Od roku 1909, kdy architekt a slavný sochař František Bílek začal připravovat architektonický a myšlenkový návrh vlastního rodinného domu s ateliérem v Praze na Hradčanech, byl podle svých slov pevně rozhodnut zbudovat "duchovní tvrz nebo chrám" symbolizující "život jako pole plné zralých klasů, skýtajících výživu bratří na každý den".
Ve svém pojetí částečně vycházel z pozorování přírody, kterou se rád obklopoval a hojně ji pozoroval, a ze svého oblíbeného Janova evangelia o Kristu jako chlebu života. Dalším inspiračním zdrojem mu byla Březinova báseň Apotheosa klasů ze sbírky Stavitelé chrámu.
Půdorys domu, odvozený ze stopy kosy v obilném lánu a inspirovaný obilným polem v exteriéru i interiéru, tvoří mezikruží orientované k východu. Rostoucí svázané snopy klasů obepínají budovu ve formě sloupů, odkazy nalezneme na nábytku (zejména v jídelně), zárubních, oknech, klikách, pantech a tak dále. V roce 1911 tak Praha získala odvážnou stavbu, nesoucí poselství křesťanského symbolismu.
Umělec se specifickým pojetím architektonického díla zároveň snažil vyhranit vůči "prázdnotě a bezduchovnosti" vídeňské architektury, která se podle něj rozpínala daleko za hranice až do našich zemí. Popsal to ve stati Moje architektura.
V eseji Stavba, který při poválečné správě Bílkovy galerie z otcova rukopisu přepsala umělcova dcera Berta Mildová-Bílková, se můžeme setkat s příznivým přijetím jeho novátorsky pojaté vily u renomovaných architektů Jana Kotěry a Jože Plečnika. "Přišel jeden z předních architektů (J. Kotěra) a prosil: ‚Mám podat v Berlíně něco svérázného a nového, dovolte v našem rakouském oddělení vystavit Vaši pracovnu.‘ Jeden z nejlepších (Plečnik) jede tramvají a črtá jen letmo stavení a posílá je do Stylu: ‚Za každou cenu dům tiskněte a na prvním místě‘."
Když se 20. ledna 1912 Bílek do své vily na Hradčanech přestěhoval, z Jaroměřic mu Otokar Březina napsal: "Jedině díla, jež takto vznikají, z duchovní nutnosti, z nebezpečí smrti, kdyby nebyla vykonána, mají sílu dávat život."
Architektonická tvorba pro Bílka znamenala detailně poznat místo stavby a být tak přírodě nablízku. Veškeré lidské tvoření mu bylo jen předsíní chrámu přírody. Umělec nejenže navrhl v sousedství svého domu Procházkovu vilu, jež ztvárňovala myšlenku dubového stromu, ale počítal též s vytvořením vlastní "předsíně chrámové", kterou měla symbolizovat dvojice bdících psů. Myšlenku nerealizoval - hlavně kvůli rozsahu a nákladnosti stavby.
Mojžíš jako starozákonní hospodář
Pouze v Bílkově myšlenkovém konceptu stavby zůstala rovněž socha Mojžíše - starozákonního hospodáře. Původně s ní počítal na podstavec do středu elipsy, jíž opisuje zakřivené východní průčelí rodinné vily s ateliérem. Umělcovu jasnou představu o umístění sochy nám dokládají dochované plány ze září 1910.
Mojžíš, velký vůdce a zákonodárce, skrze kterého Bůh vyvedl Hebreje z Egypta, vytvořil z nich národ, jenž by mu sloužil, a dovedl je až na hranice země, kterou Bůh zaslíbil jejich otcům, je v Bílkově představě zachycen jako představitel "nové cesty, vidění zaslíbené země a blízkosti pravého života". Sochař na díle pracoval v roce 1904, v litografické úpravě byl Mojžíš v cyklu duchovních dějin lidstva Cesta publikován v roce 1909.
Jak ale připomíná historik umění Martin Krummholz: Bílek změnil nejpozději na počátku roku 1915 původní záměr a rozhodl se na podstavec v pohledově exponovaném svahu zahrady umístit monumentální sousoší Jana Amose Komenského.
Mojžíšova socha zatím zůstala v ateliéru. Až k Bílkovým šedesátinám ministerstvo školství a národní osvěty sochu od umělce získalo, nechalo ji odlít do bronzu a hledalo pro ni vhodné umístění. V roce 1936 dílo věnovalo městu Praze. Po vstřícných jednáních s židovskou náboženskou obcí rozhodlo vedení města o umístění plastiky u Staronové synagogy v Praze.
Odhalení v Pařížské třídě proběhlo zcela nehlučně v létě 1937. Na žulový podstavec, který byl usazen na trávníku mezi stromy, nenechal magistrát vyrýt, o jakou postavu se jedná. Mnozí kolemjdoucí tak netušili, že hledí na starozákonní postavu. Přesto nacistickou okupaci socha na svém místě nepřečkala a znovu byla odhalena až v roce 1948.
Komenský se loučí s vlastí
Téma české reformace začal František Bílek akcentovat zejména v druhé dekádě 20. století. Poté, co v roce 1900 vymodeloval svou první drobnou sádrovou skicu Jana Husa, nechával se pro své dílo stále intenzivněji inspirovat odkazem a motivy české reformace a jejích osobností: Tomáše Štítného ze Štítného, Jana Husa, Jeronýma Pražského, Petra Chelčického, Jana Žižky, Prokopa Holého nebo Martina Húsky.
