Co je možné od vystoupení Miloše Zemana na víkendovém sjezdu ČSSD očekávat?
Mimořádný sjezd ČSSD se koná na stejném místě, kde byl Miloš Zeman před 25 lety zvolen jejím předsedou a na který byl Miloš Zeman pozván. To má pro zemanovské křídlo strany i pro Zemana významnou symboliku, kterou budou chtít v boji o vedení strany využít. Strana není v názoru na Zemana jednotná, ale minimálně polovina členů v něm vidí stále velkou autoritu.
Oto Novotný
Dlouholetý poradce několika předsedů a premiérů ČSSD. Naposledy působil jako politický poradce předsedy vlády Bohumila Sobotky. Dříve pracoval jako hlavní analytik ČSSD a koordinátor tvorby programových dokumentů strany.
Může dojít až k takzvanému nepřátelskému převzetí, kdy stranu ovládne skupina kolem Jiřího Zimoly?
Ta symboličnost pozvání nedávno znovuzvoleného prezidenta Zemana právě na tento sjezd a naprostá politická dezorientace, ve které se strana nachází, mohou na vědomí delegátů zapůsobit konvergentním prozemanovským směrem. "Ať už je to se Zemanem jakkoli, je politicky úspěšný, tak to s ním dejme opět dohromady a na tom úspěchu se svezme," řeknou si. Nevidím nyní ve straně významnější potenciál odporu proti tomuto scénáři, rozhodně ne u žádného z kandidátů na předsedu.
Zkusil byste srovnat Miloše Zemana z roku 1993 a dnes? Nemyslím samozřejmě zdraví a věk, ale jeho vystupování, názory.
Když vstoupil Zeman na počátku devadesátých let do politiky a následně v období, kdy stál v čele ČSSD, určitě zastával progresivní a sociálnědemokratické postoje. Ty přestal otevřeně zastávat v momentě, kdy ztratil ve straně mocenský vliv a kdy se záhy proti každému postzemanovskému vedení strany ostře vyhraňoval. S migrační krizí se stal reprezentantem konzervativně-nacionalistických, až fašizujících kruhů.
Jak se mohl takhle výrazně politicky změnit?
Není v tom žádná záhada. Miloš Zeman je především Miloš Zeman a pak teprve stoupenec nějakého jasného politického postoje. A k bytostné povaze Miloše Zemana patří extrémní nietzscheovská touha po moci, slávě a prestiži a politika, zdůrazňuji, jakákoli politika, je pro něj pouze nástrojem, jak toho dosáhnout. Zapomeňte na to, že Zeman byl někdy uvědomělým sociálním demokratem, liberálem či konzervativcem. To jsou jen masky.
Utkvěla vám z onoho roku 1993 nějaká momentka, která by Zemanovo tehdejší vystupování charakterizovala?
V roce 1993 na hradeckém sjezdu jsem patřil k jeho podporovatelům a nejbližším spolupracovníkům. Ale paradoxně již na tomto sjezdu jsem začal nabývat dojmu, že Zeman je člověk toužící primárně po moci, který ve straně nestrpí sebemenší pochybnosti o svém géniu.
Den před sjezdem vyšel v Lidových novinách můj článek, ve kterém jsem Zemanovu volbu za předsedu strany veřejně podpořil a zároveň vyvracel pochybnosti těch, kteří se obávali, že když bude zvolen, tak bude ve straně tvrdě potlačovat názorovou pluralitu. Poselství mého článku bylo, že Zeman nic takového v úmyslu nemá, že je sice programový radikál, ale rozhodně demokrat, který se bude snažit s různými názorovými proudy spolupracovat.
To vás pak musel pochválit.
Naopak. Zeman mi tento článek druhý den na sjezdu prudce vyčetl. Řekl jsem mu, že si za článkem jednoznačně stojím, a žádal jsem ho, aby už na sjezdu dával delegátům jasně najevo, že nebude ve straně potlačovat názorovou pluralitu a že chce spolupracovat s každým, včetně těch, kteří jej nevolili. Pro připomenutí, Zeman vyhrál opravdu jen těsně a po oznámení výsledků volby polovina sálu povstala, bouřlivě aplaudovala a polovina zůstala sedět jako opařená.
Zeman se tím na sjezdu opravdu řídil a projevilo se to nabídkou Pavlu Novákovi, jeho oponentovi a neúspěšnému kandidátovi na předsedu, aby kandidoval do vedení strany jako místopředseda. Své stranické oponenty a všechny, kteří s ním bezvýhradně nesouhlasili, pak ovšem Zeman záhy po sjezdu začal ve straně tvrdě šikanovat. Nechtěl být předsedou demokratické strany, ale patriarchou. Strana však měla už naštěstí zabudovány vnitřní demokratické mechanismy a začaly se v ní rodit významné nezemanovské osobnosti stojící na vlastních nohou, které mu to ztěžovaly.
