Vytvoření železné opony není podle mě na pořadu dne a i v dlouhodobém horizontu jej považuji za nepravděpodobné. Jedině snad pokud by bylo Rusko donuceno se z Ukrajiny stáhnout a samo se následně – jakožto pária světového společenství – opevnilo spolu s Běloruskem na její severní hranici. Ale Putinovo Rusko se takovýmto způsobem z Ukrajiny nestáhne, protože kremelský diktátor rozhodně nehodlá prohrát 0:5. A pokud by byl naopak svržen, pak jakákoli příští vláda se bude asi především snažit prolomit onu bezprecedentní izolaci, kterou Rusku a Rusům Putin přivodil.

Naopak na dlouhodobou okupaci celého obrovského území Ukrajiny s vytvořením železné opony na její západní a jihozápadní hranici nemá Rusko dostatečné ekonomické zdroje – zvláště v podmínkách sílících západních sankcí. Okupace by se setkala s dlouhodobou rezistencí a ruský represivní aparát by musel čítat stovky tisíc lidí. Je samozřejmě otázkou, zda by byla připravena financovat takové dobrodružství Čína a špinit se bezvýhradnou podporou Putina výměnou za levnou ruskou ropu a plyn.

Je zjevné, že Vladimir Putin sehrává především roli velkého sjednotitele. Už od roku 2014 postupně stmeloval ukrajinský národ, a to včetně většiny dříve "proruského" východu země. A nyní sjednotil i západní svět v míře nepoznané nejméně od konce studené války. Něco podobného se podařilo Stalinovi v letech 1948 až 1953 – nejprve blokádou Západního Berlína a poté podporou Kim Ir-senovy agrese vůči Jižní Koreji. Tentokrát se ovšem protiputinovská a fakticky protiruská jednota týká i zemí středovýchodní Evropy, jež dříve patřily k sovětskému bloku, a zcela bezprecedentně také neutrálních států včetně Švýcarska.

Agrese je natolik monstrózní a neospravedlnitelná, že byli náhle nuceni ji odsoudit i ti politici u nás a v dalších zemích, kteří byli až dosud placeni z ruských zdrojů a po léta se zcela v linii politiky kremelského vedení snažili svými aktivitami rozleptávat hlavní alianční a integrační struktury demokratického Západu, tedy NATO a Evropskou unii, ale i elementární zahraničněpolitický konsensus ve svých zemích.

Pouze zdánlivě. Dokud bude probíhat jakákoli větší obchodní výměna západních zemí s Ruskem ohledně fosilních paliv, zároveň tím válku nechtěně i financujeme. Železná opona za studené války sice také nebyla zdaleka nepropustnou, ale i v okamžicích uvolňování napětí mezi Západem a Východem šlo spíše o diverzifikaci západních zdrojů paliv, například po ropných šocích. Výměna moderních technologií byla silně omezena a i to byl jeden z důvodů, proč se země pod sovětskou kuratelou ekonomicky vyčerpávaly. Jejich hospodářství nebylo zdaleka tak efektivní jako to západoevropské nebo americké.

Nyní proti sobě stojí dva podobné ekonomické modely, i když Rusko rozhodně nelze označit za vyspělou ekonomiku, když jeho zdroje tvoří především prodej surovin, a ne hotových výrobků s přidanou hodnotou. Tak jako tak uvalené sankce sice omezí ruské možnosti a rozvoj, ale jde o délku jejich trvání a následný dopad.

Navíc oproti studené válce je tu nevyzpytatelná Čína, která se zatím tváří spíše jako Putinův podporovatel, což i deklarovala smlouvou o strategickém partnerství. Během studené války byly naopak vztahy mezi Čínou a Sovětským svazem spíše napjaté, a dokonce spolu vedly i krátkou pohraniční válku v roce 1969. Ve srovnání s časy železné opony tak nacházíme jen málo podobností.

