Co se děje s psychikou člověka, kterého odsoudí k doživotnímu trestu?
Rozhodně se jedná o velký zásah do psychiky a uvažování o smyslu života. Nejprve nastane šok, při kterém dochází k odmítání reality. Poté nastává období popírání, hněvu a agrese. U někoho se dostavují i deprese. Teprve pak začíná odsouzený celou situaci zpracovávat. Jedná se o proces dlouhý několik týdnů, ne-li měsíců.
Jak může odsouzenému v této fázi pomoci psycholog?
Nejprve se podrobně zaměřujeme na riziko sebevražedného jednání, protože odsouzený velmi často začne přemýšlet, že za takových podmínek už dál žít nechce.
Mají vězni motivaci se napravit, když jsou odsouzení k doživotí?
Dříve věznice doživotně odsouzené na nějaký čas přísně izolovaly od odsouzených, dnes už se tyto skupiny do určité míry prolínají. Zjistili jsme totiž, že je důležité, aby člověk neztratil kontakt se světem, protože i to ho může vést k dělání pokroků v pohledu na trestnou činnost a svůj dosavadní životní styl. Odsouzené motivujeme tak, že čím více se snižují rizika, která představuje, tím více možností mu otevíráme v rámci trestu. Počínaje pracovním zařazením až po společné aktivity, jako je například sport.
Co všechno vlastně může doživotně odsouzený ve vězení dělat?
Všechny činnosti by měly vězněnému dodat pocit, že má stále určitým způsobem život ve svých rukou. Jen tak může přijmout odpovědnost za spáchaný trestný čin. Kromě režimových povinností musí vykonávat i pracovní, vzdělávací, zájmové a speciálně výchovné aktivity. Součástí speciálně výchovného programu je například terapie. Dále se vězeň může vzdělávat v oblastech, které ho zajímají, psát si třeba deník nebo sportovat. Například typickým vězeňským sportem je nohejbal.
Je terapie ve vězení povinná?
Veřejnost možná překvapí, že terapie jsou dobrovolné. Vězeň o ni musí mít sám zájem, což lidé přijímají skepticky. Slýchám názor, že když je někdo odsouzený, tak má přece povinnost se takové formě léčení podrobit. Takhle to ovšem nefunguje. Představte si, že vám někdo řekne, že se musíte naučit vietnamsky, jenže vy nechcete. I když vás někdo bude nutit sebevíc, bez vlastní vůle a motivace se jazyk nenaučíte. Podobně to je i s terapií.
Pokud však vězeň zájem má, jak takové sezení probíhá?
Lidé často vůbec neumí pracovat s emocemi, nedokážou je ani pojmenovat. Nevědí například, co zrovna prožívají. Nemohou pak správně vnímat ani druhé. Odsouzený obvykle ze začátku hovoří sám o sobě a o svém životě. V další fázi už je schopný rozebírat, jaký život vedl a jaký to mělo vliv na to, čeho se dopustil. Trestný čin je pouze špička ledovce a výsledný bod předchozího chování, proto je třeba dávat věci do souvislostí. Až poté se vězni učí, jak ovlivňovat své chování a měnit zaryté vzorce. Sezení probíhají jednou, někdy i vícekrát týdně. Mohou trvat i několik let.
Jedná se o individuální záležitost?
Málokdo z nás je ochoten si přiznat chybu, zatímco na druhém ji vidíme ihned. Tak je to i u vězňů. Proto je naším cílem, aby terapie probíhaly především v kolektivech. Odsouzení si navzájem sdílejí příběhy a upozorňují se, kde se stala chyba, dávají si zpětné vazby. Je to mnohem efektivnější metoda než individuální terapie.
Jaká témata doživotně odsouzení vězni sami otevírají?
Ze začátku se výpovědi často točí kolem pocitu bezmoci a nespravedlnosti. Vězni se popisují jako oběti. Viní prostředí, ve kterém vyrůstali, lidi, se kterými se stýkali, státní orgány nebo samotný soud, který je podle nich nespravedlivě odsoudil. Tohle se v průběhu výkonu trestu mění a cílem terapie je, aby člověk získal náhled a přijal odpovědnost za své činy.
Jaká je úloha rodiny a blízkých vězňů odsouzených k doživotí?
Vězeň má samozřejmě nárok na návštěvy, ale velmi často se setkáváme se scénářem, kdy příbuzní projevují snahu o kontakt zejména ze začátku, zatímco v průběhu dalšího času zájem upadá. Někdy přestane docházet rodina a objeví se lidé z širších kruhů. Rozhodně je kontakt s blízkými důležitým faktorem pro psychické zdraví a zachování sociálních vztahů, a proto ho podporujeme, ale vězeňská služba nedokáže ovlivnit, jaké city bude k odsouzenému chovat druhá strana.
Dvacet let je minimální doba, po které je možné podmíněně propustit doživotně odsouzeného vězně. Je totiž potřeba, aby se prokázalo, že se vězeň za mřížemi opravdu změnil. Kdo o tom rozhoduje?
Tým, který s odsouzeným pracuje, zhotoví hodnocení, které ředitel věznice zasílá soudu. Vězeňská služba dokáže velmi dobře posoudit, kdo je pro společnost nebezpečný a kdo už ne. Hlavní slovo má ovšem soud. Ten si obvykle vyžádá i znalecké posudky od dalších nezávislých psychiatrů a psychologů, kteří s vězeňskou službou nemají nic společného. A znovu společně zkoumají rizika a nebezpečnost.
K jaké osobnostní změně tedy musí dojít?
