Kvalitní novinařina má být jako rána do žaludku, říká Tabery o třicátinách Respektu

Josef Pazderka Josef Pazderka
Aktualizováno 11. 11. 2019 12:56
Týdeník Respekt si v pondělí večer v pražské Lucerně připomíná 30 let od svého založení. Současný šéfredaktor Erik Tabery se v nedávném rozhovoru pro Aktuálně.cz ohlédl za třemi dekádami historie tohoto média.
Prezident Václav Havel a slovenský politik Ján Langoš na jedné z prvních akcí Respektu v roce 1990.
Prezident Václav Havel a slovenský politik Ján Langoš na jedné z prvních akcí Respektu v roce 1990. | Foto: Ludvík Hradilek

Editorská poznámka: Erik Tabery a šéfredaktor Aktuálně.cz Josef Pazderka, který v interview klade otázky, jsou kolegové v rámci vydavatelství Economia. Proto si během rozhovoru tykají. 

JP: Vzpomeneš si, kdy jsi poprvé slyšel slovo Respekt jako název časopisu, v jehož čele už dekádu stojíš a který letos v listopadu oslaví třicátiny?

ET: Vzpomenu. Rodiče se mnou a bráchou od malička otevřeně mluvili o tom, co se děje. Vládla tu ještě komunistická totalita a oni chtěli, abychom chápali, v jakém režimu žijeme. Za to jsem jim hodně vděčný. Neustále jsme měli doma puštěnou Svobodnou Evropu a tam se rodil i můj vztah k informacím.

Takže po revoluci, kdy se objevil svobodný tisk, jsem začal číst noviny, které rodiče nosili domů, a jednou přinesli i Respekt. Mě to hned nadchlo, přišlo mi, že tohle je zcela jiné psaní, než co jsem znal z jiných médií. Kritické. Už na střední jsem měl sen, že bych tam chtěl jednou pracovat.

Spojoval sis to s některými konkrétními jmény, nebo to byl spíš obecnější vztah k médiu, které tě zajímalo?

Zpočátku ne. Vnímal jsem to jako časopis, který je prostě jiný. Časem jsem ale hodně rád četl Vladimíra Mlynáře. Líbily se mi jeho politické komentáře. Nepochybně také pomohlo to, že v televizi moderoval jeden z nejzajímavějších diskusních pořadů té doby Respektování.

Vzpomeneš si na okamžik, kdy jsi do redakce vstoupil jako mladý elév?

V roce 1997 jsem během studií žurnalistiky připravoval na jeden seminář práci o Přítomnosti Ferdinanda Peroutky. Přišlo mi, že je v mnoha ohledech podobná Respektu. Kontaktoval jsem tedy šéfredaktora Vladimíra Mlynáře s tím, že bych mu rád položil pár otázek. On mi pak během hovoru nabídl, abych se přišel podívat i na poradu redakce. A už jsem neodešel.

Jak ses v Respektu cítil?

Moc mi to nešlo, ale dva roky jsem tam více méně pracoval zadarmo, tak přimhouřili oči. Já byl nadšený, nikdo se ke mně nechoval povýšeně, věnovali mi svůj čas, a já se tak učil psát. První text mi asi třicetkrát vrátili a nakonec nikdy nevyšel. Ivan (Lamper, jeden z hlavních editorů Respektu - pozn. red.) se mě jednou ptal, jestli není čas uvažovat o jiném povolání, ale já byl zarputilý.

Domácí redakce Respektu v 90tých letech ve složení: Zleva vzadu Tomáš Němeček, Marek Švehla, Jindřich Šídlo. Zleva zpředu Jaroslav Spurný, Martin Kontra.
Domácí redakce Respektu v 90tých letech ve složení: Zleva vzadu Tomáš Němeček, Marek Švehla, Jindřich Šídlo. Zleva zpředu Jaroslav Spurný, Martin Kontra. | Foto: Ivan Kuťák

Okamžitě jsem si rozuměl s Martinem Kontrou či Jindrou Šídlem. Redakce byla hodně mladá, takže občas se jeden den přelil do druhého, aniž by se téměř šlo spát. Zároveň ale v redakci vládla debata. Občas až drsná. Tehdejší porady byly plné kouře - někdy jsi neviděl na konec stolu - a tvrdých diskusí. Chtěl jsem tam pracovat, protože mám rád kritickou žurnalistiku.

