Již jsme napsali:
- Z nadšeného komunisty disidentem. Vyloučením Kriegla z KSČ začala ostrá normalizace
- Soudruzi bili na poplach: "Přece nám flanďák nezachrání Palác kultury před krachem!"
- Jsem fanatik komunismu, říkal jeho vězeň, ale i stoupenec a normalizátor Gustáv Husák
- Olympijský triumf byl mstou za okupaci. Po návratu Čáslavskou obklopili donašeči StB
- Kázat nesměl, tak zpíval. Faráře Karáska komunisté vyštvali, ve Švýcarsku ho milovali
- Myslela jsem, že se rok 68 nemůže opakovat. Dnes už si nejsem jistá, říká Moučková
- Vzepřeli se okupantům, vypískali i Jakeše. Výsadkáře před 50 lety smetla normalizace
- Pád běžecké legendy. Emil Zátopek se stal nechtěným symbolem nastupující normalizace
"Ze začátku to byla velká sláva, přivezli jsme medaile… a pak to začalo a já byla pět let bez práce," vzpomínala Věra Čáslavská v roce 2014 v rozhovoru pro Paměť národa a vyjmenovala čtyři věci, které jí nastupující normalizační režim nikdy neodpustil.
"Že jsem neodvolala podpis pod manifestem Dva tisíce slov. V Mexiku jsem porazila reprezentanty okupantů. Vdávala se v kostele a na stupních vítězů odvrátila při sovětské hymně hlavu od okupantské vlajky."
Vzpomínala také na obrovský tlak, jemuž čelili českoslovenští reprezentanti na olympijských hrách v Mexiku v říjnu 1968. "Celá republika žila olympiádou, byli jsme jako národ strašně zraněni (sovětskou vojenskou intervencí - pozn. red.) a všichni k nám vzhlíželi. A my jsme se všichni hrozně snažili dostat ze sebe maximum, abychom závodníky země okupantů porazili."
K velkému očekávání se přidalo i napětí, zda vůbec budou moci okupovaní Čechoslováci na olympiádu odjet. Zatímco sovětští závodníci odcestovali do Mexika kvůli aklimatizaci s velkým předstihem, Moskva povolila československému týmu odletět až na poslední chvíli. "Kdyby nám to nepovolili, tak by to umocnilo, že to byla okupace, a ne ta jejich bratrská pomoc," dodala Věra Čáslavská.
Sportovci lidi doma nezklamali a Československo se se třinácti medailemi umístilo v hodnocení národů na sedmém místě. Sovětský svaz skončil druhý za Spojenými státy.
Věra Čáslavská vybojovala čtyři zlaté (osmiboj, přeskok, bradla, prostná) a dvě stříbrné (kladina a družstva) medaile a stala se celosvětovou celebritou. Byla vyhlášená sportovkyní roku 1968 a druhou nejpopulárnější ženou planety - hned za Jacqueline Kennedyovou, manželkou zavražděného amerického prezidenta. K její slávě přispěla i pohádková "olympijská" svatba s běžcem Josefem Odložilem, která se odehrála den před koncem olympijských her v metropolitní katedrále mexického hlavního města v obležení stotisícového davu.
"Mám nejcennější medaile, muže svých snů a splnilo se mi přání mít svatbu v této krásné zemi. Ale největším štěstím mého života bylo získat zlaté medaile pro svou zemi," řekla tehdy Věra Čáslavská mexickým novinářům.
Její vlastenectví nicméně normalizační komunisté neocenili. Ani to, že po návratu z olympiády věnovala miniaturky čtyř zlatých medailí politikům, s nimiž si spojovala naděje Pražského jara: prezidentovi Ludvíku Svobodovi, prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ Alexandru Dubčekovi, premiérovi Oldřichu Černíkovi a předsedovi České národní rady Josefu Smrkovskému.
Video: Věra Čáslavská o protestu proti invazi. "Při sovětské hymně jsem ignorovala jejich vlajku."
Když se pak na absolutním sportovním vrcholu rozhodla ukončit závodní kariéru, netušila, co ji jako proslulý symbol protisovětské okupace čeká. Že jí bude normalizační režim chtít všemi prostředky zlomit, aby se distancovala od svých dřívějších protisovětských a protiokupačních postojů.
