Čtyřicet procent českých dětí nechodí do školy příliš rádo nebo se tam vůbec netěší a tento poměr stoupá s věkem. Ze 45 zemí, kde se na to výzkumníci dětí různých stupňů škol ptali, skončilo Česko na předposledním místě. Nadprůměrně se naopak do školy těší žáci z Rakouska a také například Islandu. Děti, které nechodí rády do školy nebo se cítí být pod velkým tlakem školních povinností, mají podle studie až čtyřikrát vyšší riziko výskytu depresivních stavů, bolestí hlavy či stavů skleslosti.
Psycholožka Eliška Haladová ale situaci i přes nepříznivé výzkumy nevidí tak negativně. Pohled na psychické obtíže u dětí je podle ní často jednostranný a některé projevy patří k vývoji osobnosti dítěte. Haladová působí jako školní psycholožka na pražském Gymnáziu Kodaňská a zároveň na Základní škole Strossmayerovo náměstí.
Mezinárodní studie HBSC (Health Behaviour in School-aged Children) ukázala, že se do školy těší jen devět procent českých dětí a teenagerů. Překvapuje vás to?
Devět procent je velmi málo. Na druhou stranu občas dětem dotazníky dávám. Když se ptáte, jak moc se těší do školy, očekáváte, že hlavně mladší děti zhruba do páté třídy odpoví, že se těší. Ale od sedmé třídy začnou na školu nahlížet kritičtěji. Najednou pro ně začíná být zvláštní odpovídat, že se do školy těší. Začnou chytat "teenagerský pohled" a říkají si, proč by se do ní těšili. Ve vyšším věku vyhledávají své zájmy a škola pro ně přestává být zajímavá.
Takže mohou mít děti ke škole ve skutečnosti kladnější vztah, než přiznají v dotazníku?
Může to tak být. U starších dětí se víc profilují osobnosti a zájmy, takže si vybírají jen oblíbené předměty a vzdalují se od spolužáků. Už netvoří jednotnou třídu, mají přátele i mimo školu. Často píšou odpovědi jako "těším se jak kdy" nebo "kdo by se těšil do školy?". Je to podobné jako s dospělými a jejich vztahem k práci - začínají s nadšením, ale časem motivace klesá. Proto mi to připadá podobné jako ptát se dospělých, jestli se těší do práce.
Něco ze statistik ale určitě s realitou koresponduje. Děti zajisté ve škole zažívají i stres, nepříjemnosti v souvislosti se vztahy se spolužáky nebo s učiteli. Vztahové obtíže se mohou promítat do toho, že je ve škole jen devět procent spokojených. Ale nebrala bych to tak, že více než 90 procent dětí ve škole trpí a že škola je pro ně stresující a špatné prostředí.
Z patnáctiletých se do školy netěší už skoro polovina dětí. Čím déle děti do školy chodí, tím méně ji mají rádi. To není alarmující?
České školství má podle šetření PISA dobré výsledky, ale je pravda, že v oblasti wellbeingu je stále co zlepšovat. Mám výhodu práce na inovativní škole v Praze s poradenským pracovištěm a podporou odborníků. Učitelé, zejména ti mladí, se snaží systém měnit a kladou důraz na wellbeing, i když v jiných školách, například vesnických, nemusí mít takové možnosti.
Pracujete hlavně s dětmi od 13 let. S jakými problémy za vámi nejčastěji chodí?
Nejčastěji řeším problémy v kolektivu, stres, úzkosti a rodinné problémy, zejména u dětí ve střídavé péči. Řeším i sebepoškozování nebo poruchy příjmu potravy. Ráda vidím, když za mnou přijdou samy. Díky informacím ze sociálních médií o duševním zdraví se už tolik nebojí oslovit psychologa. Znají pojmy, jako je trauma, úzkost či deprese.
Podle studie HBSC hraje velkou roli v nespokojenosti ve škole stres ze školních povinností. Dá se nějak určit, kdy už je míra stresu za hranou?
