámkem povolán do vesnice, musí se nejprve vypořádat s nepřehlednou hierarchií pomocníků, poslů, úředníků, tajemníků - a také milenek. Jak ale může získat správné instrukce, když nikdo neví, jak jeho zaměstnavatel vypadá, telefony vyzvánějí bez odpovědi a navíc, jak se zdá, ve vesnici vlastně žádná práce pro zeměměřiče není? Komiksová adapatace jednoho z nejvýznamnějších románů 20. století, jehož černý humor a grotesknost ani po bezmála devadesáti letech od prvního vydání neztratily nic ze své živosti."