V ranních hodinách je před Domovem svatého Karla Boromejského klid. V sousedství panelového sídliště v pražských Řepích historická stavba nebývale vyniká. Málokoho by napadlo, že její zdi ukrývají kromě kláštera i ženskou vazební věznici a léčebnu dlouhodobě nemocných.
Místní areál má dlouhou historii. Členky Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského, kterým se zkráceně říká sestry boromejky, budovu obývají už více než 165 let. Původně sloužila jako sirotčinec, později si pronajal stát a vznikla zde ženská věznice. Její správu, včetně převýchovy vězeňkyň, dostaly na starost právě boromejky.
S příchodem komunistického režimu po roce 1948 byla zdejší káznice zrušená a budova znárodněná. Tehdejší vláda nechala boromejky vystěhovat a z Domova se stal Výzkumný ústav zemědělské techniky. Sestry se vrátily až poté, co režim v listopadu 1989 padl. S nimi přišly zpátky i ženy ve výkonu trestu.
Za mohutnými vstupními dveřmi se otevírá rozsáhlé atrium. Vedle rozkvetlých stromů ho zdobí i socha patrona kláštera - svatého Karla Boromejského, kolem které se do trestnice prochází. Není tu žádný vysoký plot s ostnatým drátem, jen odemčené skleněné dveře. Bílá mříž je až u vchodu do oddělení výkonu trestu. "Katry máme pouze u vstupu a v bočních průchodech do dalších částí budovy," říká vedoucí oddělení Zuzana Paříková.
V dlouhé prosvětlené chodbě, před poličkou s pestrobarevnými keramickými výrobky, stojí detekční rám, který slouží ke kontrole příchozích. Už na první pohled má řepské vězení do těch z kriminálních seriálů daleko.
Výběrová věznice na okraji Prahy
Ženy, které si v Řepích odpykávají trest, mají po celém oddělení volný pohyb. Namísto teplákové soupravy nosí vlastní oblečení, mohou se líčit a chodí do práce. "Některé pomáhají v klášteře s nemocnými, jiné uklízí městský úřad Prahy 17. Práci našly také v lahůdkách, některé zaměstnala Fakultní nemocnice v Motole," vypočítává Paříková.
Vězeňství v Česku
Výkon vazby i trestu odnětí svobody, stejně jako ochranu pořádku a bezpečnosti soudů zajišťuje Vězeňská služba České republiky. Její činnost spadá pod ministerstvo spravedlnosti. České věznice se liší podle režimu, který v nich panuje, do čtyř stupňů.
- Věznice s dohledem
Jde o věznici s nejnižším stupněm střežení. Trest si v ní odpykávají lidé, kteří spáchali nedbalostní trestný čin a dosud nebyli ve výkonu trestu. - Věznice s dozorem
Sem soudy posílají za nedbalostní trestné činy lidi, kteří už byli ve výkonu trestu za úmyslný čin. Najdou se tu i vězni odsouzení za úmyslný trestný čin se sazbou do dvou let, kteří dříve ve vězení nebyli. - Věznice s ostrahou
V tomto typu věznice jsou odsouzení za úmyslný trestný čin, které soud zbavil svobody na dobu převyšující tři roky. A také lidé, kteří kvůli úmyslnému trestnému činu byli vězněni v minulosti, a přesto se činu znovu dopustili. - Věznice se zvýšenou ostrahou
Zde jsou lidé odsouzení na doživotí, nebezpeční recidivisté i lidé, kterým byl uložen nejméně osmiletý trest odnětí svobody. Jsou tu i odsouzení za úmyslný trestný čin, kteří v posledních pěti letech uprchli z vězení nebo vazby.
Ve zdejším vězení jsou ženy s nízkými tresty, které může soud udělit třeba za zanedbání výživného, ale i vražedkyně. Nejvíce odsouzených je tu kvůli podvodům. "Ženy s tresty okolo deseti, 12 let se sem mohou také dostat. Není to ale tak, že by šly hned po rozsudku sem. Jsme výběrová věznice, musí projít výběrovou komisí," vysvětluje vedoucí oddělení.
Odsouzená si tak nejprve odpyká část trestu ve věznici s přísnějším stupněm střežení. Když se dobře chová, mohou dozorci zkontaktovat řepské oddělení, které vyšle psychologa na pohovor. Když žena splní podmínky přijetí, může jít do Řep.