Poctivě a kriticky

Jak vlastně Respekt kdysi vznikl?

Vše se sbíhá v jednom jméně - Ivan Lamper. Nepochybuji, že jednou o něm někdo natočí hraný film. On je prostě esencí novináře. Už na začátku osmdesátých let se rozhodl dělat svobodnou - tedy ilegální, samizdatovou - žurnalistiku. Spolu s Jáchymem Topolem či Viktorem Karlíkem založili časopis Revolver Revue, později s Janem Rumlem a dalšími Sport (to byl ironický název). Ivan a spol. byli radikální i pro řadu disidentů, ale Václav Havel k nim měl hodně blízko a hájil je. Ostatně Respekt četl až do své smrti.

Zakladatel Respektu Ivan Lamper (vlevo) v rozpravě s britským historikem Timothy G. Ashem v redakci Informačního servisu na konci roku 1989.
Zakladatel Respektu Ivan Lamper (vlevo) v rozpravě s britským historikem Timothy G. Ashem v redakci Informačního servisu na konci roku 1989. | Foto: Jaroslav Kukal

Klíčový byl pochopitelně 17. listopad, už druhý den se redaktoři kolem Sportu a Revolver Revue shodli, že tohle je zlomový okamžik. A aby vše dobře dopadlo, bude potřeba mezi lidi šířit nezávislé informace. Tak vznikl Informační servis, který se později přejmenoval na Respekt.

Hrál v tom roli nějaký zahraniční vzor? 

Zahraniční inspirace byla a je spíše volná, odvozovala a odvozuje se od anglosaské novinařiny, kde funguje silný editorský systém, kdy se s textem dlouho pracuje, než jde do tisku.

Erik Tabery (* 1977)

tabery dvtv

Je z divadelní rodiny, jeho dědou byl Zdeněk Štěpánek. Šéfredaktorem týdeníku Respekt je od ledna 2009. S redakcí začal spolupracovat v roce 1997, o dvě léta později se stal kmenovým redaktorem. Píše zejména o politice. V roce 2003 obdržel za komentáře cenu Novinářská křepelka pro žurnalisty do 33 let. V únoru 2009 pak získal Cenu Ferdinanda Peroutky a o dva roky později i Novinářskou cenu.

Je autorem knih Vládneme, nerušit (získal za ni prestižní cenu Toma Stopparda, byla také nominována na cenu Magnesia Litera), Hledá se prezident, která byla rovněž nominována na cenu Magnesia Litera, a Opuštěná společnost, která byla v roce 2018 v rámci Magnesie Litery vyhlášena knihou roku. Tato kniha se stala bestsellerem, protože se jí prodalo na 50 tisíc výtisků.

Je autorem námětu k dokumentu Tady je Šloufovo či k dokumentárnímu seriálu o mladých lidech Generace nula. Podle knihy Vládneme, nerušit natočil Tomáš Kudrna dokumentární film, který získal cenu Trilobit.

Dokážeš najít věc, která Respekt odlišuje od ostatních domácích médií? 

Mě by nikdy nenapadlo říkat: Podívejte, jak my jsme lepší. Nesnažím se dělat Respekt programově jiný, než jsou ostatní. 

Porada současné redakce Respektu.
Porada současné redakce Respektu. | Foto: Milan Jaroš

Vytvářím takový časopis, jaký bych chtěl číst. Tedy zajímavý, čtivý, kritický, pomáhající lidem se orientovat v dění doma i ve světě, chci také dávat hlas těm, na které se mnohdy zapomíná.

V tom je cítit velká ambice. 

Myslím, že na sebe v redakci musíme klást velké nároky. I když je celý rozpočet Respektu velký jako příjem šéfredaktora The Economist, což samo o sobě naznačuje rozdíl mezi našimi a jejich možnostmi, máme ambici to dělat stejně dobře. Já vím lépe než kdo jiný, jak často se nám něco nepovede, ale musíme se snažit být stále lepší. Ne kvůli ostatním, ale kvůli sobě.