Záleží, co dítě prožívá doma. Jestli má doma bezpečné prostředí, dá mu to energii zvládat, co se děje ve škole. V opačném případě je to velký stresor. Když jsou rodiče třeba nároční perfekcionisté a dvojka pro ně není dobrý výsledek, vytváří to stres. Hodně stresu jim přidávají i přijímací zkoušky.
Když to srovnáte s dobou, kdy jste do školy nastupovala, pozorujete změnu v typu psychických potíží, které děti trápí?
Potíže přetrvávají, ale chodí za mnou víc dětí a víc se objevuje sebepoškozování, poruchy příjmu potravy a sociální úzkost, zvláště po covidu. Některé děti ztratily sociální kompetence, necítí se ve škole komfortně a podporují je v tom i rodiče, kteří často pracují z domova. Děti to pak přejímají a nechápou, proč ony do školy musí.
Pracujete na základní škole i na gymnáziu, liší se tam problémy dětí?
Na gymnáziu jsou potíže závažnější, hodně se tam projeví to, jak se řešily nebo neřešily na základní škole. Na základní škole řešíme rodinu, úzkosti či deprese. Na gymnáziu pak už problémy přechází ve stavy, kdy se dítě nemůže moc spolehnout na sebe, posouvá se dál v nemoci. Proto už dochází i k hospitalizacím.
Umí dnes děti už lépe rozlišit, že se s nimi něco děje a kdy už je potřeba problémy řešit?
Díky médiím děti znají pojmy týkající se psychických problémů, ale někdy to vede ke škatulkování a tomu, že považují duševní potíže za zvláštní. Nerozlišují třeba někdy lehký stres od úzkosti, a tak jim vysvětluji rozdíly, že když je člověk trošku ve stresu, neznamená to hned, že má úzkost a že ho zavřou do Bohnic. Svěřují se raději psychologovi než rodičům či spolužákům, protože jim chybí důvěra k řešení hlubších problémů mezi sebou.
Výzkum to také ukazuje. Jen přibližně třetina českých dětí cítí, že se může spolehnout na své spolužáky. Jaké problémy jim toto do života přináší?
Vztahy mezi spolužáky se mění každý rok. Ideální by bylo, aby každý měl někoho, komu se může svěřit. Sociální média však vztahy komplikují. Šikana se přesouvá online, což zvyšuje nedůvěru. Chci ale vzpomenout sociometrické mapování společnosti QED Group. Na základě jejich analýzy deseti tisíc žáků to naopak vypadá, že byť šel wellbeing dětí po covidu dolů, od loňského září se opět zlepšuje a izolace se postupně snižuje.
Zároveň z dat vychází souvislost mezi vztahem ke škole a užíváním sociálních sítí. Obzvlášť špatně se ve škole cítí takzvaní problematičtí uživatelé sociálních sítí. Setkáváte se s tím, že sociální sítě negativně ovlivňují psychiku dětí?
Sociální média umožňují komunikaci, ale někteří žáci tráví na telefonech více než šest hodin denně a sami to přiznají. Uvědomují si, že to není zdravé. Jiné děti si hlídají čas strávený na obrazovce. Sítě také často ovlivňují jejich pohled na sebe. Například dívky s poruchou příjmu potravy hledají zdravé recepty a podobně smýšlející osoby, což je izoluje od ostatních spolužáků.
Ze statistik stále dokola čteme, jak psychických problémů u dětí přibývá. Je ale naopak něco, v čem v tomto ohledu vidíte pozitivní vývoj?
Děti dnes dobře pojmenovávají své pocity, což je výhoda liberální výchovy, kterou někteří kritizují. Uvědomují si, jak je důležité postarat se o své potřeby a sdělit někomu, když se cítí smutně. Rodinná schémata jsou volnější, což je činí schopnými orientovat se v chaotičtějším prostředí. I ve střídavé péči se dokážou přizpůsobit, což naznačuje jejich sílu. Nepovažuji je tedy za psychicky labilnější než předchozí generace.
Video: Školu smetla řeka, se sbíječkami pak pomáhali žáci. A dorazili i sígři, líčí ředitel (23. 10. 2024)