Na to nelze jednoznačně odpovědět. Otázkou vlastně je, jestli vůbec k nějaké změně osobnosti dojít má a zda je v lidských silách se tak masivně změnit. Naprostá většina doživotně odsouzených jsou lidé, kteří spáchali brutální vraždy. Troufám si říct, že naprostá většina z nich vykazuje poruchy osobnosti, nejčastěji mají disociální poruchu. Člověk s takovou diagnózou není schopen prožívat pocit viny, je lhostejný a nelítostný k druhým. U takové poruchy se obecně předpokládá, že není léčitelná, protože s sebou nese trvale zakořeněné vzorce chování.
Znamená to, že člověku s takovou diagnózou není pomoci?
Přestože teorie předpokládá, že porucha osobnosti se nedá příliš ovlivnit, tak dlouhodobé vězeňské programy bývají poměrně úspěšné. Cílem totiž není změna osobnosti, ale postojů a chování. Víme, jak s vězni trénovat zátěžové situace a racionální uvažování. Odsouzený, který nedostal doživotí, ale dopustil se nějakého násilí, má šanci změnit své chování k druhým tak, abychom mu případně mohli s čistým svědomím vystavit kladné hodnocení k jeho žádosti o podmíněné propuštění.
Výběr doživotních trestů vynesených v uplynulých pěti letech
- 30. března 2018 - Nejvyšší soud potvrdil míchačům metanolem kontaminované směsi Tomáši Křepelovi ze Zlína a Slovákovi Rudolfu Fianovi doživotní tresty vězení. Dopustili se obecného ohrožení. Pravomocný rozsudek zmiňuje nejméně 117 lidí otrávených směsí, kterou vyrobili, z nichž nejméně 38 zemřelo.
- 16. října 2018 - Doživotní trest uložil soud v Hradci Králové Jaroslavu Janákovi a jeho exmanželce Petře. Potrestal je za loupežnou vraždu muže u Lázní Bělohrad na Jičínsku, za přípravu či pokusy vražd dalších tří lidí a za nedovolené ozbrojování. Jejich komplic dostal osm let vězení. V roce 2021 Ústavní soud manželům Janákovým snížil tresty na 30 a 28 let.
- 12. dubna 2021 - Krajský soud v Hradci Králové odsoudil Karla Šťovíčka za dvojnásobnou vraždu na doživotí. Šťovíček v létě 2020 uškrtil na Semilsku dvě ženy.
- 30. listopadu 2021 - Krajský soud v Ostravě potvrdil za vraždu 11 lidí doživotní trest pro žháře z Bohumína na Karvinsku.
- 9. prosince 2021 - Za dvojnásobnou vraždu manželů z Přerova z roku 2009, jejichž těla se dosud nenašla, uložil olomoucký vrchní soud šestačtyřicetiletému Pavlu Nárožnému doživotní trest. Ostravský krajský soud muži původně uložil výjimečný souhrnný trest 25 let vězení. Obžalovaný vinu po celou dobu desetiletého procesu odmítal a žádal zproštění. Letos v lednu trest potvrdil i Nejvyšší soud.
- 5. září 2022 - Soud poslal na doživotí do vězení sedmašedesátiletého Jiřího Dvořáka za to, že loni zastřelil zaměstnankyni na úřadu práce, polil kyselinou svou bývalou kolegyni a nastražil střelné zařízení na pronajímatelku svého bytu.
- 5. dubna 2023 - Krajský soud v Brně uložil doživotní trest za loňskou trojnásobnou vraždu v Kostelci na Hané na Prostějovsku a vydírání. Tehdy devětadvacetiletý muž zavraždil bratra, sestru a otce. Muž se k činu přiznal, uvedl, že nenávist zvítězila.
České soudy k podmíněnému propuštění z doživotního vězení přistoupily v historii pouze jednou. V roce 2018 se na svobodu po 20 letech dostal František Müller, kterého k doživotí odsoudil německý soud za účast na pokusu o loupežnou vraždu v roce 1995. Mezi českými odsouzenci na doživotí byl výjimkou, protože sám nikoho nezabil. Nachází se momentálně ve věznici někdo, kdo má šanci na podobný scénář?
Skupina doživotně odsouzených není zase tak velká. Takže s kolegy neustále monitorujeme, jak na tom jsou. Čistě statisticky k tomu jednoho dne opět dojde. Nevím, jestli to bude za rok, nebo dvacet let, ale takový scénář určitě nastane.
V jakém stavu jsou české věznice?
Pokud se bavíme o srovnání s vyspělými zeměmi, tak v Česku je jeden z nejvyšších podílů vězněných osob na počet obyvatel. A to už samo o sobě brání efektivnějšímu zacházení s vězni. U nás se zavírá za skutky, za které se v jiných zemích do vězení nechodí, nebo lidé dostávají delší tresty, což je jeden z důvodů přeplněných věznic. A o všechny se vězeňská služba musí postarat. Chybí nám cely, kde by mohl být odsouzený sám nebo maximálně ve dvou. Takovou výsadu tu mají doživotně odsouzení.
V ostatních případech je tedy na cele kolik lidí?
Čtyři, šest, nebo třeba osm a víc. Nemluvíme pak o celách, ale ložnicích. V takových podmínkách můžeme na vězně působit sebevíc odborně, ale ve chvíli, kdy je vězeň pod neustálým vlivem dalších spoluvězňů, od kterých se učí špatné návyky, je to komplikované. Přál bych si dočkat se věznic, kde by lidé měli více prostoru se zamyslet nad sebou a trávili méně času na cele s dalšími vězni. Určitě by nám pomohlo, kdybychom nemuseli pracovat s masami odsouzených a mohli se soustředit především na ty rizikové, pro společnost více nebezpečné případy.
VIDEO: "Opakovaně se mi zdá, že máma zavolá". Obyčejní Ukrajinci mizí v ruských věznicích (17. 1. 2023)
