Jak jste začínal ve skautu?
Jako malý kluk jsme ještě před válkou bydleli s rodiči v Ústí nad Labem. Tam jsem se dal k pěším skautům a chodili jsme po okolních kopcích, moc rád na to vzpomínám. Byl jsem tam už od nejmladších - Vlčat. Hledali jsme po lesích studánky a zaznamenávali je pro armádu, aby až si postaví pevnůstky, věděli, kde je pro ně dosažitelná pitná voda. Když Němci zabrali severní Čechy, přestěhovali jsme se do Prahy. Tam jsem začal chodit do Prvního spojovacího oddílu v Dejvicích.
Být předválečný a válečný skaut často znamenalo aktivně se zapojit do odboje a do pomoci armádě. U vás to začalo hledáním studánek pro armádu na severu Čech, jak to pak pokračovalo v Praze?
Spojovací oddíl vedli důstojníci z generálního štábu a prováděli velké přípravy na válku. Oddíl dělal například drátkování - propojení pomocí polních telefonů, které dával k dispozici. Vznikla tu také skupinka, která začala stavět krátkovlnné vysílačky pro střediska potřebné pro spojení se Západem. Když tam ale pronikl nějaký provokatér, tak se skupina rozpadla. Když jsem viděl v novinách první seznamy popravených, přestal jsem tam chodit. Ale ti, které chytili, tak nepromluvili a nás ostatní tím zachránili.
Vy jste chodil na obchodní akademii do Resslovy ulice a dokonce jste dostal za úkol najít jiný úkryt pro parašutisty místo krypty kostela svatého Cyril a Metoděje. Jak k tomu došlo?
Zajímal jsem se o Orient a Blízký východ a o vše, co se jich týká, tedy i o pravoslavnou církev. Tak jsem se dostal do komunity mladých Čechů kolem pravoslavné církve. V kostele svatého Cyrila a Metoděje jsem se seznámil a spřátelil i s kaplanem Vladimírem Petřkem, což byl ten, který v kryptě schovával parašutisty po atentátu na Heydricha. A jednou se mi zmínil, že ví, kde jsou teď přechovávaní, že už tam jsou dlouho a že by potřebovali nové místo, tak abych se pokusil nějaké najít. Chodíval jsem pěšky do Holešovic přes Stromovku a tam byla nějaká opuštěná místa. Tak jsem si řekl, že zkusím nějaké vytipovat a třeba jim tím pomůžu.
Jenže přesun se už nestihl.
Snad druhý nebo třetí den mi doktor Petřek řekl, že už to nebude třeba, že nemám nic dál hledat, protože se podařilo dojednat, že je vystěhují mimo Prahu. Jenže se to bohužel nestihlo, protože hned následující den došlo k vyzrazení parašutistou Čurdou a k přestřelce v kostele. Tu jsem částečně zažil, protože naše obchodní akademie byla přes ulici. Ale kantoři nás pochopitelně odháněli od oken. Druhý den jsem se tam šel podívat, jak to po boji vypadalo.
Když by je Karel Čurda neprozradil, byla šance je zachránit a schovat mimo Prahu?
Myslím, že ano. Je samozřejmě otázka, na jak dlouho. Nicméně bylo domluveno, že je z kostela odvezou v pohřebních vozech z Prahy pryč. Bylo to samozřejmě vysoce riskantní a problematické. Já už jsem se tomu ani dál věnovat nemohl, protože mě odveleli na nucené práce. (Kaplan Petřek byl popraven 5. září 1942 na kobyliské střelnici ve věku 34 let - pozn. red.)
Po válce jste byl v nemilosti u komunistického režimu. Jak se to projevovalo?
Především tak, že jsem mohl vykonávat jen dělnické profese - v uhelných dolech, pak ve strojírenském podniku ve Vysočanech. Ale jelikož jsem jim pomohl z problémů, tak mi pak kádrovák k mému překvapení podepsal souhlas s dálkovým studiem ČVUT.
Vaší velkou životní kapitolou, která se píše dodnes, je jachting a Český yacht klub., který založil otec velké části sportů u nás, Josef Rössler Ořovský. Jak se ze suchozemského skauta stane jachtař?
Když jsem skončil se skautem, zakázaným Němci i komunisty, hledal jsem nějakou adekvátní náhradu. Stal jsem se členem astronomického klubu v Ondřejově a účastnil jsem se vyhledávání a propočtu takzvaných dvojhvězd na obloze. Chodil jsem na přednášky doktora Hrozného a dalších vědců, kteří v Praze přednášeli o Egyptě a podobných tématech. Říkal jsem si, že válka jednou skončí, tak ať něco znám.
Ale chtěl jsem také protáhnout tělo. Využil jsem toho, že jeden můj bratranec měl kánoi a nejezdil na ní, tak jsem jezdil po Vltavě a tam se mi zalíbily plachetnice. Přihlásil jsem se proto do nejstaršího českého yacht klubu v pražském Podolí.
Seriál "Život začíná v sedmdesáti"
Článek je součástí velkého seriálu Aktuálně.cz "Život začíná v sedmdesáti". V něm vám představujeme pětasedmdesátileté dřevorubce či baletky, osmdesátileté spisovatelky a atletky, pětaosmdesátileté vědce nebo operní pěvce, zkrátka aktivní seniory, kteří zapomněli stárnout. Seriál se snaží rozbít zažitý stereotyp pasivního a rezignovaného důchodce.
U členství ale nezůstalo, nakonec jste se stal předsedou.
Ano, asi na čtyřicet let, tak nějak. Všechny svoje funkce jsem ale už předal mladším a začal jsem dělat archiváře. Což bylo velmi zajímavé, neboť nikde nic nebylo, tak jsem nevěděl, co bych archivoval. Ale pak jsem začal nacházet v dřevěných stěnách a dokonce i pod podlahou různé skrýše, v nichž byly poschovávané staré dokumenty. Vznikl tak velký archiv, který dodneška není dosepsaný. Jsem teď v domově pro seniory, na stole mám počítač a stále pracuji a přepisuji archivní dokumenty.
Je vám 98 let a stále pracujete. Kdy jste naposledy plul na lodi?
Pořád jsem jezdil s nějakou mladou posádkou, ale už tak před třemi lety jsem si řekl, že končím, neboť ve svém věku nemůžu zaručit, že se mi něco nestane a nerad bych jim kazil dovolenou.
Jenže letos za mnou přišel nejlepší kamarád mého syna a přemlouval mě, abych se s ním plavil, že právě udělal námořnické zkoušky a že by mě na své plavbě chtěl mít. Dlouho jsem odmítal a odolával, ale nakonec mě přesvědčil - prý nemusím nic dělat, jen abych tam vedle něj byl a řekl mu, kdyby něco dělal blbě, aby se vzpamatoval.
Takže v 98 letech jste znovu vyplul na vodu. Kde to bylo?
Plavili jsme se na osmičlenné plachetnici po Baltském moři podél Dánska a Švédska. Ale to už bylo opravdu naposled, člověk musí vědět, kdy má skončit. Ani kdyby mě na kolenou prosili, tak už nepopluji.
Čemu připisujete vaši ohromnou vitalitu v tomto věku?
Já nevím, co by za tím mohlo být. Pořád se něco musí dělat, nepřestávat, nevzdávat to. Jinak by člověk umřel.
