Seriálová mise Českého století selhává. Ale chvályhodně

Martin Svoboda
Aktualizováno 22. 11. 2013 11:10
Seriál České století je nutně zkratkovitý, ale dokázal vyvolat diskusi.
Masaryk a Sedláček (Veliké bourání).
Masaryk a Sedláček (Veliké bourání). | Foto: ČT

Recenze - My Češi o sobě víme a často tvrdíme, že neumíme pracovat s vlastními dějinami. Neumíme jim čelit, neumíme je pořádně umělecky zprostředkovat a animovaní Husiti právě dokázali, že si z nich ani neumíme udělat srandu. Dokonce i snadno pojmenujeme důvod - už od národního obrození, kdy naše historie „vznikla", byla bez ustání vykládána skrze politickou agendu.

Posledních dvacet let tomu tak není, v důsledku čehož stojíme tváří v tvář jakémusi vzduchoprázdnu. Najednou nikdo neříká, jak to tehdy vlastně bylo.

Režisér Robert Sedláček a historik Pavel Kosatík se s tím pokusili něco udělat a hned zkraje se musí nechat, že jejich České století je jistě dobře míněným i mířeným způsobem, jak v našem prostředí nabídnout výklad komplikovaných moderních dějin. Můžeme o něm relevantně diskutovat, dá se o něm hádat, není problém dlouze zapřemýšlet nejen o samotné události, ale i o jejím zdejším obrazu. To vše lze považovat za velmi pozitivní a v takové míře se to už dlouho nepodařilo.

Zabíjení soudruha.
Zabíjení soudruha. | Foto: Česká televize

U chvály ale nekončeme, naopak u ní začněme a posuňme se k problematičtějším aspektům, které jsou bohužel tím patrnější, čím seriál postupuje směrem k současnosti (text vznikl po čtyřech odvysílaných dílech).

Zase mluví nějaká hlava

Největší potíž má České století s rozměrem témat. Zatím každý díl by vydal na samostatný desetidílný dokument, s čímž se nese nutnost zkratky. Především zkratky emocionální a osobní. V důsledku, a nevím, jde-li o záměr, nebo „to tak dopadlo", je proto století obydleno chodícími a mluvícími hlavami bez osobnosti a lidskosti.

Není to ani tak výtka, jako spíš varování všem, kteří by doufali, že bude naše kontroverzní historické figury po zhlédnutí snazší lidsky pochopit. To vážně nejde a v možnostech seriálu nebylo toho dosáhnout. Sledujeme především postavy přednášející teze, shrnující názory svých předobrazů nebo někdy i skupin. Celý seriál musíme chápat jako střet postojů, ne osobností.

Výtku si nezaslouží tento přístup, ale některé jeho konkrétní výstupy. Třeba že střet tezí „bránit se/nebránit se" po Mnichovské dohodě reprezentuje zrovna Edvard Beneš na jedné straně, což by bylo v pořádku, ale na druhé Emanuel Moravec. Ještě navíc, když ho ztvárňuje Daniel Landa (fanatika „hraje" opravdu skvěle).

České století, Veliké bourání 1918
České století, Veliké bourání 1918 | Video:

Vážně si zastánci vojenské obrany zaslouží být ztotožňováni s radikálem a symbolem nacistické kolaborace? Zvlášť když Moravcova role nejspíš patří mezi další scenáristický konstrukt a vlastně ani není jasné, jestli se ve skutečnosti s Benešem osobně setkal? Asi tu tak trochu prosvítá, že Sedláček Benešovi straní, čímž narušuje vhodný odstup uchovaný během prvního dílu.

Jiné zkratky jsou naopak pozitivně zajímavé, třeba když Masaryk neschopen odporu vyslechne monolog britského premiéra o neexistenci jím propagovaných kontinuálních československých dějin. Nebo když Beneš přebírá výsledky dohody nahý. Pokud by České století mělo fungovat na lidské rovině, bylo by to velmi laciné. Coby podtržení modelové situace ale působí takové silné kusé momenty velmi smysluplně a účinně.