Se stejným duchovním, nikoli politickým zápalem se zajímal o postavy Jednoty bratrské: Jana Augustu, Jana Blahoslava a jejího posledního biskupa Jana Amose Komenského. V roce 1914 se zabýval návrhem pomníku J. A. Komenského pro Růžový palouček u Litomyšle, který nebyl realizován. O rok později intenzivně pracoval na třetinovém modelu pomníku J. A. Komenský se loučí s vlastí, jenž dokončil v roce 1916 v poloviční velikosti.
I v následujícím roce se Bílek "učiteli národů" věnoval. Zakomponoval ho coby osobnost zachovávající pravdu do svého nerealizovaného pomníku českých dějin Naše národní věno. V dalších letech tesal pro Muzeum Jana Amose Komenského v Uherském Brodě (dub) a do soukromých sbírek (olše, jasan, dub) repliky plastiky J. A. Komenský se loučí s vlastí.
Na přelomu let 1922/1923 se Bílek odmítl řádně zúčastnit soutěže na pomník J. A. Komenského v Amsterdamu (první cenu získal návrh sochaře Jana Štursy a architekta Pavla Janáka). Přesto od poroty očekával, že bude ohledně návrhu přímo osloven, jak se vyjádřil v otevřeném dopise. Předseda poroty Jan Kotěra ale odmítl dopis k jednání předložit, neboť soutěž byla anonymní.
Grafická tvorba Františka Bílka o J. A. Komenském
Ani grafická Bílkova tvorba nepostrádala témata spojená s osobností J. A. Komenského. První dřevoryt vytvořil v roce 1906 ("Památce bratří, kteří zachovali víno dobré do konce"). V roce 1915 si u něj Umělecká beseda objednala vytvoření prémie pro své členy na několikrát opakovaný motiv J. A. Komenský se loučí s vlastí. V albu deseti podobizen (pět české reformace a pět české kultury) z roku 1917 dřevorytem zobrazil tvář J. A. Komenského Z pomníku Jana Ámosa.
V roce 1918 zhotovil kresbu na obálku Komenského spisu Smutný hlas, který doprovodil čtyřmi ilustracemi křídou a bělobou. Na žádost spolku Komenský taktéž v roce 1918 ilustroval a navrhl koženou vazbu se zlacenou vinětou ke Komenského Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské.
Vybrané výroky biskupa Jednoty bratrské sochař Bílek v textu zdůraznil svým typickým písmem, aby vynikl jejich význam. Stejné dílo doprovodil čtyřmi dřevoryty na sklonku svého života v roce 1940. Poslední dřevoryt: "Věřím i já bohu, že po přejití vichřic hněvu, vláda věcí tvých k tobě se navrátí, ó lide český!" německá cenzura ale k vydání nepustila. Čtyři Bílkovy litografie doprovází III. Špalíček, vydaný Karlem Reichem v roce 1928 s dílem Písně některé nábožné J. A. Komenského.
Velkolepá oslava v Chotkových sadech
Trvalo celé desetiletí, nežli se podařilo Komenského pomník v pískovci slavnostně odhalit. Bílek očekával veřejnou finanční podporu, která mu ale nebyla opakovaně přiznána. Až v roce 1926 uspořádala při příležitosti odhalení monumentální plastiky Komenský se loučí s vlastí Církev československá (od roku 1971 Církev československá husitská) společně s Kostnickou jednotou ústředí československých evangelíků v Praze Františku Bílkovi nebývalou slavnost.
Velkolepě pojatý výroční den Komenského narození (28. března) započal ve 14 hodin u Husova pomníku na Staroměstském náměstí. Zástupy věřících nekatolických konfesí se poté vydaly průvodem, v jehož čele byla nesena státní vlajka a dvě husitské bílé korouhve náboženských obcí Církve československé z Prahy I. a Nuslí. V 15 hodin se průvod shromáždil před umělcovou vilou, kde už jej očekávali pozvaní hosté.
Vedle Františka Bílka účast přijal například čerstvě jmenovaný ministr zemědělství Juraj Slávik, Církev československou zastupoval Bílkův přítel a příznivec, patriarcha Karel Farský, za federaci francouzských evangelíků se zúčastnil farář André Monod.
Slavnost byla po řadě projevů zakončena zpěvem státní hymny, po níž byl František Bílek nadšeně pozdraven celým shromážděním. Až do října 1941, kdy byl v Chýnově Bílkovi vystrojen majestátní pohřeb, se umělec s podobným veřejným uznáním nesetkal.
Podle dobového článku osvítilo pomník v závěru slavnosti jarní slunce a dalo vyniknout textu, kterým Bílek dílo doprovodil: "Památce bratří, kteří zachovali víno dobré do konce." Tvůrce se zde jako mnohokrát inspiroval textem z Janova evangelia (J 2,10). Myšlenkovým pilířem díla se pro Bílka stal odchod posledního biskupa Jednoty bratrské s hloučkem věrných do exilu. Ti jsou symbolicky ztvárněni postavami ženy s bolestným výrazem tváře, staršího, odhodlaného muže, významně se podobajícího Bílkovi, a dítěte. Vichřicí doby zmítaný Komenský je zahnán "ke končinám země", přesto ale nepřestává hledat naději shůry.
Když František Bílek zvýrazňoval svým "gotickým" písmem vybrané pasáže v Komenského Kšaftu, vybral si v samém závěru knihy slova: "Živ buď, národe posvěcený Bohu, neumírej!". Jak správně rozpoznal český historik František Žákavec, Bílkovi nikdy nešlo o zachycení Komenského celosvětového významu pedagogického, ale o zdůraznění významu národně náboženského, který ve své univerzálnosti Komenskému i Bílkovi přinášel odpovědi na základní otázky po smyslu bytí: Jak tu máme žít?
Autor je historik ÚSTR a ÚAM CČSH.