"To už byla Radunka narozená (dcera Radka se narodila v srpnu 1969 - pozn. red.), když jsem slyšela v rozhlase skandování: ‚Ať žije KSČ, Ať žije KSČ‘. Myslela jsem, že to dávají nějaký záznam, ale to byla současnost. A pak to nastalo, ta doba temna. Doma jsem měla pořád prohlídky a nemohla jsem sehnat práci."
Perzekuce Věry Čáslavské dosáhla vrcholu absurdity v lednu 1971, když Tělovýchovná jednota Rudá hvězda Strašnice vyloučila ze svých řad držitelku 22 světových mistrovských titulů a osmi zlatých olympijských medailí. Důvod? Nedostatečná spolupráce.
"Oni mě hlavně chtěli donutit, abych odvolala podpis pod Dvěma tisíci slov. A když to nešlo násilím, tak za mnou posílali kamarády a lidi, kterým jsem důvěřovala. Říkali mi: ‚Věro, když to odvoláš, budeš mít klid. Budeš moct jezdit po světě. Budeš moct dělat trenérku mládeže. Budeš si žít báječně,‘" vzpomínala na rady, které dostávala od kamarádek a taktně nezmínila, že jednou z nich byla gymnastka Eva Bosáková - její první trenérka, která ji objevila a bez níž by nebylo Věry Čáslavské.
Věra Čáslavská v obklíčení donašečů
"Jako dítě jsem účinkovala s baletním souborem v pořadu pro děti v Československé televizi. Shodou okolností tam vystupovala na kladině Eva Bosáková, která už měla všechny možné tituly. Maminka se s ní seznámila v šatně a nabídla jí švestkový koláč, který Eva k mému úžasu slupla celý. A řekla mamince, aby mě vzala k ní do tělocvičny, že mě vyzkouší," vzpomínala pro Paměť národa Věra Čáslavská.
"Dnes jsem nejšťastnější stvoření pod sluncem, maminka mne zavedla k paní Bosákové do tělocvičny. Cvičila jsem na bradlech a za čtrnáct dní mám přijít znovu," napsala si do svého deníčku malá Věra 13. března 1957.
V té době byla už Eva Bosáková téměř rok agentkou Státní bezpečnosti s krycím jménem "Doktor". StB s ní navázala spolupráci v červnu 1956, aby od ní získávala informace o cestách do zahraničí a ostatních sportovcích. V srpnu 1962 s ní spolupráci ukončila. "Vzhledem k tomu, že se v zahraničí naprosto nedala řídit, nerespektovala pokyny orgánu ministerstva vnitra a její chování ukazovalo, že má vlastní zájmy, jak získat co nejvíc darů," píše se ve svazku, který StB vedla na Evu Bosákovou.
Historik Michal Macháček nabádá přesto k opatrnosti: "Při psaní o udavačích je vždy důležité znát okolnosti i motivy oněch donašečů. Proč to dělali i jakému tlaku byli vystaveni. S konečnými soudy - například na Evu Bosákovou, na niž se ptáte - bych byl proto velmi opatrný."
Jenomže už na začátku normalizace se na Evu Bosákovou obrátila Státní bezpečnost znovu: "Spolupráce byla obnovena na dobrovolném podkladě dne 3. 12. 1970, kdy bylo předem zjištěno, že udržuje (Bosáková - pozn. red.) styky s osobami našeho zájmu jak u nás, tak i s novodobou emigrací v zahraničí," informuje své nadřízené řídící důstojník Bosákové.
Jednou z těchto osob byla právě Věra Čáslavská, o níž Bosáková předávala informace StB až do roku 1972. Tehdy se provdala za normalizačního poslance a předsedu ÚV České tělovýchovné organizace Miroslava Hlaváčka. "Její manžel si nepřeje a přímo jí zakazuje takové styky (s StB - pozn. red.)," konstatuje začátkem roku 1973 řídící důstojník Bosákové.
Z rozhovoru pro Paměť národa vyplývá, že si Věra Čáslavská uvědomovala, že "dobré rady" od svých přátel dostávala na příkaz Státní bezpečnosti. "Pak se ukázalo, že to dělali z donucení, že měli strach, a já nikomu nezazlívám, že podlehne tlaku. Strach je silná emoce," konstatovala a uvedla, při jakých příležitostech podobné rady dostávala.
