A klienti ústavů dostávají šanci žít podle svých představ.
Většinu života trávila Zora Velínová (31) zavřená v kleci v uzamčené místnosti s průhledným oknem ve dveřích. Teď už leží její klec společně s dalšími čtyřmi rozřezaná ve skladu.
Paní Velínová, stejně jako ostatní klienti zavíraní v ústavech sociální péče ve Středočeském kraji do klecí, už žije mezi ostatními klienty, chodí ven, je svobodná.
Ven z klecí
"Zlom pro mě byla reportáž o poměrech v ústavu Svatý Jan pod Skalou. Překvapilo mě, jak s klienty zachází," říká náměstek hejtmana Josef Vacek (KDU-ČSL). "Ukázalo se, že mají málo personálu, ale také, že jednají setrvačně. Řekl jsem si, že je nutné to změnit."
Kraj dostal od rady volnou ruku, získal peníze z EU a začal se změnami. Na pomoc si přizval nevládní organizace, ty začaly zaměstnance a ředitele ústavů školit, jak jednat s klienty, jak kvalitně poskytovat služby.
"Řada ředitelů mě přesvědčovala, že bez klecí to nejde," vzpomíná Vacek. "Ale pak jsem byl na veřejné debatě, kde se do mě opřelo padesát odborníků, že to jde, tak jsem si řekl, že mají pravdu."
Vedení kraje nevydalo žádný direktivní pokyn, přesto dosáhlo svého. "Často jsme se s řediteli scházeli," říká Vacek. "Věděli, že chceme, aby změnili uvažování a aby začali zacházet s klienty jinak."
Čtyři ředitelé byli kvůli neochotě měnit zažitý systém odvoláni. Sami iniciátoři změn byli překvapeni, jak rychle šlo odstranit klece a měnit zažité praxe. Po prvním roce dokonce zmizelo třicet klecí, bez jakýchkoliv problémů a pomoci.
"Možná, že kdybychom je neodvolali, tak by to nešlo tak rychle," říká Vacek.
Žijí, jak potřebují
V březnu 2005 zůstávalo ale v kraji ještě 52 klecí. "Agrese byl nejčastější důvod, proč do nich klienty zavírali, ale tak například proto, že brzy vstávali a nenechali ostatní vyspat," popisuje běžnou praxi Vacek. "Ale stačilo se zamyslet nad příčinami takového chování a řešení bylo na světě."
"Je logické, že když jde klient spát v šest hodin večer, vstává brzo a je aktivní," říká Vacek. "V klecích byli často zavíráni autisté. Ti nemají rádi kolektiv, potřebují svůj prostor, když jim ho dáte, zklidní se."
Jedenácti lidem, kteří žili v klecích kraj poskytl osobní asistenty. Dnes není ve Středočeském kraji jediná klec, ve které by byl zavřen člověk. "Překvapivě se nevyskytly žádné problémy," říká spokojeně Vacek. "Ti lidé začali žít tak, jak potřebují."
Hranice lidskosti
"Když jsem viděl klece a izolační místnost, byl jsem v šoku," říká ředitel ÚSP Brandýs nad Labem Ivan Semecký. "Už tehdy jsem si řekl, že tady je hranice lidskosti, za kterou nechci jít."
Pan Semecký nastoupil do ústavu před čtyřmi měsíci, po odvolané ředitelce. "Řekl jsem zaměstnancům, že budeme pro klienty hledat způsob, jak žít. A život v kleci není životem," říká.
V době, kdy ředitel nastoupil, používala se v ústavu jedna klec a izolační místnost, do které byli "problémoví" klienti zamykáni.
"Byla to taková místnost na celoživotní pobyt," říká ředitel. "Zavírali je tam proto, že neměli dostatek informací, jak s klienty jednat, nevěděli, že to jde jinak."
V ústavu zůstali všichni zaměstnanci i bývalá ředitelka. "Jsem rád, že tu jsou. Sami jsou svědky toho, že to lze dělat jinak," říká pan Semecký. "Zaskočilo je, jak ti klienti rozkvetli a co všechno najednou dokážou."
Ne všichni zaměstnanci ale mají změnu zažitou. "Občas to zkouší," říká ředitel. "Někdy zjistím, že klientka je v bývalé izolační místnosti, není sice zamčená, ale je tam daný stolek tak, aby nemohla dveře otevřít."
S těmi prý nezbývá než komunikovat, dál je školit, anebo se s nimi rozloučit.
Nevěřili jsme
"Nikdo, ani já, jsme nevěřili, že to jde," říká Marie Molhánová, která v ústavu pracuje už devět let. "Byli jsme léta zvyklí na jiný systém. Teď chodíme na semináře a pozastavuji se nad tím, že vůbec kdy byla v kleci."
Paní Molhánová se stala osobní asistentkou poslední klientky, která byla v kleci, paní Velínové. "Dřív třeba celou noc bušila do klece a my nevěděli proč," říká. "Začali jsme přemýšlet, proč je agresivní, teď už dokážu odhadnout, co ji vadí a předcházet tomu. Hodně se jí věnujeme. Předtím jsme ji zavřeli a nikdo si jí nevšímal."
Teď má Zora Velínová svůj vlastní pokoj, vlastní postel bez mříží. Jen v oknech jsou nerozbitná skla.
"Občas do nich buší, někdy něco rozbije," říká paní Molhánová. "Ale je ráda, že má volnost, tu změnu si uvědomuje. Je to velký rozdíl. Dřív měla záchvat skoro nepřetržitě, teď ho má tak jednou za den."
Nyní paní Velínová odjela na čtrnáct dní domů k rodičům.
Přiměřené riziko
Také paní Margita žila dříve na izolaci. Dnes má místnost strachu kliku z obou stran, dveře jsou barevně pomalovány.
"Od té doby Margita šestkrát utekla," říká ředitel. "Nedivme se, když byla celý život zavřená. Mysleli jsme, že není schopna se pohybovat, ale ona se sama dostala autobusem do Berouna, do Prahy. A my se o ni máme bát?"
Všichni klienti podle ředitele potřebují přiměřené riziko, častěji teď chodí ven, na procházky, do cukrárny, na večeři, do kina. "Našim cílem je dostat je co nejvíce mimo ústav a připravit je na život mimo něj," říká ředitel.
V budoucnu by měly klientky začít bydlet v chráněných bytech ve městě, některé budou moci pracovat v kavárně, pro kterou nyní ředitel shání prostory.
"Padesát klientek je určitě schopno s jistou mírou dopomoci žít mimo ústav," říká ředitel. "Pro ty ostatní by tu mělo být důstojné zázemí, denní stacionář nejen pro naše klientky, ale i pro ostatní lidi, kteří potřebují pomoc.
Stojí to za to
I v tomto směru mají Středočeské ústavy podporu shora. "Cílem není jen likvidace klecí, ale především ústup ústavní péče ke chráněnému bydlení," říká Vacek. "Necháme na ředitelích ať navrhnou způsob řešení a pokusí se získat peníze z evropského sociálního fondu."
Kraj chce také dál podporovat vzdělávání a supervize zaměstnanců. "Máme slíbený milion korun od kraje," říká Vacek. "Další peníze chceme získat úsporami. Nechal jsem si spočítat, že jsme schopni na úsporách energie ušetřit až 30 % výdajů. Uspořené peníze pak použijeme na pokračování naší reformy."
Ta zatím stála 4 miliony, z krajské pokladny šel milion. "Je to jenom procento z toho, co celkem dáváme na provoz ústavů," říká Vacek. "Vzkázal bych proto všem svým kolegům, že to jde a že taková investice rozhodně stojí za to."
