Rozhovor - Na stole v kavárně kina Světozor leží otevřená turistická mapa Prahy. Za ní sedí tiše vyhlížející mladá a krásná žena, jež se stejně tiše a klidně představí a s úsměvem mě upozorní, že jsem dnes s rozhovorem poslední na řadě. V souvislosti s připravenou mapou je mi jasné, že bych sebou měl asi hodit a nechat jít Carlu Juri obdivovat krásy našeho hlavního města.
Herečka ze Švýcarska, která studovala ve Spojených státech, ale přijela do Čech především představit svůj nejnovější snímek - německá Vlhká místa, adaptaci kontroverzní knihy, která se u našich západních sousedů stala bestsellerem.
Juri už dříve získala několik evropských hereckých cen, s Vlhkými místy si ale vyzkoušela něco úplně nového a eufemisticky řečeno ostřejšího. Budeme-li zcela konkrétní, na plátně se maže menstruační krví, sní o pizze se zapečeným spermatem a velmi přesvědčivě hraje ve svých osmadvaceti sexuálně hyperaktivní teenagerku.
Během rozhovoru jsem se především nemohl zbavit dojmu, že herečka je mnohem chytřejší než film, v němž hraje. Vlhká místa jsou dílem německého režiséra Davida Wnendta, který zatím natočil jen stereotypní antináckovskou agitku Bojovnice. Ve svém druhém filmu se rozhodl hlavní hrdinku konfrontovat ne s rasisty, ale s prasklými hemeroidy. Bohužel se nezbavil tendence sázet na jistotu, když efektní téma neonacismu nahrazuje vděčnou sexuální kontroverzí. Ukazuje sice věci, jež jiní neukazují, nevysvětluje ale, proč vlastně cítil potřebu je ukázat.
Abych však byl fér, Vlhká místa se těžko posuzují, protože patří mezi snímky, které jsou součástí fenoménu. Vyjde kniha, o ní se diskutuje, pak vznikne film, o něm se diskutuje ještě víc. Pokud nejsme v epicentru fenoménu, bez kontextu mu nikdy plně neporozumíme, a tak se stávají Vlhká místa v českém prostředí jen jakousi o něco odvážnější teen dramedií. Obrázek o tom, jestli jsou prázdná, nebo naopak přeplněná k prasknutí, si lze udělat od 21. listopadu i v českých kinech.
Aktuálně.cz: Když si čtu váš životopis, nezdá se, že jako herečka potřebujete šokující roli, abyste upoutala pozornost. Co vás tedy přimělo objevit se v tak sexuálně otevřeném filmu?
Carla Juri: Myslím, že za to má postava stála. Především ten snímek není kontroverzní a šokující, alespoň tedy ne prázdným způsobem. Pro hrdinku je její chování existenciální záležitostí. Není to provokace. O takovou roli bych nestála.
A.cz: Nemůžete přece říct, že Vlhká místa nejsou provokativní. Při všem, co v nich najdeme.
Ano, film samotný provokativní nejspíš je, já se na to ale dívám z pohledu mojí postavy. A pro ni to chování není exhibicí nebo provokováním někoho. Nemyslím si, že o provokativních důsledcích svých činů vůbec uvažuje a ví.
A.cz: Máte s hrdinkou něco společného? Nakolik se jí blížíte, nebo vzdalujete?
Rozhodně jí rozumím. Nemůžu říct, kolik toho s ní mám společného, asi ne mnoho, ale rozhodně k ní a k jejímu příběhu cítím empatii. Chápu, odkud pochází, že je to vyvrhel, že je odmítnutá. Proto se identifikuje s bakteriemi, protože ty jsou také odmítnuté. Takže jí rozumím, i když nemyslím, že jsem jako ona.
A.cz: Jistě nebudu první, kdo se na to ptá, ale bylo pro vás těžké hrát tak odvážné scény? Věděla jste, do čeho jdete, předem, nebo vás režisér zvolenou mírou překvapil?
Věděla jsem, do čeho jdu, a těžké to nebylo. Chápala jsem, proč zde tyto scény musí být. Navíc si všimněte, že ve filmu není žádná intimní sexuální scéna mezi mužem a ženou, to můžete považovat vlastně za velmi neobvyklé, protože filmy dnes často směřují právě k samotnému sexu. Když je hrdinka nahá, je nahá především emocionálně, tahle paralela pro mě byla zásadní. Protože emocionální nahota mi připadá mnohem těžší, mnohem pravdivější. Proto jsem nahotu ani nepovažovala za voyeristickou.
A.cz: Je zajímavé, že v německy mluvících zemích patří snímek v podstatě do mainstreamového ranku, kdežto u nás se bude promítat především v klubových kinech - v čem si myslíte, že tkví rozdíl? Která země podle vás k filmu přistupuje patřičněji? Hodí se do multiplexu, nebo malého kina?