"Měla jsem nabídku od Japonců a Američanů, kteří chtěli natočit v Hollywoodu životopisný velkofilm v japonsko-americké koprodukci. Do Československa by díky tomu přišlo milion dolarů. Ta tehdejší politika byla krátkozraká, radši si nechali ty peníze utéct, jen aby člověka ponížili, dostali na svou stranu, pokořili."
Za největšího viníka považovala sama sebe, říká historik
Pragosport už měl přitom zpracovaný návrh smlouvy, kterou ovšem museli schválit komunističtí funkcionáři. "Na Pragosportu mi říkali, že kdybych dala interview a v něm řekla, že vstup (sovětská okupace - pozn. red.) byla bratrská pomoc a že souhlasím s okupací a že jsem manifest Dva tisíce slov podepsala pod kladinou, aniž bych jej četla, tak bych z toho vyšla dobře."
Věra Čáslavská odmítla, takže dál nemohla pracovat jako trenérka. Pro Evu Bosákovou, která se stala agentkou StB právě proto, že z toho měla určité výhody - a nikoli ze strachu či z přesvědčení -, musela být neústupnost a tvrdohlavost mladší kolegyně zcela nepochopitelná.
Spisovatel a historik Pavel Kosatík, který strávil se slavnou gymnastkou při přípravě jejího životopisu desítky hodin, říká, že se velmi trápila. Zejména kvůli tomu, že "za největšího viníka všeho považovala sama sebe".
"Vinila se tedy i za to, co provedl její syn Martin svému otci (udeřil ho tak nešťastně, že Josef Odložil se při pádu na zem smrtelně zranil - pozn. red.). Ve stínu této tragédie považovala chyby jiných za zcela marginální. Nikdy nepátrala po tom, kdo a jak jí v životě ublížil, i když o tom věděla. Nehrálo to pro ni žádnou roli. A to i v dobách, kdy už na tom byla lépe - když jsme spolu dělali tu knížku. Kromě svého bývalého manžela, jehož na smrt nenáviděla, se zdráhala hodnotit vinu kohokoliv jiného," říká životopisec gymnastky ("Věra Čáslavská - Život na Olympu"), spisovatel Pavel Kosatík.
Paradoxem té doby bylo, že Věra Čáslavská psala zrovna na žádost nakladatelství Mladá fronta knihu o své sportovní kariéře. Vyšla ovšem až po pečlivých zásazích cenzorů v roce 1972. Z knihy "Cesta na Olymp" cenzoři vyškrtali popis okupace v srpnu 1968, ale i událostí, které sovětské intervenci nebo i odjezdu sportovců na olympiádu předcházely.
"Okupace mě zastihla na soustředění v Šumperku. 21. srpna ve tři ráno křičel pod okny vedoucí sokolovny, že nás napadli Rusáci. Říkala jsem si, že se zbláznil, že ve tři v noci vtipkuje, ale sedla jsem na kolo a jela na náměstí. Tam jsem uviděla tanky a řekla si, že jestli nás pustí na olympiádu, tak budu dělat všechno, aby ta naše vlajka byla výš než ta sovětská."
Paměť národa
- Paměť národa je veřejně přístupná databáze vzpomínek pamětníků s pozoruhodnými životními příběhy z 20. století na www.pametnaroda.cz. Vznikla v roce 2001 a v současnosti obsahuje kolem 7 tisíc výpovědí. Spravuje ji nezisková společnost Post Bellum spolu s partnery - Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů.
- Klub přátel Paměti národa sdružuje přes dva tisíce lidí, kteří pomáhají pravidelnými příspěvky. Více na http://podporte.pametnaroda.cz.
Věra Čáslavská ale ještě netušila, že se nebude moci věnovat přípravě tak důkladně jako její největší sovětské soupeřky Natalija Kučinská a Larisa Petriková. "V rádiu po okupaci hlásili, že signatáři Dvou tisíců slov jsou v nebezpečí, tak mě horská služba odvezla do lesů na Vřesovou studánku. Před tak velkým závodem jsem byla dva týdny bez tělocvičny, bez kolegyň, bez nářadí."
I přesto se jí ale podařilo dostat československou vlajku nad tu sovětskou - a hned třikrát. Jen jednou visely při rovnosti bodů s Larisou Petrikovou (v prostných) vedle sebe.