Ze stejných důvodů nevadí, že někdy ústy postav vyloženě slyšíme mluvit historika znalého důsledků událostí, třeba když velmi nenápadně říká „jo, Masaryku, jestli budeš ty katolíky potlačovat, tak by se třeba mohlo stát, že za sto let budeš mít zemi plnou cynických ateistů".

Extrému to dosahuje ve čtvrtém dílu během komunistických schůzí. Každý člen strany nejspíš pečlivě studoval historii na dvacet let dopředu. Jinde by to působilo velmi tlačeně a nevhodně, k Českému století to ale patří.

České století, Den po Mnichovu 1938
České století, Den po Mnichovu 1938 | Video:

Němčina neexistuje, anglicky umí jen Churchill

Zajímavý a téměř nezmiňovaný aspekt prvních epizod je jejich jednojazyčnost. Základním tématem českých dějin je však střet češtiny a němčiny. Jak tento střet reflektovat, když německy nenechám mluvit ani rakousko-uherského úředníka, který plynně česky vysvětluje, proč česky neumí?

Pragmatik namítne, že „tak to být musí", protože veřejnoprávní televize nemůže své diváky příliš namáhat čtením titulků. To je možná důvod, ale ne omluva a připomíná to argumentaci Zdeňka Trošky, že diváci mají rádi lehké komedie, tak jim právě takové musí dodávat. Jdeme i zcela proti zbytku světa - ani nejhloupější americký film odehrávající se ve skutečném světě dnes nenahrazuje angličtinou všechny jazyky, ale jen jeden.

České dějiny si tím přivlastňujeme, krademe pro sebe a uzavíráme je do jakési výkladové škeble totální kulturní a historické izolace. V NAŠEM seriálu bude britský premiér mluvit NAŠÍM jazykem, protože je určen pro NÁS. Jenže náš jazyk na naše dějiny nestačí, a dokud nepřipustíme, že české dějiny tvoří i lidé, kterým nerozumíme bez titulků, nemůžeme rozumět minulosti. A vlastně ani současnosti.

Za zamyšlení stojí, proč zrovna a pouze třetí díl nechá mluvit Churchilla anglicky (když jiný britský ministerský předseda mluvil v první epizodě česky) a sudetského politika německy, zatímco zbylé díly jazyky zcela ignorují.

Nabízí se vysvětlení, že tvůrcům bylo trapné přimět mluvit česky i notoricky známého Brita nebo že poměr promluv v cizím jazyce byl příznivější. Nebo že tento díl byl promítán s předstihem na karlovarském filmovém festivalu a tvůrci se styděli uchýlit před přece jen trochu mezinárodním publikem k takovému faux pas. Ale to se pohybuji na poli dohadů.

Jinak to nešlo

U většiny zmíněných i nezmíněných výtek platí, že se jim se zvoleným formátem nešlo vyhnout. Od Kosatíka a Sedláčka bych si rád poslechl desetidílný set přednášek na téma „náš výklad české historie". Své teze, myšlenky a názory však nedokáží zcela propojit v usledovatelný „příběh".

České století, Kulka pro Heydricha 1941
České století, Kulka pro Heydricha 1941 | Video:

V jejich seriálu potřebuje každý díl jasně konstruovaný konflikt reprezentovaný konkrétními postavami s jasnými motivacemi. Je třeba budovat napětí, na konci nabídnout nějakou katarzi, aby se divák v prime timu bavil. Zvládnout to vše a zároveň ještě plnohodnotně reflektovat sto let dějin ve středu Evropy je úkol nejen nadlidský, ale vyloženě nadseriálový.

Při tomto selhání si ale České století zaslouží svou existenci. Na rozdíl od tolika jiných projektů, jež Česká televize zaštiťuje. Protože většina dosavadních dílů obsahuje semínko konfliktu i tématu k diskusi. Rozhodně nejde o suché převyprávění konzervativního vidění dějin, v což by se století jistě proměnilo v rukou značné části jiných tvůrců. Proto jakkoliv se na něj dá snadno nadávat za tolik nedostatků, pořád lze tento projekt ocenit alespoň za důsledek, když ne vždy za provedení.

 

Právě se děje

Další zprávy