Zdejší prostředí se mi určitě líbí. V německém přijetí pak hraje velkou roli knižní předloha, jež je v Německu velmi známá. Vyšla v roce 2008 a stala se obrovským hitem. Lidé ji buď milovali, nebo nenáviděli, ale především o ní hodně diskutovali. Když měl vzniknout film, byli samozřejmě zvědaví, protože si mysleli, že to není možné adaptovat. Ale očividně to možné je, protože výsledek ducha knihy rozhodně vystihuje.
A.cz: Myslíte si, že příběh tak, jak byl ukázán, se mohl skutečně stát? Jsou Vlhká místa realistická?
Těžko říct. Přece jenom hrdinka má bujarou fantazii a nikdy si nemůžete být jistý, jestli to, co sledujete, je skutečnost, nebo si to právě vymyslela. Takže se těžko posuzuje, nakolik by se celý příběh mohl odehrát, když ani nevíme, jak přesně se vlastně stal. Myslím, že v tom tkví podstata mé postavy. Baví svými fantaziemi sebe i ostatní, aby neviděli, jak je zraněná. Zbavuje se tak i samoty, která ji obklopuje.
A.cz: Když se podívám na německé filmy, které se k nám dostávají, jsou to často přisprostlé komedie pro teenagery, mnohem odvážnější, než jaké vznikají u nás. Myslíte si, že Němci jsou v tomto ohledu troufalejší než jiné národy - jsou otevřenější k nahotě a sexu?
Nezapomínejte, že jsem Švýcarka, takže to také posuzuji zvnějšku. A ano, možná Němci jsou s nahotou smířenější než jiné národy. Ale přece jen - kdyby byli smíření úplně, asi by nebyly knižní předloha a teď náš film tak diskutované a mnohdy odmítané.
A.cz: Kromě toho, že jste Švýcarka, jste chodila do školy v Los Angeles, filmy natáčíte opět v Evropě. Jak se podle vás oba světadíly liší?
V Evropě je natáčení bohatší, rozmanitější. V Americe všechno válcuje jedna velká kultura. Sice mají také své nezávislé produkce, ale ten rozdíl je značný. Za sebe můžu říct, že v evropských projektech vystupují mnohem zajímavější ženské charaktery, takže pro mě hraní v Evropě skýtá větší možnosti.
A.cz: Ve vlhkých místech hrajete postavu o dekádu mladší, než jste vy. Možná ji hrajete až příliš přesvědčivě, není to nebezpečné? Nedostala jste se teď do povědomí jako teenager, ačkoliv byste třeba chtěla hrát dospělejší ženy?
To je těžké. Každý filmař je vždycky tak dobrý jako jeho poslední práce, vždycky s ní bude srovnáván. To platí pro režiséry i herce. Takže jsem teď skutečně teenager. Abych s tím něco udělala, musím to zlomit a své další role pečlivě vybírat. Což mám i v plánu. Chci zkoušet různorodé projekty, třeba opustit Německo a vydat se do Anglie. Hlavně by mě lákalo pracovat s ženskou režisérkou, nebo u filmu s nedokončeným scénářem, k němuž bych mohla přispět.
A.cz: Jaký jste měla vliv u Vlhkých míst? Přispěla jste tedy i nad rámec odehrání role?
Přispěla jsem právě svým ženským pohledem. Protože autorka předlohy je žena, já jsem žena, ale režisér je muž. Cítila jsem nutnost zachovat ženskou perspektivu, jinak by to byla zrada smyslu předlohy. Ze všeho nejvíc by mi vadilo, aby byla hrdinka vnímána jako objekt mužské touhy a třeba scény s masturbací se změnily v porno. Jádro příběhu tkví v ženskosti. Umíte si třeba představit, že by byl protagonistou muž? Ne, to nejde. A stejně tak nemůže být vyprávěn z mužské perspektivy. Přestal by být zajímavý. Stejně tak pro mě byla důležitá syrovost a upřímnost.
A.cz: To jste se ale musela s režisérem dostávat do tvůrčích rozporů, protože jeho režie syrová rozhodně není. Naopak se zdá silně stylizovaná, estetizovaná. Dalo by se polemizovat právě o tom, jestli z vás tak trochu nedělá objekt mužské touhy, i když s ním pak zachází dost neeroticky.
Určitě jsme často diskutovali. Já bych nemohla jen odříkat text a přejít dál, musela jsem cítit, že výsledek je v pořádku, že není nucený a falešný. Vše to bylo o vzájemné důvěře a respektování jeden druhého. Můžu říct, že osobně bych Vlhká místa natočila jinak, ale přece jenom jsem herečka, odpovědnost spočívá na režisérovi, jehož slovo bude nakonec vždy platit.