Mám za to, že stávající kurz ruské politiky povede spíše k nesmírné ruské izolaci a ožebračení většiny obyvatel. Pokud to bude stačit na nutnou změnu režimu v zemi, jako je Rusko, to skutečně nikdo dnes nemůžeme tušit. Jde přece o zemi, kde je pod vládou pevné ruky zakořeněné hromadné vymývání mozků státními sdělovacími prostředky, represe vůči vlastním občanům za svobodně projevený názor nebo obrovská korupce, nepotismus a všemocnost režimu loajálních oligarchů. A tento systém se tam budoval dlouho, nemalá část populace s ním navíc dosud souzní. Tak jako tak jediní, kdo skutečně mohou Rusko změnit na zemi, kde není lež a agrese legitimním nástrojem politiky, jsou Rusové sami. A v tom jim držme palce.

Nic z toho, čím byla železná opona, ani zdaleka nedosahovalo úrovně dnešní politické, ekonomické, kulturní a sportovní izolace Ruska. Pro ilustraci: v reakci na okupaci Československa v srpnu 1968 rozhodla evropská fotbalová unie UEFA změnit los prvního kola evropských soutěží tak, aby se celky ze zemí, jež intervenci v Československu provedly, utkaly mezi sebou, nikoli s týmy ze západní Evropy.

Zda by byla ve druhém kole o čtrnáct dní později taková utkání už nevadila, nevíme. K takovému testu rozhodnosti UEFA totiž nedošlo, protože právě fotbalové asociace zemí intervenční pětky na protest proti novému losu ze soutěží ročníku 1968/69 své celky stáhly.

Putin se cíleně – a bohužel asi dost úspěšně – snaží vytvářet v ruském národě pocit ohrožení, ze strany "proradného" Západu a jím podporovaných "nacistů" v Kyjevě. Tato historická reminiscence má svou nepochybnou sílu, protože právě vítězství nad nacismem stojí zdaleka nejvýše na žebříčku ruských historických úspěchů a zásluh. A jak lépe národ disciplinovat než mu vsugerovat, že je jeho historickým úkolem znovu zvítězit nad nacisty?

Faktickou oporu to nemá žádnou, protože krajní pravice se nepodílí na vládě v Kyjevě a koneckonců sám prezident Zelenskyj je Žid. Kremelské vedení se ovšem opět opírá o historii, konkrétně o "druhý život" kontroverzní osobnosti Stepana Bandery. Ten byl totiž opakovaně oceněn předchozími prozápadními prezidenty Juščenkem a Porošenkem jakožto zastánce ukrajinské samostatnosti, jehož ostatně právě za tyto jeho snahy v letech 1941 až 1944 nacisté věznili. Asi bychom toto vyzdvihování měli vnímat kupříkladu v kontextu nejméně tří milionů obětí ukrajinského hladomoru z let 1932 až 1933, cíleně rozpoutaného z Moskvy.

Naopak v Putinově výkladu historie je Bandera řazen k nejpřednějším kolaborantům s nacisty. A znovu a znovu je zdůrazňováno etnické čištění na Volyni a v Haliči ze strany Ukrajinské povstalecké armády v letech 1943 až 1945 s až stovkou tisíc – zejména polských – obětí. Je ovšem třeba hodnotit pozitivně, že Poláci na toto využívání historie tentokrát nepřistoupili a jejich pomoc bojující Ukrajině i prchajícím civilistům je enormní.

Obecně Ukrajinci samozřejmě žádný pozitivní vztah k nacismu nemají. Ostatně, právě jen Rusů padlo v bojích s hitlerovským Německem a jeho spojenci více než Ukrajinců. Nelze však nevidět, že nacistické metody nyní uplatňuje právě Putinovo Rusko. Svou agresi zdůvodnilo ochranou Rusů na východě Ukrajiny před "strašlivým utrpením" či dokonce "genocidou", přičemž tyto vykonstruované či násobně zveličované záminky jsou téměř dokonalou replikou Hitlerovy "ochrany národních soukmenovců" v letech 1938 a 1939 v Československu a Polsku. A stále častější zprávy o útocích na ukrajinské civilisty a bombardování civilních cílů dávají vzpomenout na nacistický i sovětský způsob vedení boje od počátku války v roce 1939 při paralelním útoku obou totalitních mocností na Polsko a záhy též při sovětském napadení Finska.

