Jaký vliv měl na lidské tělo více než rok strávený doma, často u počítače a s restrikcemi omezujícími pohyb?
Markantní. Strávit několik hodin denně v jedné poloze, aniž bychom to kompenzovali pohybem, je problematické. Naše svaly mají přirozenou schopnost se zkracovat, když je pravidelně neprotahujeme. Toto se děje každodenně. Čím více sedíme, tím více se tělo poloze přizpůsobí.
Je logické, že když člověk v době epidemie strávil deset hodin denně u počítače, bude mít problém. Často lidé při práci z domu neměli ani ideální pracovní místo jako v kanceláři. Není pak divu, že třeba účetní, která pracovala deset hodin denně z gauče, přijde do ordinace s vyhřezlou ploténkou.
Chodí tedy nyní lidé častěji k fyzioterapeutům?
V počátku, zhruba loni v dubnu, bylo cítit, že se lidé báli na rehabilitace chodit. A to i ti, kteří měli chronické problémy a chodili dlouhodobě. Ale nastal zajímavý zlom, a to snaha neposkytovat péči, která není nutná. Došlo tedy k jejímu utlumení. Začala se poskytovat jen klientům, kteří ji nezbytně potřebují kvůli problémům, jako jsou například zablokovaná záda. U pacientů přetrvávaly obavy z kontaktů, vznikl tak zajímavý fenomén, který je podle mě prospěšný - pacienti, kteří jednoznačně péči nepotřebují, přestali úplně docházet.
Myslíte to tak, že si lidé vyhodnotili, že tu najednou máme jako zásadní hrozbu pro zdraví koronavirus, a tím pádem drobnější problémy tak neřešili?
Ano, najednou se ukázalo, že ne všichni pacienti nutně musí být rehabilitováni, že kolikrát stačí jednodušší instruktáž. To ulevilo kapacitám fyzioterapeutů, najednou byly dostatečné.
Se zkušeností posledního roku restrikcí, jakou podle vás přikládá naše společnost důležitost pohybu?
Řada lidí si uvědomuje nutnost pravidelného pohybu a nutnost spolupráce. Zjistili, že je potřeba si vyčlenit čas na sebe, věnovat se svému tělu i proto, aby v pracovním režimu mohlo dobře fungovat. Najednou vyšlo najevo, že lidé k životu potřebují pracovní den, který bude rozdělený na dobu, kdy se věnují sami sobě, aby celý den neseděli u počítače, a pak na kratší dobu intenzivní práce.
Není to jen otázka lockdownu a poslední doby, je to celoživotní téma. My fyzioterapeuti jsme důležitost pohybu vnímali samozřejmě vždy, akorát populace si ji začala uvědomovat až teď. Najednou nám restrikce vzaly něco, co dřív bylo běžné. Náhle se sportovat nemohlo. Lidé pochopili, že je pohyb provázaný s psychikou. Platí heslo "ve zdravém těle zdravý duch".
Co to znamená v praxi?
Pokud se sportovec bude pohybovat pravidelně, ale bude na tom špatně psychicky, projeví se to na jeho fyzické kondici a naopak. Když se najednou omezí možnost pravidelné fyzické aktivity, je to současně zásah do duševna. Vlivem restrikcí jsme tedy byli nuceni být zavření doma a první, co utrpělo, je psychika. Jenže ta má vliv i na pohybový aparát, na nastavení těla. Stres třeba zvýší napětí šíjových svalů.
Starají se tedy lidé dnes o své tělo více než dřív, třeba před deseti lety?
Ano, je tam změna a opět se promítá vliv covidu. Lidé byli nuceni vymyslet si vlastní aktivitu. Najednou jim chyběl sociální kontakt na sportovištích, který si pak vynahrazují na sociálních sítích tím, že sdílí své aktivity na internetu. Chlubí se například, kolik uběhli kilometrů. Je důležité zmínit, že řada lidí do fitka nechodí jen kvůli cvičení, ale právě i kvůli sociálnímu kontaktu. To je daleko větší ztráta. Proto utrpěla spíše psychika než vlastní pohybový aparát.