Co považuji za klíčové a v českém kontextu za výjimečné, je, že když si někdo vezme do ruky Informační servis z roku 1989, nějaká čísla Respektu dejme tomu z roku 1994, uvidí stejný časopis, jako je dnes. Vypadá jinak, ale obsahová podstata je stejná. Kontinuita je podle mě obrovská přednost Respektu, tak se udržuje DNA z časů, kdy vznikl.

O přísném editování kolují mezi novináři legendy. Jedna z nich tvrdí, že kdo se u vás po první editaci svého textu téměř nerozbrečel (protože v ní byly desítky oprav a připomínek), vlastně jako žurnalista neexistoval. Nemaže to novinářskou originalitu?

Jako každá legenda je i tahle mírně přehnaná. Ale připomínek občas bývá hodně, což je podle mě dobře. Pokud editace stírá originalitu, je to špatná editace. Editor je první čtenář textu, nabízí autorovi zpětnou vazbu, upozorňuje, kde chybí nějaké informace, co je třeba ještě rozvést. Má autorům pomoci rozvinout jejich nejsilnější stránku, ne ji oslabit.

To se ale liší napříč žánry, ne?

Ano. Jiný přístup je třeba k reportáži, kde je vítaný literárnější styl, a jiný k analýze, kde je naopak namístě střídmost. Dobrý editor tohle ví. To je anglosaský přístup, který vychází z šesti pravidel sepsaných Georgem Orwellem. Například že se má vyhýbat žargonu, mají se škrtat přebytečná slova a podobně. Obecně se říká, že přívlastky mají jít pryč. Francouzské psaní ale zase právě na nich stojí.

Analytik Petr Holub (vlevo) s komentátorem Respektu Richardem Štenclem v roce 1995.
Analytik Petr Holub (vlevo) s komentátorem Respektu Richardem Štenclem v roce 1995. | Foto: Ivan Kuťák

Oponentura je zásadní a není projevem slabosti autora. Trochu je to vidět i ve filmu Všichni prezidentovi muži, kdy editoři či šéfredaktor chtějí více zdrojů, které podloží zjištění novinářů. Autory to štve, ale výsledkem je lepší text. Editace má i tu výhodu, že celý časopis nabízí nějaký standard a nemá kvalitativní propady. 

Rána do žaludku

V redakci Respektu se za třicet let vystřídala velká řada silných osobností. Dá se jeho historie rozdělit do nějakých časových období?

To je těžká otázka a odpověď bude hodně subjektivní. Myslím, že celá devadesátá léta byl Respekt takovou ranou do žaludku české společnosti. V době, kdy byli ještě skoro všichni okouzlení změnou režimu a o problémech se moc nechtělo mluvit, psal otevřeně a nekompromisně o rasismu, ničení životního prostředí, papalášství, totalitní minulosti, násilném odsunu sudetských Němců.

Vycházely tu jedny z prvních investigativních textů, jejichž autorem byl často Jarda Spurný, vedle toho Petr Holub psal fantastické rozbory školské či sociální politiky, Jan Macháček a posléze Tomáš Němeček nabízeli pohled na ekonomiku jako málokdo jiný. První porevoluční roky se Respekt učil psát. Směr udával výjimečný tah Ivana Lampera, ale jak sám říká, práci s textem, redigování, naučil Respekt Tomáš Pěkný.

Můžeš ho krátce představit?

Tomáš spoluvedl jeden z nejradikálnějších a nejlepších časopisů roku 1968 Student, byl spisovatel, knižní redaktor a za normalizace disident. To on Respektu ukázal, jak má článek vypadat, jak se s ním má pracovat. Miloval mimo jiné Karla Poláčka a sdílel jeho odpor k frázi, banalitě a klišé v novinářském textu. Od Ivana a od něj jsem se nejvíc učil. Procházet se s ním po Praze bylo jako procházet se historií. Uměl nádherně vyprávět.

Tomáš Pěkný (1996).
Tomáš Pěkný (1996). | Foto: Ivan Kuťák

Co další etapy historie Respektu?