Ocitne se na místě, kde ve druhé polovině 19. století dožil slavný český lupič a vrah Václav Babinský. Po propuštění z věznice ve Valdicích, kam putoval za šest prokázaných zločinů, pracoval jako zahradník právě v klášteře svatého Karla Boromejského v Řepích.
Sanitářský kurz i studium vysoké školy
Při procházení řepského areálu se člověk nevyhne myšlence, že zdejší prostory připomínají spíše školu než vězení. Stěny chodeb zdobí malby, široce rozevřená okna, skrz která proudí teplý vzduch, nemají mříže. "Vše, co vidíte na zdech, vytvořily vězeňkyně," uvádí Paříková. Asi největším dílem je zhruba metr vysoký obraz oranžového motýla v jídelně.
Díla nejčastěji vznikají při výtvarných kurzech, které mohou odsouzené ve volném čase navštěvovat. Některé vězení využívají k rozšíření svého vzdělání. "Jedna z odsouzených je přijata na Vyšší odbornou školu zdravotnickou. Také jsme tu měli dvě ženy, které během výkonu trestu studovaly 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy," dodává šéfka oddělení.
Odsouzeným domov nabízí také čtyřměsíční sanitářský kurz, dokonce dvakrát ročně. Úspěšné absolventky získají osvědčení, z něhož není patrné, že jej absolvovaly ve vězení.
Po složení sanitářské zkoušky pracují absolventky v nemocniční části domova. Pod dohledem staničních sester spolu s ostatním zdravotnickým personálem, včetně sester boromejek. "Jsem tu už 15 let a vždy mi v paměti utkví holky, které prošly mým školením a staly se z nich šikovné sanitářky. Některé se po propuštění dokonce nechaly zaměstnat v nemocnici," říká vrchní sestra Taťána Klíčová, která odsouzené na praxi připravuje.
Péčí o nemocné splácí dluh společnosti
Do sanitářského kurzu nastoupila i osmatřicetiletá Jana, kterou do Řep přesunuli z Velkých Přílep, kde si odpykávala trest za opakované řízení bez oprávnění. "Chtěla jsem si rozšířit kvalifikaci, navíc jsem měla nemocnou babičku a doufala jsem, že jí budu moci pomáhat. Práce je pro mě formou splacení dluhu společnosti," říká. Podle svých slov má s pacienty hezký vztah. "Jsou rádi, že s nimi někdo jedná vlídně. Každé pohlazení nebo popovídání jim udělá radost," popisuje.
Z Přílep přišla i šedesátiletá Elizabeta, která v opilosti způsobila autonehodu s tragickým koncem. "Na svobodě jsem pracovala ve školce. Po spáchání trestného činu mi bylo jasné, že se k dětem vrátit nemůžu. V protialkoholní léčebně jsem si uvědomila, že bych chtěla pomáhat lidem," vypráví. Z minulosti má zkušenost s prací s lidmi se zdravotním postižením. K povolání by se chtěla vrátit, třeba prostřednictvím kurzu, který vězení nabízí.
Většina žen v řepské věznici je vděčná za příležitost pracovat s lidmi. "Personál se na ně nedívá jako na vězně, ale jako na kolegyně. Darovaná důvěra nese ovoce, ženy se díky tomu po propuštění daleko lépe zařadí do společnosti," uvádí ředitelka domova Miroslava Frýdecká, řádovým jménem sestra Konsoláta, která v domově pracuje už více než 20 let.
Inspirace v severní Evropě
S tím souhlasí i bývalý dlouholetý ředitel Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, sociolog Miroslav Scheinost, který se výzkumu vězeňství a jeho modernizaci věnuje. "Člověk ve vězení vypadne z normálního života. Když je dlouho zavřený, ztrácí schopnost se o sebe starat a přichází o sociální návyky. Po propuštění pak může být bezradný," vysvětluje.
Taková situace může vést k recidivě. Podle Scheinosta tomu pomáhají bránit právě otevřené věznice. První začala fungovat před více než pěti lety v Jiřicích na Nymbursku, hned vedle areálu klasické věznice s ostrahou. Vybraní vězni jsou do ní přeloženi na poslední rok či rok a půl svého trestu. Podobně jako ženy v Řepích pracují přímo v areálu nebo mimo věznici v průmyslových podnicích a dalších firmách v okolí.
Pro zřizování otevřených věznic se Česko inspirovalo v zahraničí. Nejdéle se využívají v severských zemích. Ve Finsku a Norsku je v nich podle dat Victoria University of Wellington umístěna až třetina vězňů.