Avšak i globálně bez ohledu na covid je snaha věnovat se svému tělu a vnímat, že kvalita držení těla se promítá do celkového nastavení člověka, daleko větší než dřív.
Proč tomu tak je?
Protože je naše společnost čím dál vyspělejší a zjišťuje, že neustálé vysedávání u stolu nás dovádí k potřebě aktivity, vnímání sebe sama. Je to obecně postupný posun lidstva k vnímání potřeb prožití. Vnímáme, jak se stravujeme, jak se pohybujeme, co dýcháme a jak se to vše propojuje, jak se životní styl projevuje na tělesné pohodě.
Říkáte, že pandemie se více dotkla naší psychiky, ale přece jenom se musela podepsat i na naší fyzické kondici. Po jak dlouhé době bez pohybu se to vůbec začne u člověka nějak projevovat?
Člověk, který nesportuje, to pozná třeba až za měsíc. Ale ten, kdo sportuje denně, bude nesvůj už po dvou dnech bez pohybu, může ho začít i něco bolet.
Co má tedy člověk dělat, aby se po roce stráveném doma dostal zpět do formy?
Může to trvat jeden až tři měsíce, stejnou dobu, jako by mu trvalo obecně dostat se do kondice. Záleží na tom, jak intenzivně by člověk cvičil, s jakým nasazením. Jde i o emoci, jakou člověk do cvičení dá. Nejde o to, provádět pohyb jen tak, čistě mechanicky. Člověk si pohyb musí uvědomovat, propojit ducha s tělem.
Co když jsem ale začátečník, který se chce začít hýbat, ale moc neví jak?
Kvůli kvalitě pohybu bych doporučila cvičit ze začátku pod kontrolou. Když chce člověk začít chodit do fitka, je dobré si alespoň na pár lekcí domluvit trenéra nebo fyzioterapeuta. Ve své ordinaci často řeším, že lidi začnou cvičit, ale vůbec jim nedojde, že necvičí kvalitně. Vypracují si tak řadu špatných pohybových návyků a vlastně si ubližují.
Zdraví zřejmě neprospívá ani sedavé zaměstnání. Co mají dělat lidé, kteří opravdu musí sedět osm hodin denně u stolu?
Zkusila bych najít v práci nějakou činnost, kterou mohu dělat třeba dvě hodiny vestoje, ať už půjde o pracovní pochůzky, či komunikaci s kolegy. Probrat práci s kolegy se dá i při procházce. Pokud má být sedavé povolání udržitelné, je třeba mít optimální délku svalů, proto potřebujeme pravidelný strečink.
Sezení má být kompenzováno tím, že si člověk pravidelně třikrát týdně zacvičí. Význam má ale i cvičení jednou týdně, což je čas, který si musí najít každý. Je to otázkou priorit. Pokud člověk necvičí vůbec, upozadí své tělo, a když nemá vztah sám k sobě, jak ho může mít ke svému okolí?
V době přísných opatření se hodně mluvilo o tom, že o pohyb přichází zejména děti, na což řada odborníků upozorňovala. Bylo to v tomto ohledu pro děti těžší než pro dospělé?
Je to pro ně těžší, protože se uzavřely sportovní kroužky. Děti potřebují kolektiv, sportovní soužití, vedení. Většina není schopna doma sama cvičit. Jakmile aktivita vypadne, projeví se to na psychice, což vnímám i z ordinace. Zvedl se nám počet dětských klientů, kteří sice měli vadné držení těla, ale mnohem hůře na tom byla psychika. Zhoršila se i jejich schopnost soustředit se. Rodiče kolikrát nechtěli po fyzioterapeutech, aby něco udělali s pohybovým aparátem, ale aby je donutili se více soustředit. Děti byly kvůli ztrátě pohybu nevybouřené.
Mohou děti, které sportovaly pravidelně a navštěvovaly sportovní kluby, dohnat rok omezených tréninků?