V době opoziční smlouvy přinášel řadu korupčních odhalení, což vedlo tehdejšího premiéra Zemana k rozhodnutí, že každý člen vlády zažaluje Respekt o miliony korun, aby "konečně zanikl". Naštěstí neuspěl, ale svobodu slova nikdy neuměl ctít.

Dalším vývojovým stadiem byl podle mě příchod jiné velké osobnosti - Martina M. Šimečky. Právě on přinesl cosi jako vnitřní klid, jako kdyby ukončil to revoluční naštvání. Tehdy také  Respekt změnil formát z novinové podoby do časopisecké, vznikly nové rubriky.

Těsně před příchodem Martina M. Šimečky na pozici šéfredaktora prožíval Respekt patrně nejhlubší krizi za posledních třicet let, kdy reálně hrozil rozpad redakce. Je to tak?

Ano. Tehdy se nakumulovala řada vnitřních problémů, chvíli to vypadalo, že se redakce rozpadne. Příchod Milana to vyřešil, protože měl důvěru a autoritu. Řídil do té doby slovenský deník SME. Byla to úžasná shoda náhod, telefon, jestli by neuvažoval o vedení Respektu, ho zastihl ve chvíli, kdy si v redakci SME balil krabice.

Martin M. Šimečka (úplně vpravo) se loučí s Respektem a vrací se na Slovensko (2016).
Martin M. Šimečka (úplně vpravo) se loučí s Respektem a vrací se na Slovensko (2016). | Foto: Milan Jaroš

A poslední dekáda?

Tu určují dva mimořádně silné proudy. Jedním je technologická revoluce - nástup mobilů, čteček, sociálních sítí nás nutil a stále nutí měnit strategie, protože klasický způsob fungování médií už patří minulosti. Druhým proudem je nástup populismu. Česko prochází zásadní proměnou - vítězí Miloš Zeman, Andrej Babiš, máme tady SPD a Klause juniora. Populisté se cítí být vítězi a chtějí vše podle sebe.

Jako nebezpečná pak vnímají zejména média. I Respekt se tak ocitá v centru jejich zájmu, takže na nás útočí prezident, premiér, extremisté, proruští trollové a k nim se přidává i část jejich stoupenců. Dramaticky narostly verbální útoky a výhrůžky. Mám ale pravidlo: Oni na nás výhrůžkami, my na ně fakty.

Stačí to v dnešní době, silně ovlivněné dezinformacemi, emocemi a internetem? 

Nestačí a tu "bitvu" prohráváme. Ale nic jiného nám nezbývá. My se nemůžeme pouštět do osobních střetů, protože by to zpochybnilo vše, co děláme. Já prostě věřím tomu, že když budeme dělat dobře svou práci, když ji budeme vysvětlovat třeba i během debat, bude to mít smysl. Jsme novináři, ne politici, aktivisté, spasitelé či nějací věrozvěsti. Když tomu přestanu věřit, asi to nebudu moci dělat. Hodně práce je ale i na státu, který může ovlivnit vzdělávání, a i na rodinách.

Současná redakce Respektu.
Současná redakce Respektu. | Foto: Milan Bureš

Řekl jsi, že Respekt "dráždí". Není to také proto, že i on je poměrně silně vyhraněné liberální médium a že si v něm například konzervativnější nebo jinak profilovaní čtenáři nenajdou své? A není to obecnější signál pro české novináře, aby jasněji definovali své výchozí pozice a přestali předstírat, že píší "pro všechny"?

Podle mě jsou česká média v drtivé většině konzervativní. Dříve se snažila tvářit, že nemají názor, protože se tradovalo, že to odradí čtenáře. Nicméně většina médií byla pravicová a mnohdy prvoplánově. To je pravda. Respekt od prvního dne své existence jasně říkal, kde názorově stojí. To, že jsme liberální list, máme dokonce napsané v každém čísle pod mým editorialem. A jsme znovu u anglosaské tradice. Tam to tak bylo a je.

Nicméně kvalitní média, i přes jasný názor na komentářových stránkách, nabízejí i nezabarvené zpravodajství. Vystihuje to pravidlo "Comment is free, but facts are sacred" (volně přeloženo: Vítáme komentáře, ale fakta jsou svatá - pozn. red.). Médium pro všechny neexistuje, a kdo po nich volá, volá po utopii.

