Prvního místostarostu Junáka, českého skauta Jiřího Navrátila, jsem poprvé zaregistrovala v roce 2012 na jedné z akcí ke sto letům Skauta. Později jsem si o jeho pohnutém osudu četla na stránkách Ústavu pro studium totalitního režimu – o jeho výsleších na gestapu, o aktivní účasti v Pražském povstání, o tom, jak ho komunisti odsoudili na dvacet let za velezradu a prošel si těmi nejhoršími lágry a věznicemi.
Zarazil mě věk narození – 1923. Tomu jsem se musela zasmát. Chtějí mi snad namluvit, že tomu statnému, svižně chodícímu a neskutečně ironickému pánovi s mladým zvučným hlasem ze skautských oslav tehdy bylo téměř devadesát? Snad téměř osmdesát, ne? Jenže pak mi selský rozum napovídá– když se aktivně účastnil Pražského povstání, tak mu tehdy asi nebylo dvanáct... Pak jsem se ještě dočetla, že ho v legendárním oddílu pražské Dvojky vedl Jaroslav Foglar a byl tedy jedním z "Hochů od Bobří řeky". Nedalo se nic dělat, musela jsme se smířit s tím, že tento pán je devadesátník, ačkoliv tomu nic nenasvědčuje.
Když 24. dubna 2016 na svátek sv. Jiří vykázal horlivý policista skauty, kteří si chtěli na nádvoří Pražského hradu zazpívat po slavnostní mši hymnu, volala jsem do Skauta, zda bych s někým o tom mohla udělat rozhovor. Mluvčí mi nabídla možnost oslovit Jiřího Navrátila. Jenže telefon nebral, na e-mail neodpovídal. Kontaktoval mě asi o týden později, kdy už bylo dávno po aféře, a vyjmenovával mi, co má všechno na starosti, co všechno musí jako první místopředseda Skautu dělat a že krom toho ještě píše a rediguje články a překládá. Dohodli jsme se tedy na delším nadčasovém rozhovoru.
Jenže jsem se hned na začátku neopatrně přeptala na věk, že mi to jako stále nejde do hlavy, jestli mu je skutečně nyní už třiadevadesát. "Ale dejte pokoj s číslovkama! Kdo by je bral vážně? Vadí mi, když mi je každou chvíli někdo vnucuje!“ pustil se do mě. "Velice mi vadí, když lidé sprásknou ruce a diví se mému věku. Jako bych byl nějaká rarita. Skrývá se v tom i určitá diskriminace. Musím vám prozradit, že na tohle jsem dost ješitnej!"
Vzpomínání Jiřího Navrátila. Jak se snažil o útěk z jáchymovského tábora:
Ani druhou otázku jsem nepoložila nejvhodněji: „Kdy jste naposledy spal ve spacáku pod stanem nebo jedl z ešusu?“ Pobaveně se zasměje: „Vy asi teď čekáte, že budu lovit v paměti, jestli to bylo před deseti lety, nebo spíše před dvaceti, že jo?“
Oznamuje mi, že se skautských akcí samozřejmě účastní pořád. „Ve stanu a ve spacím pytli se občas vyspím na některé Lesní škole pro skautské vůdce, pozvou-li mě na přednášku. A prosím pěkně, z 'ešusu' zásadně nejím už od svých nováčkovských dob, takový císařsko-rakouský výraz byl pronásledován. Měli jsme prosím jídelní misku. Jsou to sice dvě slova, ale doložíme si je. Do řady na jídlo si s ní občas stoupnu – ovšem je teď mnohem onačejší, nerezová," směje se.
Bavíme se o jeho vyšetřování Gestapem, o pokusu o protikomunistický puč a jeho trestu dvaceti let za velezradu. Opatrně zabrousím k ožehavému tématu těch nejhorších lágrů a věznic, kterými si prošel. Již jsem několikrát dělala rozhovor s politickými vězni z 50. let a vždy mám takový rozpolcený pocit, když se zpovídaným seniorům začne chvět hlas a v očích se jim objeví slzy. Je mi to pak takové trapné oživovat jejich staré rány, ale na druhou stranu si říkám, že je dobře, aby se tyto příběhy stále připomínaly. Jenže pan Navrátil mi tento okamžik značně usnadnil. Úsměv ho neopustil ani teď a s noblesou a svým typickým ironickým nádechem v hlase mi řekl:
„Já zhlédl třeba Ruzyni, Pankrác, Bory, Mírov, Pardubice, Ilavu a další, co komunismus mladým lidem nabízel. Ve sbírce mi chybí Valtice – inu, jak zpívá Jaroslav Uhlíř v písni Ani k stáru – ‚teď už to asi nedohoním‘.“
Se stejným humorem mi pak líčí, jak po propuštění v roce 1960 na amnestii čistil bazény v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. V odlehčeném a přátelském duchu se nese celý rozhovor. Jenže pak mi od něj přišla autorizace výsledného článku. „Srdce mi to může utrhnout, ale musím Vás obtěžovat prosbou o několik úprav,“ začíná jeho e-mail. Následuje pak několik zcela červených stran plných oprav.
„Nesmíte se na mě hněvat, já jsem řadu let redigoval texty v nakladatelství i v redakci,“ směje se na mě pan Navrátil, když se potkáváme na konci května 2016 při udílení cen mladým dobrovolníkům „Gratias Tibi“. On předává ceny s operní pěvkyní Soňou Červenou, papír čtou společně na přeskáčku, výborně se u toho baví a člověk žasne, že této paní je 91 let a stále hraje a zpívá a tomuhle pánovi je o dva roky více a stále vykonává funkci skautského místopředsedy, spí ve spacáku a jí z ešusu, pardon, tedy z jídelní misky.
Po skončení slavnostního pořadu ho pozoruji ve foyer, jak neustále chodí do hloučků mladých lidí a za chvíli je již v jejich středu, cosi jim vypráví a všichni se výborně baví. Tenhle člověk je neskutečně duševně mladý, žasnu. Když večer končí, říká mi, že to bylo fajn a že je vidět, jak jsou dnešní děti šikovné a mají srdce na pravém místě. Tuhle větu vám řekne málokterý senior.
Když si po sobě čtu tyto řádky, polévá mě horkost a zmocňuje se mě nervozita. Vzpomenu si totiž na několik dobře míněných rad, které mi pan Navrátil udělil, když jsme spolu dolaďovali zmíněný článek: „Úvodem bych Vám rád kolegiálně připomněl úskalí a obtíže s tzv. Ich formou. I když samozřejmě vím, že to víte. Souhlasím s průzkumem – byť už starším –, že posluchači i čtenáři ji vlastně nemají rádi.“
Tak se Vám, pane Navrátile, moc omlouvám, to je tak, když dobře míněné rady dopadají na neúrodnou půdu...