Pokles výkonnosti je u nich určitě znát. Pokud děti sportovaly v klubech a najednou tam celý rok nechodily, je to znát na kvalitě. Byly před epidemií na nějaké úrovni výkonnosti a najednou jsou zase o několik stupňů zpět. Na druhou stranu, výkonnostní sporty si cestičky i mezi restrikcemi našly a děti to nějak doženou. Nebyla bych pesimista.
S jakými problémy k vám do ordinace nyní děti dochází? A je jich nyní více?
Vlivem epidemie jsme zaznamenali víc dětí, hlavně v květnu a červnu. Především mívají problémy s vadným držením těla.
Když odhlédneme od koronaviru, mají děti v Česku obecně dostatek pohybu?
Je to subjektivní, ale myslím, že spíše ano. Občas se i stává, že ho mají naopak moc, že je rodiče dají na dva nebo tři sporty. Dítě potřebuje i klid, nemělo by docházet k přetížení.
Mluvila jste o tom, že mnoho lidí si uvědomilo, že k psychické pohodě potřebují pohyb. Přinesla tedy zkušenost s epidemií naší společnosti něco pozitivního?
Řadu lidí skutečnost, že nemohli chodit do posilovny nebo na bazén, donutila najít si novou pohybovou aktivitu. Začali chodit na procházky, jezdit na kole, cvičit doma. Vzniklo hodně aplikací, návodů na dechová cvičení a podobně. I z médií byla cítit snaha populaci podporovat, aby se hýbala. Pokud člověk opravdu chtěl, zase takové omezení neexistovalo. Nerada slyším to, že restrikce mohou za vše. Je to trochu klišé.
Dalším pozitivem může být fakt, že řada lidí nemohla vykonávat standardně svou práci. Odešli na home office, kde třeba zjistili, že je jejich profese vlastně nebaví, a to je donutilo zaměřit se na novou činnost. Pochopili, že si práci potřebují rozvrhnout jinak. Mnoho lidí třeba i přišlo na to, že nepotřebují nutně vydělávat příliš peněz, ale stojí jim za to se víc věnovat svému tělu, být víc v klidu, věnovat se své vnitřní rovnováze.
Koronavirus proměnil nebo nějak posunul i řadu profesí. Jak se dotkl té vaší?
Na fakultě tělesné výchovy a sportu nám otevřel oči v tom, že je třeba se důsledněji věnovat respirační fyzioterapii, sledovat dušnost, řešit sílu respiračních svalů. Tento směr nesmí být podceněn, protože už jen výchozí kondice člověka určuje, jestli ho potkají zdravotní komplikace při případném onemocnění covidem nebo obdobným onemocněním.
Je pravděpodobné, že pokud bychom se předem věnovali dostatečné síle dechových svalů, komplikace se při covidu tak neprojeví. Alespoň hypoteticky se dá zabránit kritickým stavům. Vlivem restrikcí jsme si osahali i téma virtuální rehabilitace, metod, jak lidi učit, podle čeho cvičit, jak s fyzioterapeutem komunikovat.
A vaši praxi jako takovou onemocnění covid-19 proměnilo?
Změnu naší práce jsme zaznamenali až na podzim. V září a říjnu se k nám na rehabilitaci totiž začali dostávat postcovidoví pacienti s dušností, se sníženou výkonností, bolestmi pohybového aparátu, které byly atypické oproti těm z dřívějšku.
Takže si všímáte lidí, kteří mají po covidu dlouhodobé potíže?
Ano, nejvýraznějším projevem je dušnost i ztráta výkonnosti dechových svalů. Mám například v péči pacienta s Bechtěrevovou nemocí (zánětlivé onemocnění páteřních obratlů), který byl tři týdny doma uzavřený. Ačkoli měl spíš mírnější příznaky, když jsem ho po třech týdnech viděla, vůbec jsem ho nepoznala. Jeho držení těla najednou naznačovalo, jako by zestárl o deset let.