Vezměme si tři největší osobnosti v dějinách české žurnalistiky: Karel Havlíček Borovský, Ferdinand Peroutka a Pavel Tigrid - všichni vydávali jasně profilované listy se silným názorem. Havlíček mimochodem více méně přinesl do této země liberální novinařinu. Myslím, že jeden z důvodů, proč se na ně nezapomnělo, je i to, že se rozhodli hájit otevřenou společnost. A všichni za to tvrdě zaplatili.

Černobílá doba

Současná doba velmi silně nahrává emocím, černobílému vidění, nálepkování a automatickému hledání nepřítele. Jak s tím nakládáte?

Já emotivní psaní nemám rád a nálepky ještě méně. Nepochybně stejně jako každý někdy ulítneme, ale v redakci často mluvíme o tom, že nechceme být časopis, kde jsou dopředu rozdány karty.

Nedávno jsme psali o voličích ANO, hledali jsme je i na sítích, takže lidé věděli, že o nich budeme psát. A pak se hodně prvočtenářů Respektu divilo, že i když jsme kritičtí k Babišovi, jeho voliče jsme nevykreslili jako hlupáky. Podobně to předtím bylo u reportáží o voličích Miloše Zemana.

Asi před patnácti lety jsem psal komentář o ODS, která hledala šéfa, a o Vlastimilu Tlustém jsem napsal, že "výběr této nuly" by neskousli ani straníci. Tomáš Pěkný mi to tehdy hodně vyčítal, že to není žádný argument, vlastně jen urážka. Měl pravdu a doteď mi to zní v uších. Takové psaní zní švihácky, ale nic nepřináší.

Mám ideu, že ať už je názor čtenáře jakýkoli, měl by se z Respektu dozvědět zajímavé informace a měl by z komentářů cítit, že se nad něj nepovyšujeme. Odmítám ale hrát falešnou hru na objektivitu, že když budeme chtít napsat například o útoku Ruska na Krym, budeme běhat po Praze, abychom našli člověka, který bude tvrdit, že tam Putin vojáky neposlal. Role médií není rozdávat prostor, ale hledat pravdu.

Jak do té snahy o "nečernobílost" zapadá tvé nedávné rozhodnutí nezveřejnit odpověď premiéra Babiše na kritické články redaktorky Respektu Kateřiny Šafaříkové? Jakkoli je premiér hoden tvrdé kritiky, neměl by dostat prostor pro odpověď?

Andrej Babiš je mocný muž. Sám vlastní média, investuje nemalé prostředky na komunikaci skrz sociální sítě. K veřejnosti má permanentní přístup, a to v míře jako nikdo před ním. S kritickými médii ale odmítá často mluvit, některé redakce přistupují na to, že si vybírá, kdo s ním bude rozhovor dělat. Soukromé televize akceptují jeho podmínky, že bude ve studiu bez politického oponenta.

Česká média jsou na můj vkus příliš submisivní. I nás se Babiš bojí a nechce nám dát rozhovor. Dělal jsem rozhovor s Mirkem Topolánkem, když byl premiér, nebo s Miroslavem Kalouskem, když byl ministr financí. Bylo vidět, jak jim lezeme na nervy, často to bylo dost emotivní, ale oni prostě ctili svou roli. Vlastně svou povinnost. Podmínky si u nás nemohli určovat ani jiní politici, proč by měl mít Andrej Babiš výhodu?

On reaguje na váš kritický článek…

Nabídl jsem mu otisknout reakci, pokud jsme se někde dopustili chyby. To nenapsal. Jeho text byl propagandistický projev a nevím, proč by mu mělo nezávislé médium pomáhat v propagandě. Mimochodem, texty jsem odmítl publikovat i jiným politikům.

Připouštíš nicméně, že i otištění Babišovy reakce na kritický článek - třeba ve zkrácené verzi - by bylo v tomto případě v pořádku.

Rozhodně. Nemluvím o nějakém apriorním odporu, jde vždy o posouzení konkrétního případu. Ale jestli mohu k Babišovi ještě jednu věc. Když jsem mu ten text odmítl publikovat, dal ho na sítě. Strávil jsem tam pak několik hodin debatou s jeho stoupenci a vysvětloval jim, proč jsem se tak rozhodl.