Doma ji pronásledovali a nakonec vyměnili do Mexika za dodávky uhlí Kubě
Plánovala vydat své necenzurované vzpomínky. Nosila je léta v hlavě, protože originál rukopisu knihy z roku 1972 zabavila Státní bezpečnost. "A slibujete, že mi dáte tento náš rozhovor natočený na cédéčku?" zeptala se v listopadu 2014 dokumentaristů Paměti národa. A Věra Čáslavská jim svou prosbu hned vysvětlila: psala totiž knihu a moc by jí to prý při líčení absurdit normalizačního režimu pomohlo.
Ačkoli nesměla v letech normalizace pracovat jako trenérka dětí, mohla studovat dálkově na Fakultě tělesné výchovy a sportu. "Přišel za mnou děkan Vladimír Kostka s manželkou a profesor Choutka, že by bylo dobře, abych fakultu dostudovala, protože jsem měla přerušeno. Tak jsem se o to pokusila a jsem ráda, že jsem je poslechla."
V roce 1974 absolvovala se specializací v oboru sportovní gymnastiky, přivedla na svět syna Martina. Profesi trenérky se mohla věnovat až od roku 1979 jen proto, že Sovětský svaz nemohl dodávat uhlí Kubě a Mexiko navrhlo, že dodávky splní výměnou za v této zemi velmi oblíbenou Věru Čáslavskou.
Tak se také stalo: v květnu 1979 odjela trénovat do Mexika i s celou rodinou. Čekalo ji obrovské přivítání, dva roky trénovala 150 holčiček a měla vlastní program v mexické televizi "Cvičíme s Věrou".
Do Československa se rodina vrátila v létě 1981. Zatímco profesně se jí vedlo už lépe, protože mohla trénovat, v osobním životě se jí nedařilo. S Josefem Odložilem se rozvedla dva roky před pádem komunistického režimu (1987). Během revoluce vystoupila před rozjásanými davy na balkoně Melantrichu po boku vůdce Občanského fóra Václava Havla.
"Byla to jediná sportovkyně, která se postavila režimu," uvedl Václav Havel v dokumentu Věra 68. Když se stal prezidentem, stala se jeho poradkyní pro sociální otázky a pro sport, od roku 1991 pak působila jako jeho asistentka.
Děkovala svému tělu, to ji ale vzápětí zradilo
Její návrat na výsluní, během něhož se stala i předsedkyní Československého olympijského výboru, ukončila v roce 1993 již zmíněná rodinná tragédie. Konflikt jejího syna Martina s otcem skončil smrtí bývalého manžela. Věra Čáslavská začala trpět depresemi a na deset let se stáhla z veřejného života.
Při druhém návratu se jí opět dostalo nadšeného přijetí jako v době sametové revoluce - na slavnostním vyhlášení Sportovce roku 2009 jí publikum tleskalo dlouho a ve stoje. Věra se opět vrhla do mnoha aktivit, žila neustále v poklusu, s režisérkou Olgou Sommerovou natáčela dokumentární film, který byl dokončen k jejím sedmdesátým narozeninám.
Znovu se angažovala ve veřejném životě: v lednu 2013 podpořila v prezidentské kampani Karla Schwarzenberga, v září 2015 napsala otevřený vzkaz adresovaný české veřejnosti, v němž apelovala na solidaritu a pomoc obětem válečných konfliktů.
Opět se radovala ze života. V rozhovoru pro Paměť národa v listopadu 2014 vyjádřila v nadsázce vděčnost svému tělu, které jí celý život věrně sloužilo: "Říkám to jako poděkování, ne abych se rouhala, protože vždycky, když řeknu, že je něco dobrý, báječný, tak se to pak hned zhatí."
Z těchto jejích slov až mrazí, protože se vyplnila. Nedlouho poté se Věra Čáslavská pustila do boje s rakovinou slinivky, který byl jejím posledním. Celoživotní bojovnice za pravdu a spravedlnost a fenomenální sportovkyně podlehla nemoci 30. srpna 2016 ve věku 74 let.
Video: Věra Čáslavská o návratu z olympiády v Mexiku. "Říkala jsem si, že je to v pytli a nastává doba temna."