Nazvat ruskou invazi jako akci s cílem v denacifikaci Ukrajiny je něco neuvěřitelného. Nejpočetnější současná neonacistická komunita na světe je totiž právě ta ruská, takže by asi bylo vhodnější, aby si Rusko nejdříve zametlo před svým vlastním prahem. Radikálové na Ukrajině samozřejmě jsou, souvisí to i se složitým dějinným vývojem této země.

Touha po samostatné Ukrajině vedla ve 20. století i k radikalizaci určité části nacionalistů, kteří volili i teroristické metody nebo s fanatickým odhodláním čelili represivním složkám a armádám v zemích, kde žilo ukrajinské etnikum. A to i v naprosto bezvýchodné situaci. Během druhé světové války to vedlo i k etnickým střetům. Zde mám na mysli genocidní čistku Poláků známou pod názvem volyňská řež. To vše jsou i temné stránky ukrajinské historie, které je třeba připomínat.

Je však třeba věci nevytrhávat z kontextu, s nacistickým Německem zmínění ukrajinští nacionalisté sice nejdříve spolupracovali, ale když poznali, že jim neumožní vznik samostatné Ukrajiny, tak rychle své zbraně obrátili i proti nim. Drtivá většina Ukrajinců navíc bojovala v řadách Rudé armády a válka je stála osm milionů životů. Ukrajinci se od dob vyhlášení nezávislosti v roce 1991 k odkazu kontroverzních nacionalistických hnutí dle výsledků voleb rozhodně nehlásí.

Rozdíl mezi Ukrajinou a Ruskem je v tomto zásadní. Na Ukrajině je nacionalismus obrácen směrem dovnitř státu a vliv na politickou scénu prakticky nemá. V Rusku jsou doteď nacionalisté v politice významně zastoupení. S rétorikou ne nepodobnou Adolfu Hitlerovi navíc hlasitě proklamují snahu "chránit" i ruské menšiny za hranicemi Ruska. To je mnohem závažnější rys politiky s velmi destruktivním potenciálem, jehož dopady vidíme i teď na Ukrajině.

Snahy o zřízení nezávislého ukrajinského státu během druhé světové války se opravdu opíraly o radikální koncepty integrálního nacionalismu a byly provázeny strašlivými zločiny, především vůči židovskému a polskému obyvatelstvu západní Ukrajiny. Do jisté míry se k těmto konceptům, ale nikoliv ke zločinům, hlásily některé skupiny ukrajinského politického spektra, jež možná byly více viditelné během euromajdanského převratu v roce 2014 a po něm. V dnešní Ukrajině jsou ovšem naprosto okrajové. Jejich existence a rétorika není ničím, na co bychom nenarazili i v jiných evropských státech včetně Ruska samotného.

Velmi nebezpečná a varovná je právě ruská, respektive Putinova snaha odůvodnit ruskou agresi proti Ukrajině takovými a dalšími historickými argumenty. Při Putinově výkladu o neexistenci tradic ukrajinské státnosti a o Ukrajině jako celku uměle vytvořeném Leninem nelze nevzpomenout na historické paralely: Hitlerovy výklady o Československu jako chybném státě postaveném na Benešových lžích nebo Molotovův výrok o Polsku jako hnusném zplozenci versailleské smlouvy. Právě takové odůvodňování státní politiky – a co hůře vojenských akcí – nutností napravovat dějiny znamená otevírat Pandořinu skřínku a vrací to Evropu do situace z let 1938 až 1939.