Byl to fascinující zážitek. Je například pozoruhodné, kolik lidí se chlubí, že nic nečtou a nesledují a že mají kritickou mysl, proto jdou přímo za zdrojem, tedy za Babišem. Mnozí dokola opakovali, že média lžou, ale když jsem chtěl příklad, nedostal jsem ho. Prý se to prostě "obecně ví". Máme co do činění s politiky, kteří jsou vyjmuti z kontroly v podobě veřejného mínění, protože díky sítím mohou voliče izolovat. A ti jim ještě za to poděkují. Žijí ve fikci a nevědí o tom. Ale pochopitelně to neplatí o všech.

Některé známé osobnosti Respektu, například Vladimír Mlynář nebo Jan Macháček, se postupem času posunuly do velmi protichůdných poloh vůči hodnotám, které týdeník oficiálně deklaruje. Bylo to pro tebe osobně zklamání?

Vladimír Mlynář byl člověk, kvůli kterému jsem novinařinu také chtěl dělat. Byl velkou osobností novinařiny 90. let. Jeho odchod do politiky jsem chápal, byť je mi cizí. Prostě někteří raději o něčem rozhodují, než o tom referují. Politika se mu nevyvedla a pracuje nyní pro PPF (finanční skupina nejbohatšího Čecha Petra Kellnera - pozn. red.). Jan Macháček se rozhodl pracovat pro Andreje Babiše a vede jeho stranický think-tank. O zklamání bych nemluvil, protože jsem neměl ani nějaká očekávání. Jsou ve sférách, do kterých já bych nešel, ale je to jejich svobodná volba.

Tehdejší šéfredaktor Respektu Vladimír Mlynář (vlevo) při rozmluvě s Markem Švehlou, který je dnes zástupcem šéfredaktora. (1995)
Tehdejší šéfredaktor Respektu Vladimír Mlynář (vlevo) při rozmluvě s Markem Švehlou, který je dnes zástupcem šéfredaktora. (1995) | Foto: Ivan Kuťák

Křehká stabilita

Existovalo v dějinách Respektu nějaké období, kdy byl časopis ekonomicky v kritické situaci?

Po většinu své existence. Byli jsme malá a chudá redakce, kde jednu dobu platilo, že jakmile někdo založil rodinu, musel jít pryč, protože by ji neuživil. Byly chvíle, kdy nás bylo v redakci tak málo, že se zdálo téměř nemožné, aby další Respekt vyšel. Někteří si k psaní brali druhou práci, někdo třeba chodil vytírat chodby do škol, jiný překládal apod.

Lidé v redakci zůstávali jen proto, že v tom viděli smysl, a odmítali výrazně lukrativnější nabídky odjinud. Ekonomicky se nám daří poslední roky, kdy nám přibývá platících čtenářů, ale i nadále trvá, že v Respektu se nepracuje kvůli výši platu. Je to dobré místo pro novinařinu.

Dává tento nárůst čtenářského zájmu Respektu už nějakou stabilitu?

Já mám obavu, že jistotu a stabilitu v mediálním prostředí nemá a už nebude mít nikdo. A tím spíše ne takhle specifický časopis. Úspěch je velmi křehký a bez nadsázky jsem vděčný za každou další sezonu. Na začátku roku si vždy říkám: Budeme tu ještě na jeho konci? Lidé mohou přestat číst ze dne na den. Stačí, že si řeknou, že nemají čas, že nemají chuť, a je konec.

S čím si nejnovější zájem čtenářů spojuješ? 

Myslím, že důvodů bude několik. Je to kontinuita Respektu. Nikdy jsme nesklouzli do bulváru, nesnažíme se lacině nadbíhat, hodně s lidmi komunikujeme. Nepochybně pomohly i útoky prezidenta (Miloše Zemana - pozn. red.), ale moje zkušenost je, že dlouhodobě nefunguje, když tě někdo podpoří, protože na tebe kdosi zaútočil či tak něco. Takoví lidé tě většinou časem opustí.

