Praha - Začlenění znevýhodněných dětí do běžných škol není aktem dobročinnosti, ale uznáním práv dítěte, které se netýká jen určitých "elit", ale všech dětí bez rozdílu.
V rozhovoru pro Aktuálně.cz to říká odcházející předseda Výboru OSN pro práva dítěte Jean Zermatten.
"Je třeba na celou věc nahlížet - a také to tak vysvětlit rodičům - že je to právo dítěte a nikoliv jejich rozhodnutí, kde se bude dítě vzdělávat. Posuzovat dítě z pohledu jeho rodičů není správnou cestou," konstatuje Zermatten.
A dodává, že právě připomínání tohoto na jednu stranu samozřejmého faktu leží mimo jiné na vládách jednotlivých zemí.
"Mnohé vlády si přitom fakt, že děti mají svá práva a nejsou tak pouhými objekty nebo příjemci podpory, neuvědomují," říká.
Švýcar Zermatten přijel do Česka na pozvání Česko-britské o. p. s. v rámci projektu "Práva dítěte ve školské praxi" podpořeného z Fondu partnerství v rámci programu švýcarsko-české spolupráce.
V Praze vystoupil na debatě České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání, kde mimo jiné zdůraznil fakt, že samotný výbor OSN, kterému předsedal, byl zaskočen tím, že na poli inkluze zde od roku 2004 nedošlo k žádnému významnému pokroku.
Aktuálně.cz: Jak dobře znáte místní situaci? Co Vám přijde na mysl ve spojení Česká republika a inkluze, respektive exkluze?
Něco málo o situaci v Česku vím, protože v roce 2011 došlo k dialogu mezi Českou republikou a výborem ohledně implementace Úmluvy o právech dítěte. Takže mám o místní situaci obecný přehled, ačkoliv neznám veškeré detaily, nicméně otázka inkluze a exkluze byla jedním z hlavních témat, které výbor Česku vytýkal a k němuž vydal doporučení.
A.cz: Jaká je pozice České republiky ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi právě z pohledu úspěšnosti začleňování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami nebo dětí jinak znevýhodněných?
Je to těžké porovnat, ale na obecné úrovni mohu říct, že otázka inkluzivního vzdělávání pro zranitelné děti je univerzální, nejedná se pouze o otázku České republiky, ale velké většiny zemí, které přistoupily k úmluvě.
Inkluze je velmi složitým konceptem - ačkoliv teorie je jednoduchá, je ve skutečnosti velmi složité ji aplikovat v praxi.
Vy v České republice máte velký problém s dětmi romského původu, to je evidentní a poměrně velmi dobře známá situace, s níž je seznámena i vaše vláda - není to jen názor našeho výboru.
Podívejte se: Poznáte nepřizpůsobivé? Tady je kapesní průvodce Made in Czech
A.cz: Jaký je váš názor na praktické školy a školky, na jejich funkci a roli? V Česku existuje jejich poměrně komplexní síť - měla by být do určité míry zachována, nebo by měly být tyto školy kompletně transformovány na školy a školky běžného vzdělávacího proudu?
Pokud si přečtete školský zákon z roku 2004, tak v něm se vláda rozhodla zavřít zvláštní školy a nastoupit proces inkluze. Ale myslím, že je velmi obtížné je kompletně uzavřít, protože inkluze je proces, kde se nemůžete jednoduše ráno rozhodnout, že změníte celý systém.
Pro začlenění všech dětí do běžných škol potřebujete čas, podmínky a zdroje - nejen finanční, ale také lidské. Potřebujete, aby učitelé měli správný přístup k celé věci, a také potřebujete změnit přemýšlení lidí.
Velmi složité je také určit, kam které dítě patří, protože některé děti mají tak těžký handicap, že musejí být umístěny do speciální školy - nicméně je potřeba snížit počet takových škol na nutné minimum.
Problém České republiky je ten, že v roce 2004 byl sice přijat nový školský zákon, ale v roce 2011, kdy vystoupili zástupci ČR na jednání výboru, jsme nezaznamenali, že by inkluze nějak rychle pokračovala, jestli to tak tak můžu říct.
A.cz: Můžete říct, v čem se liší země, které jsou v procesu inkluze poměrně daleko, od těch, které jsou v tomto procesu na začátku?
Jak jsem již řekl, pro inkluzi potřebujete podmínky. Tou první a nejzásadnější je politická vůle. A nejde tu jen o legislativu - to je dobrý začátek, ale je potřeba politické vůle pro uvedení příslušných předpisů do praxe. Pro to potřebujete učitele, zdroje a také musíte přesvědčit veřejné mínění. Musíte zajistit, aby byl inkluzivní systém přijat.
Ale všude to začíná politickou vůlí a kroky vlády.
A.cz: A pokud tato chybí, nebo není příliš silná, existuje ještě nějaká cesta?
Ne, to je nemožné. Bez politické vůle s tím nejde nic dělat - nebudete k tomu mít žádné prostředky. Neziskové organizace mohou do určité míry konat, média mohou tuto myšlenku prosazovat, ale bez politické vůle nebude inkluze. Vzdělání je v kompetenci státu.
A.cz: V případě, že se tedy najde vůle s tím něco dělat, kde začít - na vysokých školách změnami ve výuce učitelů, vyčleněním většího objemu financí na asistenty pedagogů nebo úplně někde jinde?
Ve chvíli, kdy se podaří přijmout potřebná politická rozhodnutí, můžete začít s těmito věcmi paralelně, krok za krokem.
Podívejte se: Reportáž ze školy, kde inkluze není cizí slovo
A.cz: Mnozí rodiče bývají znepokojeni z myšlenky, že by jejich dítě mělo být umístěno ve stejné třídě s "problematickými" spolužáky - jak změnit tento způsob myšlení směrem k podpoře inkluze?
Potřebujeme politickou vůli, která spočívá v uznání práv dítěte - tato práva mají všechny děti a nikoliv pouze nějaká jejich "elita". Inkluze není aktem dobročinnosti, jde o uznání práva dítěte na vzdělání za stejných podmínek, jaké mají všechny ostatní děti.
Nelze na práva dítěte pohlížet z pohledu rodiče, který si nepřeje, aby dítě v takové třídě bylo. Musíte na to pohlížet z perspektivy dítěte vyučovaného ve stejné třídě jako ostatní. Pokud má problémy s chováním, nebo je nějak znevýhodněné, pořád má stejná práva jako ostatní - není to jeho chybou, že je například z ekonomicky znevýhodněného prostředí, handicapované nebo romského původu - proč by mělo být vyčleněno?
A.cz: A co tedy s tím?
Je třeba na to nahlížet a také to vysvětlit rodičům tak, že je to právo dítěte a nikoliv jejich rozhodnutí, kde se bude dítě vzdělávat. Posuzovat dítě z pohledu jeho rodičů není správnou cestou.
A je také jedním z úkolů vlády tento status připomínat - to ostatně také bývá problémem, vzhledem k tomu, že mnohé vlády si fakt, že děti mají svá práva a nejsou tak pouhými objekty nebo příjemci podpory, neuvědomují.
A právě jedním z práv je právo být vzděláván s ostatními dětmi a za stejných podmínek.
Souhlasíte s názory Jeana Zermattena? Do jaké míry má o sobě dítě rozhodovat samo a do jaké míry patří toto rozhodování rodičům? Je v Česku v současnosti vůbec reálné změnit myšlení směrem k podpoře inkluze? Diskutujte na mé facebookové stránce!
