Praha - Etnoložka Alena Lochmannová od roku 2013 tráví čas ve věznicích ve společnosti zločinců. Zkoumá tam, jak se v unikátním uzavřeném prostředí vyvíjí fenomén tetování.
"Vždycky mě zajímaly marginalizované skupiny a ta dnes už trochu přežitá stereotypizace, že každý tetovaný je kriminálník," vypráví usměvavá blondýnka, která se sama může pochlubit několika "kérkami".
Branou první mužské věznice s ostrahou, na které se zaměřila, prošla v roce 2013. Svá vlastní tetování, především na levém nadloktí, ve věznicích ale příliš neukazovala. Ta odkryla jen tatérům, kteří díky tomu byli sdílnější.
Ne všechny ředitele oslovených věznic přesvědčila, aby ji pustili dovnitř. Neuvěřili tomu, že má její výzkum, který chce letos publikovat knižně, smysl.
"Tělo je to jediné, co odsouzenému výhradně zůstane. Přijde o své věci. Prostřednictvím tetování dokážete vysvětlit celý druhý život odsouzeného, to, jakým způsobem to ve věznici funguje. Samotný výzkum může pomoci s prevencí i resocializací, ale současně akademické i laické veřejnosti ukáže ten druhý život odsouzených," věří Lochmannová.
Pět let setkávání se zloději, vrahy i sexuálními delikventy
Vzorec chování vězňů k Lochmannové pro ni byl překvapující. "Pokud jsem procházela přes vězeňský dvůr v mužské věznici, byla jsem často vystavena mnoha obličejům v zamřížovaných oknech, kteří na mě pokřikovali často vulgárně sexuálně laděné věci. Ale při rozhovorech tváří v tvář byli velmi slušní a otevření. Bylo třeba vidět, že chtějí použít nějaké vulgární slovo, ale zarazili se a zjemnili ho," popisuje Lochmannová.
Otevřenost ji překvapila i proto, že tetování jako takové je ve věznicích zakázané - vězni nesmějí tetovat druhé, ani sami sebe. Pokud dozorci odsouzené lapí při činu, potrestají je.
"Takzvané tetovačky patří v českých věznicích k zakázaným předmětům. Dá se říci, že spíše než pašování je obvyklejší jejich výroba přímo ve věznicích, nicméně není to častá záležitost, spíše nárazová. Pokud se prokáže, že vězněná osoba tuto věc vlastní, čeká ji kázeňský postih. Tyto postihy pak mají vliv na celkové hodnocení vězně, například při žádosti o podmínečné propuštění z výkonu trestu," řekla Aktuálně.cz mluvčí Vězeňské služby Petra Kučerová.
Za Masaryka tetování bolelo
Tetování se v českých káznicích datuje od první republiky. Tehdy se ale používaly výrazně jednodušší a bolestivější techniky, které obnášely vyškrabávání obrazců pomocí versatilky a dvojice jehel, někdy po celých zádech. Barvilo se tuší, temperou nebo sazemi ze zapálené vězeňské papuče.
V komunistické éře vězni častěji preferovali malé obrázky a celou řadu motivů, které dnes v repertoáru scházejí. "Patrná byla fascinace Amerikou, představující svobodu, v jednom případě i motiv Krtka, jindy Mickey Mouse nebo Kačer Donald. Hodně se tetovaly motivy žen, ale i ornamenty a květiny," říká Lochmannová.
Dnes se ve vězení často vidí motiv slzy u vnějšího koutku oka - plná značí dokonanou vraždu a někteří vězni jich mají více, za každou oběť jednu. Nevyplněný obrys slzy může značit lítost nad ztrátou blízkých přátel. Typická je pavučina - odsouzenci ostatně také uvázli v síti.
Přijmout roli odsouzeného i tělesně
Většina vězňů si svá první tetování pořídí v prvním výkonu trestu. "Tetování měl každý a já jsem ho chtěl taky," řekl etnoložce jeden z trestanců s tím, že mu dokonce bylo jedno, jaké tetování bude mít. Potřeboval přijmout roli odsouzeného nejen duševně, ale i tělesně. A zapadnout do nového prostředí.
Podle Lochmannové se s průběhem let vězeňské tetovačky stávají čím dál důmyslnějšími. Do vězení se daří dostávat kvalitní tetovací barvy, zvyšuje se i kvalita výsledků - některá jsou navzdory používání improvizovaných jehel z ocelových kartáčů podle Lochmannové na úrovni tvorby profisalonů.
U extremistů zůstává oblíbené tetování s nacistickou symbolikou, byť často už nebývá tak přímočaré jako hákový kříž. Používají se šifry jako čísla 18 či 88 (odkazující podle pořadí písmen v abecedě ke spojením Adolf Hitler či Heil Hitler, pozn. red.). "Využívají se i místa, která nejsou tak viditelná, nicméně svědčí o velkém vnitřním odhodlání oněch extremistů. Například vnitřní strana rtu nebo penis," popisuje Lochmannová.
Co se od komunistické doby změnilo, je motivace k užití nacistické symboliky. Zatímco před rokem 1989 sloužila hlavně k demonstraci vzdoru, dnes se používá k sebeidentifikaci nebo jako prostředek k zastrašení ostatních. Sloužit také může i k rekrutaci dalších vězňů pro radikální myšlenky.
Pozoruhodně častá jsou tetování odkazující na rodinu. Vězni mají často vytetovaná jména svých dětí se jménem narození nebo andělíčky s obličejem dítěte, tetovaného podle fotky. Na hrudníku neboli "na srdci", jak říkají.