Respekt má už tři dekády malou, ale poměrně stabilní čtenářskou základnu…

Malá základna je relativní pojem. Tituly, které měly před lety čtyřikrát víc než my, mají dnes stejně, či dokonce méně platících čtenářů. Oni jdou rychle dolů, my postupně nahoru. Vše stojí a padá s tím, jestli nabízíme to, co lidé chtějí číst.

Řada čtenářů jde cíleně za texty Petra Třešňáka, Silvie Lauder, Ondřeje Kundry, Ivany Svobodové nebo kresbami Pavla Reisenauera. Důležité podle mě je i to, že náš časopis vždy obhajoval občanskou společnost, veřejnou aktivitu občanů, nepěstoval na svých stránkách cynismus, obraz politiky jako něčeho, co je jen špína. A tak dnes velkou část našich čtenářů tvoří aktivní lidé.

Často když někam přijedu na debatu, naši čtenáři v tom místě něco organizují, opravují třeba místní divadlo nebo klub, pomáhají sociálně vyloučeným, seniorům či ochraně životního prostředí. Samotného mě třeba překvapilo, kolik z nich jsou drobní podnikatelé. Ti všichni často říkají, že mají z četby Respektu pocit, že to má smysl a nejsou tu sami. Já si toho vážím.

Jak se chystáte oslavit 30. výročí založení časopisu?

Nejdřív musím říct, že mě ta třicítka fascinuje. Zajímá mě historie a i historie zdejších médií. Mám doma všech šestnáct ročníků Peroutkovy Přítomnosti od roku 1924 do začátku roku 1939. Dějiny naší země nikdy nepřály nezávislým médiím, každou chvíli přišel nějaký zvrat, který je zničil. Třicet let je už kus historie, takže rozhodně chceme slavit.

Do redakce Respektu zavítal po návratu do vlasti i Pavel Tigrid. Zleva Petruška Šustrová, Pavel Tigrid, Jáchym Topol, Ivan Lamper, Alexandr Vondra.
Do redakce Respektu zavítal po návratu do vlasti i Pavel Tigrid. Zleva Petruška Šustrová, Pavel Tigrid, Jáchym Topol, Ivan Lamper, Alexandr Vondra. | Foto: Jaroslav Kukal

Uděláme k výročí speciál, na webu budeme připomínat různé starší texty a hlavně budeme mít 11. listopadu v pražské Lucerně narozeninový večer. Pozval jsem historika Timothyho Snydera, někdejší šéfredaktorku Le Monde a teď komentátorku The Guardian Natalii Nougayrède, historika Timothyho Gartona Ashe a Martina M. Šimečku, kteří budou debatovat o výzvách, které před námi stojí. Následovat pak bude koncert.

Dorazí na oslavy všichni lidé, kteří v Respektu za těch třicet let pracovali, samozřejmě kromě těch, kteří už zemřeli? 

Není v našich silách pozvat všechny, protože těch, kteří Respektem prošli, je hodně. A tuhle akci děláme hlavně pro čtenáře. Ale zveme bývalé šéfredaktory a ty, kteří stáli u zrodu. Je tam řada i těch, kteří neodešli v dobrém, případně se později vztahy zkomplikovaly, ale já jsem zastánce toho, že se nemá zapomínat i na to dobré. Ve své době udělali pro Respekt hodně.

Kolik je odhadem lidí, kteří týdeníkem za třicet let existence jako novináři prošli?

Desítky to budou určitě, hlavně ty první roky se to dost točilo.

Ochota platit za obsah

Situace na mediálním trhu v Česku i jinde je složitá, seriózní média často bojují o přežití. Co je největší ohrožení pro Respekt dnes?

Lhostejnost? Pokud si veřejnost řekne, že média nepotřebuje, je konec. Ale nesmí vzniknout lhostejnost ani na straně médií. My stojíme a padáme s ochotou lidí platit za obsah. Paradoxní výhodou Respektu je, že o nás vždy byl menší zájem u inzerentů, takže jsme vždy budovali vztah se čtenáři. To jsou roky a roky vysvětlování, a i proto se nám daří mít už přibližně deset let každý rok větší prodaný náklad, což je v dnešní době zázrak.

Máme z toho obrovskou radost a vnímám to jako závazek. Lidé nám důvěřují a svěřují své pracně vydělané peníze. Pokud se rozhodnou, že to nemá smysl, je opravdu konec. Novinařina, která vzniká v terénu, je drahá, takže bez peněz to nejde. A když chceš čelit silným hráčům, jako je Babiš, Zeman, Okamura a další, potřebuješ mít nějaký čtenářský zásah.

Když se analyzovalo, proč ve Spojených státech 20. století neproběhla destrukce demokracie, došlo se k tomu, že to bylo mimo jiné díky silným médiím, která byla dostatečně velká na to, aby dokázala "potrápit" i všemocné prezidenty. Tak jako se to stalo na začátku 70. let Richardu Nixonovi s listem The Washington Post.

Sochař Michal Blažek (vlevo) a básník Vít Kremlička při rozmnožování Informačního servisu na cyklostylu. Konec roku 1989.
Sochař Michal Blažek (vlevo) a básník Vít Kremlička při rozmnožování Informačního servisu na cyklostylu. Konec roku 1989. | Foto: Jaroslav Kukal

Kolik výtisků Respektu v současnosti týdně vychází?

Prodá se teď přes sedmatřicet tisíc kusů každého čísla. Ještě před patnácti lety to bylo jen kolem 16 tisíc, před deseti lety 26 tisíc. Čtenost, která se měří výzkumem, je dnes 186 tisíc. 

To není málo, nicméně v celkové populaci ČR jde o zlomek. Není to trochu frustrující?

Je i není. Jsem přesvědčený, že Respekt by si mohlo kupovat až sto tisíc lidí a čtenost by mohla být půl milionu. Ale jsem realista, sleduji zájem lidí o informace a ochotu za ně platit. Český tištěný trh klesá téměř kompletně. Sílí také mladé generace, které jsou z internetu zvyklé, že všechny články jsou zadarmo.

Nemá vůbec cenu si stěžovat, je třeba vysvětlovat, proč je dobré do médií investovat koupí vydání či předplatným. Že když to nebudou dělat čtenáři, budou to dělat nějací aktéři v pozadí.

VIDEO: Erik Tabery a jeho bestseller Opuštěná společnost

Šéfredaktor týdeníku Respekt se pokusil popsat nebezpečí, v nichž se česká demokracie ocitla s nástupem populismu. | Video: Magnesia Litera
 

Právě se děje

před 56 minutami

Litevský prezident dal milost dvojici ruských špionů

Litevský prezident Gitanas Nauséda dal milost dvojici ruských občanů, kteří byli v Litvě předloni odsouzeni za špionáž. Podle agentury AFP informoval prezidentský úřad. Nauséda tak otevřel cestu k možné výměně špionů s Moskvou.

Litevská média s odvoláním na nejmenované zdroje informovala, že Rusové Nikolaj Filipčenko a Sergej Mojsejenko by mohli být vyměněni za Aristidise Tamošaitise a Jevgenije Mataitise.

Filipčenko si v litevském vězení odpykává desetiletý trest za pokusy zverbovat pracovníky litevské rozvědky k instalování odposlechu v rezidenci bývalé prezidentky Dalie Grybauskaitéové a Mojsejenko trest v délce deseti a půl roku za to, že dodával Rusku informace o činnosti litevské armády.

před 1 hodinou

Kvůli silnému větru nejezdí od rána kabinová lanovka na Ještěd

Kvůli silnému větru nejezdí od rána kabinová lanovka na Ještěd v Liberci. Vítr na horní stanici dosahuje 90 kilometrů v hodině, přípustných je přitom 58 km/h, pak už je provoz nebezpečný. Podle prognóz počasí zřejmě nebude možné kvůli větru jezdit po celý den, řekl přednosta lanovky Vladimír Štěpán.

Kabinová lanovka na Ještěd je oblíbenou turistickou atrakcí, v provozu je přes 85 let. V minulosti stávala kvůli větru zhruba dvakrát až třikrát za rok. V posledních letech ale větrných dnů přibývá.

Silný vítr fouká v pátek také v Jizerských horách a Krkonoších, další problémy ale hlášeny nejsou. Meteorologové vydali na dnešek výstrahu, vítr může na horách dosáhnout v nárazech 70 až 90 kilometrů v hodině.

Další zprávy